My old life is gone (CZ)

39. Water

Takže ahoj, vítám tě u další kapitolky. Chci ti předem říct, že tato bude trochu delší. :) Doufám že se bude líbit.

***

Říkáte si, kdyby do toho dala všechno, vůbec by se to nemuselo stát. Kdyby si se jenom ještě o trošku víc snažila, mohlo to dopadnout bez slz a poznamenáním na duši. Co vy ale o tom víte? Co vy všichni víte o tom, jaké to je, když nastane ta chvíle. Když vás zavalí slizký násilník, který není něžný, který si užívá to, jak brečíte a prosíte ho, aby to nedělal. Když už jste v koncích, tak mu dokonce slíbíte, že se s ním vyspíte, necháte ho, aby se vás dotýkal a spojil vaše těla dohromady. V naději doufáte, že to bude stačit, že si odbudete jeden nechutný a nejnepříjemnější sex co snad kdy zažijete a všechno bude dobré. Předem vám ale říkám, kdyby stál o nějaký obyčejný mazlení, nehledá ho u vás. On za vámi přišel pro to, kvůli čemu vás teď mačká ke zdi a vašim prosbám se akorát tak vysmívá. Pro to, co je nezákonné, za co se zavírá. Vám ale nikdo nepomůže, protože jste sama. Bezmocná ležíte pod tělem posázeném krůpějemi potu, jak do vás všechnou silou přiráží. Opouští vás nutkání se bránit. Nutkání doufat. Mít naději že se objeví někdo, kdo ho od vás odstrčí a přivine si vás do obětí.

Stalo se to rychle, přitom to ale bylo to nejhorší co jsem kdy zažila. Nevadí mi spát s lidmi, které ani neznám. To není ten problém, do té doby, než se dotyčný rozhodne pro to, že se vás ptát nebude. To už pak není nic, co by se někomu líbilo. Nechala jsem ho. Stejně to nemělo cenu. Cítila jsem se prázdná, jakoby ze mě vyprchal život a já už jen stála nad svým mrtvím tělem.

Když se ode mě odvalil, spustila jsem se na zem. Nezvedl mě, ani nic neřekl. Prostě odešel a nechal mě ležet na zemi u stolku. Možná jsem se měla zvednout, lehnout si na lehátko. Já to ale nedokázala. Nedokázala jsem nic, ani brečet. Jen jsem zírala před sebe a nevnímala zimu, která do mě pomalu vstupovala.

Jen okrajově jsem zaregistrovala jak se dveře otevřely a od nich se ozval tlumený posměšek. Nevím co říkal a ani mě to nijak nezajímalo. Schoulila jsem se víc k nohou. Dotkl se mě studenýma rukama a zvedl mě ze země. Nesnášela jsem ten kontakt mezi mojí a jeho kůží. Položil mě na vratké lehátko. ,,Koukám že ti to asi po Frankovo chuti nebylo moc příjemný." zašeptal mi u ucha a já se pod tou blízkostí jeho pusy otřásla. ,,Neboj se. Ještě to není zcela všechno." rozesmál se a odstoupil někam za mě. Asi to je divné, ale já se o sebe už nebála. Bylo mi to jedno, jestli mi hodlá uříznout nohu, nebo spálit kůži.

Domnívám se, že tím, že jsem nevydala jedinou snahu se dostat z lehátka, nebo nejevila zájem utíkat pryč, mu moje mučení nebylo tolik příjemné. Taky jsem zauvažovala, s kým jsem to vlastně v mém rodném městě mluvila. Vůbec si Marco není podobný, má neupravené vousy a z očí mu srší jasná nechuť z čehokoliv na co se podívá. Nevím, nikdy jsem si nemyslela, že se můžete v někom takhle hodně zmýlit.

