My old life is gone (CZ)

19. Jaký je smysl života?

Throwback:

,,Platí tedy ta večeře?" svěsil ruce podél těla.
,,V osm." dal mi číslo, s tím, že mu napíšu adresu později. Nasedla jsem do auta z pocitem vítězství. Celou cestu domů jsem si pobrukovala písničky z rádia a jela jako blázen.

Doma už čekal úkol. Jak to mám vlastně udělat? Mám vůbec na to? Předat ho mafii?

•••••

Autíčko bylo uklizeno v garáži, dveře zamknuty a já jen seděla s horkou čokoládou na gauči. Prakticky celé odpoledne jsem strávila přemýšlením. O všem. Máte taky takové ty chvilky, kdy se snažíte přijít na smysl života? Nebo proč nemůžete mít normální bezstarostný život jako každá holka ve vašem věku? vlastně co to tu kecám..... měla jsem ho, ale nic nezůstane navždy. Když je vám konečně dobře, vždy se to jednou obrátí a zase budete na dně. Nikdy nebudete mezi, vždy vám bude buď dobře, nebo špatně. Jako teď mě. Neměla jsem ponětí jak mám ksakru dostat dvoumetrového chlapa, agenta podotýkám, tam kam bych měla. Vždyť by mě mohl rozmáčknout jediným prstem. 

Nevím kolik bylo, když jsem se probudila. Musela jsem usnout. Logicky. ( :D ) S dekou na ramenou jsem se vyškrábala do pokoje. Pustila jsem si na sebe vařicí vodu, která hladila každé mé místečko na těle. Pára se rozpínala všude okolo mě, až mě celou pohltila. Teplá mlha se mi dostala i do plic, kde mě zahřála. Přestala jsem myslet na všechno co mě čeká a jen si užívala toho tepla, které mi dodávalo tolik potřebnou energii a sebevědomí. Odhodlaná a nabitá jsem vylezla do chladné místnosti. Navlékla jsem se do plyšového županu a mokré vlasy zabalila do stejně plyšového ručníku. Hodiny na mobilu mi ukázali velmi špatný čas, už bych měla být nalíčená a učesaná, ale já nebyla rozrušená, pořád ve mě pobýval ten zasloužený klid. 

Pomalými pohyby jsem si udělala všechny potřebné úpravy mého já a mohla se navléci do tmavých jednoduchých šatů. Přesně v 19:10 se domem rozezněl zvonek. S úsměvem jsem seběhla schody a otevřela dveře. Ach ne. Nečekaná návštěva. 

,,Co tu chceš?" suše jsem polkla.
,,Jdu tě zkontrolovat." jemně se usmál a na tvářích se mu vytvořili ty nádherné dolíčky.... Ticho sakra!!
,,Nepotřebuji tvojí kontrolu a ani nic jiného od tebe." zabručela jsem s rukama na prsou.
,,To ti věřím," projel si mě pohledem. ,,kam se vypravuješ?" 
,,To není tvoje věc." chtěla sem zabouchnout dveře, jeho noha mi v tom však zabránila. Vešel dovnitř a opřel se o teď už zavřené dveře. 
,,Nemůžeš mi tohle furt dělat... chybíš mi." chtěl mě pohladit, ale já uhnula. Zlo, pouta jsou zlo.
,,Hmm. Ještě něco?" snažila jsem si zachovat kamennou tvář, už jen kvůli tomu, že jsem nemohla dát najevo, jak moc mě přitahuje. 
,,Coby kam jdeš? Mám o tebe strach, nevíš s kým si zahráváš a komu by si mohla vstoupit do cesty." nevím komu bych měla vstupovat do jaké cesty a proč se o mě pořád stará.
,,Hele proč se pořád staráš o mě? Měl bys se starat o tvoje děvky. Stejně neděláš nic jiného." Co jsem to zase řekla... Nešlo to vrátit. Zbystřil. Posrala jsem to, já mu řekla opravdový důvod. Opravdový důvod, proč jsem na něho naštvaná. Ano, něco jsem vám zapomněla říct, ups. To ráno, to ráno co jsem požadovala na Frankovi, abych mohla domů. Řekl mi, že každý den si domu vodí děvky. Že si o něj nemám dělat starosti, stejně jsem jen jeho další. Nevím jestli to byla pravda, ale naprosto mě to vytočilo, nevím jestli mi to bylo líto, že jsem si myslela, že mi rozumí, nebo jsem byla naštvaná. Jedno však vím, zase jsem porušila přísahu. Zase jsem se někomu snažila otevřít. 

