My old life is gone (CZ)

16. The Worst day

Throwback:
Přece jenom bych třeba dokázala změnit názor na lidi jako je on, jenom kdyby mě v tom přesvědčení sám neutvrdil. Ano, byl krásný, až tak, že se mi podlamovali kolena tehdy, když se při našich společných chvílích na mě usmíval, ale k čemu je mu platná krása, když se nestará o nic jiného, než o sebe. Pohledem jsem uhla a pospíchala po kamenné pěšince k mě garáži.
,,Coby!!! Prosím vyslechni mě." Zakřičel zoufale. Teda pokud tu zoufalost v jeho hlase jen nepředstíral, znovu......  

•••••

Hah. Tebe? Ani náhodou.
Vůbec jsem ho nevnímala a pokračovala dál. Už dost mi náladu zkazila ta, bohužel dobrovolná , návštěva otce a on mi ji chce ještě zhoršit?
Nope chlapče, na to zapomeň.
Věděla jsem, moc dobře jsem si byla vědoma, že jde za mnou. Otočit se však mě ani nehlo. Přála jsem si jen se dostat do auta dřív, než mě dožene.
Bohužel.
Něco, neboli někdo mě chytil za zápěstí, na což jsem se mu vytrhla.
,,Nesahej na mě." procedila jsem mezi zubama.
,,Sakra Cob, proč se na mě zlobíš?"
Proč? Sakra jsi úplně blbej? Třeba to, že jsi mě skoro nazval úplnou nickou a ještě k tomu si mě chtěl líbat, i přes to, že jsi mi neřekl tu nejzásadnější věc o tobě? Ti nic nepřipomíná?
,,To bys měl vědět." Protočila
jsem očima a připravila se na odchod.
Sakra, on na mě už zase sáhnul?
,,Prosím, já jsem nic z toho nemyslel vážně, ty nejsi nicka. Víš, já nemůžu o své práci říct každému.... To bys mohla pochopit." Zadíval se na mě svýma obrovským hnědýma očima. Bylo mi ho líto už jenom kvůli tomu, jak na mě koukal. To ale nic nemění na tom, že jsem na něho naštvaná. I když, v jednom měl pravdu. Asi opravdu nemůže o své práci mluvit s kýmkoliv, ale proč mě málem políbil? A proč jsem se málem nechala?
Protože je fakt pekelně sexy Coby, to je to.
Musela jsem si to přiznat, je opravdu hezký, má krásnou atletickou postavu a jak se mu přes bicepsy napíná šedé tričko.....mmmm možná bych slintala, ale to mu nedopřeju. Musela jsem odlepit zrak od jeho postavy a podívat se na něj. Ach, on si toho všimnul. Koutek úst se mu zvedl do úsměvu a škádlivé na mě koukal. Napřímila jsem se a s už druhým odfrknutím jsem se otočila na patě a otevřela dveře od auta. Zase se zavřely.
,,Coby, moc tě prosím, řekni mi něco." Jak sklopil zrak, opírajíc se o mé auto, já se na něj zamračila.
,,A co ti mám jako říct? Co ti mám říct na to, že jsi sem za mnou přišel mi tu okecávat to, co jsi řekl?"
,,Coby já bych ti to řekl, to o mně.... Ale otec mě předběhl. Chápeš?" Zase se na mě podíval, tentokrát mě jeho pohled opravdu trhal srdce na malinkatý kousíčky. Chtěla jsem mu odpovědět, nějakou mastnou nadávkou, ale já nevydala ani slovíčko.
,,Emm.....Coby promiň že jsem tě tak nazval, já jsem opravdu hlupák." Hmmm. A co? To mi jako má přimět zapomenout na to?
,,Jarede já nevím, prostě jsem to od tebe nečekala. Myslela jsem že..... No asi nejsi nijak obzvlášť jiný než ostatní kluci a teď už mě nech bejt." Konečně jsem nasedla do auta a okamžitě bez váhání vyjela.

Před tou hnusnou budovou jsem zastavila na parkovišti. Bylo tam spoustu drahých aut ale žádný majitel. Ve vestibulu to bylo už trochu živější. Za pultem stála mladá holčina a u každých dveří nějaká ochranka.
,,Dobrý den, co pro vás mohu udělat?" Slečinka si mě prohlížela a falešné se na mě zasmála.
,,Jdu za svým otcem, Edward Willson." úsměv jsem ji vrátila.
,,Oh...Aha. Dobrá paní Willson, potřebovala bych vidět vaší občánků." Podala jsem ji mojí občánků a čekala až mě pustí nahoru.
,,Váš otec je ve 13. patře na poradě. Počkejte na něj tedy před sálem 3." Ochranka mi odstoupila od výtahu a já si do něho mohla vlést. Těžce se mi dýchalo, zdálo se mi jako by se z výtahu vypařil všechen vzduch. Nesnáším tyhle výtahy, co s vámi jedou takovou rychlostí, že se bojíte o svůj žaludek. Jednu výhodu to má, 13 páteř vyjede dřív než stihnete mrknout. Nakonec dveře cinkly a předemnou se objevila vysoká skleněná okna. Ten výhled byl nádherný, mohla bych se kochat výhledem na město klidně celý den, ale na to teď opravdu nebyla vhodná chvíle. Pokračovala jsem poslepu chodbou, až jsem narazila na další rozcestí. V pravo byli nějaké kanceláře, což jsem usoudila podle zamčených dveří a vysaček se jmény.
,,Jak mám sakra vědět kde je sál 3?" Zaklela jsem si pro sebe a otočila se na druhou stranu. Do někoho jsem vrazila.
,,Promiňte pane, moc se omlouvám." špitla jsem podávající mu jeho kufřík.
,,Nic se nestalo slečno, co tu děláte takhle sama?" zeptal se mě ten chlap, brajíc si ode mne kufřík.
,,Hledám sál 3." zvedl na mě obočí, tazajic se mě proč.
,,Můj otec tam má prý poradu." jemně jsem se na něho podívala.
,,Odvedu vás tam." položil mi ruku na záda a vedl mě přesně tou chodbou, kterou jsem já nešla. Párkrát jsme ještě zabočili, než jsme se zastavili před prosklenou stěnou, za kterou sedělo několik mužů v kravatách a diskutovali o něčem nejspíš velmi důležitém, protože můj otec stal opřený pěstmi o stůl a mračil se jako rozzuřený býk.
,,Mohu vám ještě nějak pomoci?" ten pán se na mě usmál a jeho ruka opustila má záda. Poděkovala jsem mu za pomoc a on zmizel za rohem.
Pořádá skončila a sál se začal pomalu vylidňovat.
Počkat, sakra. Já nevím co mu mám říct, proč jsem sem za ním šla.
Na to už bylo ale pozdě, protože můj otec právě šel přímo ke mě a já byla totálně v prdeli.

To be continued.....