Připnul mi ruce k novému lehátku, v úplně jiné místnosti. Věděla jsem, že se nechystá na nic dobrého, protože místnůstka vypadala jako jasná koupelna. Zdi byly zvláštně oslizlé a na stropě přežívala plíseň. Dlaždičky jasně modré barvy a staré, pravděpodobně nefunkční sprchy. Tak vypadalo prostředí, ve kterém jsem se nacházela. Podtrhl mi hlavu, takže se lehátko pod mou hlavou poklopilo a hlava mi visela dolů. Pořád jsem se nijak moc nebála. Myslela jsem si že nic horšího jak brouci a znásilnění vymyslet nemohli. Do té doby, než mi přitáhl popruh okolo krku. Jeho oči mě ale strašily nejvíc. Díval se na mě s takovou nechutí. Nedokázala jsem si pomoct a rozklepaným hlasem jsem se ho zeptala: ,,Co jsem... Co jsem ti udělala?" zdálo se, že ho má otázka naštvala ještě víc. Přestal dělat aktivitu, kterou se zabýval a přistoupil ke mě. Kopnul do lehátka, které se semnou zakymácelo, ale vydrželo stát. ,,TY!!!" ukázal na mě prstem, přičemž mi s ním zavrtal do hrudníku. ,,Ty jsi mi zkazila život." vyštěkl. ,,Já jsem ti žádnej tvůj zkurvenej život nezkazila." jeho prst přitlačil a zaryl se mi hlouběji do hrudi. ,,Kvůli tvému otci zemřel můj nejlepší přítel. Měla jsi za to zaplatit ty, i tvůj otec. Co by jsi ale byla za podělanou rozmazlenou děvku, kdyby si to zase všechno nezesrala. Musela jsi utéct s tím idiotem Jaredem. Uvědomila jsi si ale to, co všechno jsi s tím mohla provést? Uvědomovala si si, že na tom závisel můj život? Jaredovo otec byl mou jízdenkou sem do Španělska. Jízdenkou k tím nejvyšším mafiánům. Co si ale myslíš, že se stane někomu jako je on, když ho chytí? Když ho načapají jak stojí nad mrtvím tělem tvého otce, zatímco tě šel zkontrolovat?" sliny mu kapali z pusy a prstem stále šťoural na mých prsou. ,,Chtěli jste mě prodat!" zařvala jsem na něj, jak jen to šlo. Jakoby mi všechno spadlo na hlavu a já vybouchla. ,,To už jsi dávno byla." ušklíbl se. ,,Prodávala si svoje tělo téměř každej večer v tom tvým zasraným klubu. Nic by se pro tebe nezměnilo. Byla by si pořád ta samá děvka, kterou jsi byla vždycky." chytl mě pod krkem. ,,Ale pamatuj si, že odtud se živá nedostaneš.". Pak už byl zticha. Klidně si něco prozpěvoval v rohu místnosti. Sem tam jsem slyšela nějaké rány a hlasy z chodby, jinak nic. Dlouho jsem tam ležela, nahá a bezmocná, když jsem uslyšela řev. Silný, dívčí řev. Marco se rozesmál. ,,Koukám že kamarádka taky ochutnává Frankovo delikátní plněné kuře." zděsila jsem se nad představou, že nejsem jediná koho tady drží.

Stál nademnou. V ruce držel hadici a křečovitě ji svíral. Najednou se z ní spustila voda. Zvedl ji ke mě a postříkal mě. Ledová voda mě zaštípala na břiše. Vodu ale nenechal přistávat na mém břiše, pustil mi ji do obličeje. Kvůli mé hlavě, která visela z lehátka dolů, mi voda zatékala do uší a nosu jako divoká řeka. Měla jsem pocit, že se topím. Očima jsme se snažila koukat, ale přes proud vody jsem nic neviděla, jen rozmazanou siluetu jeho, jak nademnou stojí. Chtěla jsem křičet, ale voda mi okamžitě natékala do pusy. Proud stáhl. Snažila jsem se z hluboka rozdýchat, ale než jsem to zvládla, na můj obličej tekly další proudy vody. Takhle se to opakovalo. Cítila jsem, jak na mě dopadá nedostatek kyslíku. Před očima se mi dělaly mžitky. Nemohla jsem hýbat tělem. Dusila jsem se já i má duše.