My old life is gone (CZ)

34. Mike

Lidi, jsem si dneska sedla k počítači, že si po sobě přečtu tich pár posledních částí. Normálně jsem se zhrozila, kolik jsem tam nasázela chyb. :D Omlouvám se, jestli někomu z vás z toho boleli oči. :D

****

Život se mi za tich pár měsíců opravdu změnil. Kdyby mi někdo před dvoumi měsíci řekl, že teď budu bydlet ve Španělsku, po krku mi půjde banda mafiánů a dokonce s jedním z nich budu bydlet, tak bych se mu vysmála a ještě bych ho nařkla z fetování. Když nad tím takhle přemýšlím, tak nevím jestli jsem za tenhle nový styl života ráda, nebo ne. Pokud by se mě ale zeptali, jestli jsem šťastná za někoho, jako je Jared, tak bych mu nedokázala říct ne. Ano, jsem ráda, že v něm mám oporu. V myšlenkách se přesunu zase k dva dny starému incidentu. Od té doby jsem nedokázala při každém pohledu na něho, zarazit tu červeň vyskakující na mé tváři. Bylo to zvláštní. Nikdy jsem nebyla zaplavována láskou a už vůbec ne, když má matka zemřela. Proto jsem se taky nikdy nechtěla zamilovat. Bylo to pro slabochy, které se o sebe nedokážou postarat sami. Svůj životní styl jsem tedy směřovala jen na jednorázové úlety. Ani nevím proč nad tím přemýšlím, za tímto si pořád stojím, ale nechápu proč jsem v jeho přítomnosti tolik šťastná. Je to jiný druh štěstí, než když vyhrajete nějakou soutěž, nebo se vám něco povede. Máte pocit, jako by vás to naplňovala a těšili jste se na další chvíle jeho přítomnosti.

Vlastně až dneska jsem zjistila, že máme na večer plány. Jareda pozval někdo z práce na oslavu v úzkým kruhu. Prý mám mít doprovod a jelikož nikoho jinýho nemá, bere mě. Asi jsem šťasná, že nikoho nemá, že můžu jít já. Přece jen jsem na nějaké párty nebyla pěknou dobu. Teď se právě válím na posteli po tréningu. Jinak z trenéra se vyklubal ten nejvíc simpatickej kluk, kterého snad znám, pokud nepočítám Jareda. Celkově jsme spolu strávili pár dopolední. Jared mi také už říkal kde pracuje, ale nějak si nepamatuji kde přesně, jen vím že je to něco s papírama. Kdo si to má pamatovat.

Vylezu z postele a zamířím si to do koupelny. Ještě před tím, než půjdeme s Jarem na tu párty, mám domluvený sraz s Mikem, trenérem. Dnes mě pozval na kafe. Bylo zajímavé, jak znervozněl, když se mě chystal zeptat. Na jednu stranu mi to lichotilo.

Umyla jsem si vlasy spocené z tělocvičny. Poslední dobou se moc nemaluju, nechci na sebe poutat zbytečnou pozornost, a však vlasy jsem si ostříhala a do nosu si nechala dát kroužek. O změně vlasů jsem vždycky snila a kroužek mě napadl ze dne na den. Pohled na mě byl jiný. Uvnitř jsem ale zůstala stejná.

Vynechala jsem světlé, témeř nepatrné líčení a nanesla si na obličej makeup. Vykonturovala jsem si tváře a štětcem nanesla světlou tvářenku. Všechno zapudrovala a přesunula se na oči s tmavě hnědým stínem a linkami. Vykreslila si obočí a naposledy jen přejela natočené řasy řasenkou a zavřela ji. Rty jsem si natřela tmavou rtěnkou, která výrazně kontrastovala s mými vlasy. Hotovo.

Oblékla jsem si černou sukni a šedé triko s dlouhým rukávem. Pod sukni černé silonky a na tričko koženou bundu. Navlékla jsem si černé boty a vydala se na domluvené místo. Těšila jsem se, až se potkám s někým ve svém volném čase. Moc přátel jsem tady nehledala. Nechtěla jsem na sebe upozorňovat, a proto mě toto pozvání tolik potěšilo.

Kavárna nebyla od našeho domu daleko. Stačilo když jsem přeběhla ulici a šla pár minut podél vysokých, zdobených domů. Zastavila jsem se až před prosklenými skly kavárny.  Obešla jsem úhledně ostříhané keříky v květnících, které ohraničovaly vyvýšenou terásku se stolky. Venku bylo jako obvykle hromada lidí, a proto jsem se rovnou vydala dovnitř. Díky sluníčku byla místnost příjemně osvětlená.  Sedla jsem si do boxu témeř na konci kavárny a sedla si na béžovou koženou sedačku. Nečekala jsem dlouho a zvoneček nad dveřmi oznámil dalšího přicházejícího. Vzhlédla jsem od mobilu a střetla se očima s těmi Mikovými. Široce se usmál a sedl si naproti mně.

,,Ahoj. Nečekáš dlouho?" zeptal se a sundal si šedou mikinu. Kapaly mi sliny z jím zvoleného trička, obepínající všechny ty svaly na jeho těle.

,,Ne, přišla jsem před chvílí." jemně jsem se usmála a koukla se na číšníka stojícího nad námi.

,,Dobrý den, co si dáte?" pronesl laskavě a skákal pohledem ze mě na Mika.

,,Cappucino a ty?" kouknul se na mě Mike.

,,Latte." usměju se a číšník odejde.

Nevěděla jsem o čem mluvit. Nic o něm nevím. Je to můj trenér, to ano, ale o osobním životě se při tréningu nebavíme.

,,Tak co na mě říkáš?" podívám se na něj. Nechápavě se na mě podívá.

,,Um, co?" vybouchnu ve smích.

,,Promiň, myslím v tělocvičně." zasměje se taky. Ukázalo se, že mi cvičení jde jako tučňákovi, ale já si to k srdci nikterak nevzala. Mike pochází z Itálie a do Španělska se přistěhoval nedavno. Sama jsem mu řekla, že jsem rodilá američanka. Je mu 24 a bydlí tady sám bez rodičů, kde jeho matka zemřela a od otce odešel. Divila jsem se, jak se mi otevřel.

Odpoledne se mi zdálo moc příjemné, po vypití kávy jsme se sebrali a šli se projít do parku, kterým jsme se dostali obklikou k mému domu. Rozloučili jsme se a já vyběhla schody do našeho bytu.

****

Takže, další díl je na světě. Zase doufám že se vám líbil a stále můj příběh čtete s radostí. Kapitolka je trochu o ničem, ale já nechci aby to už skončilo. :( Tohle je můj první příběh, který má už krásných 3,8K přečtení!!! <3  Bude mi líto ho ukončit, ale myslím že až dokončím tento příběh týkající se Marca a ostatních, tak nevím jestli bych měla pokračovat třeba druhým dílem této knížky. Třeba někdy do budoucna.

Dále jsem se chtěla zmínit, že hlasování o konci příběhu ještě stále probíhá. Budu ráda za ten komentář. :) Pokud ale nebudu mít z čeho vybírat, tak budu muset vybrat sama a to je tak stresující :D.