,,Coby co to říkáš?" vykulil oči a narovnal se.
,,Nic. Nic neříkám. Nech mě už být." samozřejmě nějaké vymlouváni nemělo smysl, ale já se mu nemohla přiznat. 
,,Kdo, ti, to, řekl?" zaskřípal zubama a zatnul ruce do pěstí. Moc se v lidech nevyznám, ale hádám že byl naštvaný, hodně. 
,,Kdo?" už fakt zařval. 
,,Frank." prostě jsem to vypustila. Když se znovu moje oči setkali s jeho, už zdaleka nevypadal naštvaně. On zuřil. Trvalo to tři sekundy, než se otočil ke dveřím a další sekundu než jsem vyjekla. 
,,Jarede, kam jdeš?" 
,,Za tím bastardem." procedil.
,,Prosím. Nedělej to. Kvůli mě." hlesla jsem. ,,Prosím." naléhala jsem. Zastavil se přímo u dveří. Bouchl pěstí do dveří a druhou se o ně opřel. Znovu bouchnul. Z ruky už mu odkapávala krev. I tak nevypadal, že by se v nejbližší době měl uklidnit. Nejistým krokem jsem se přesunula až k němu. Krvavou ruku pořád zatínal a přes zatnuté zuby pouštěl hluboké vzdechy. 
,,Prosím." pohladila jsem ho po celé délce ruky. Po mém těle se rozlil zahřívající pocit, ten dotek mě naprosto omámil. Pořád ke mě stál zády. Otočil se ke mě. Zdravou rukou mě chytil za ruku. Nemohla jsem mu uhnout, ne když jsem se nemohla ani pohnout. Zase tady byl ten večer. Ten večer před mým odchodem. Zase ve mě probudil ten pocit chtíče. Koukal se mi hluboko do očí. Pořád dýchal jako býk a snažil se si rozdrtit ruku. Nevěděla jsme jak ho mám uklidnit, ale kdybych to neudělala, jeden z nich by to pořádně schytal. Položila jsem mu ruku na rameno. Chtěla jsem mu něco říct, ale otevřenou pusu jsem zase hned zavřela, když se barákem rozezněl zvonek. Úplně jsem zapomněla na dnešní plány.
,,KDO TO JE?" Jared zase zbystřil.
,,Ehm.... Víš co jsem měla udělat pro svoje propuštění od vás?"
,,Počkej to už je on?" přikývla jsem. Ušklíbl se.
,,Už jdi. Nemůžu ho nechat čekat." Prosebně jsem se na něho podívala. Řekla jsem mu ať uteče přes terasu v kuchyni. Nemůže vidět že z mého baráku odchází nejaký jiný muž. Nebylo by to moc dobrý pro můj plán. Teda ne můj, ale Rogerovo, to však není teď podstatné. Otevřela jsem dveře a za nimi stál on. (Média) Stále nevím jeho jméno, hah. Krásný vyleštěný oblek, upravené vlasy a mírný úsměv.
,,Můžeme vyrazit?" optala jsem se. 
,, Samozřejmě. Moc vám to sluší." trochu jsem se usmála a poděkovala. Dovedl mě k červenému Ferrari a otevřel mi dveře. Vyjeli jsme z mojí ulice. Pak už se všechno kolem mě rozmazalo.

•••••

Ahooj, další díl je na světě. ✍ Každý váš názor uvítám. ❤

Děkuji za každý vote a koment. Mějte se. 💞