My old life is gone (CZ)

11. Vážně potřebuju obejmout

(1016 slov)

•••••

V minulé kapitole:

V posledním momenťe jsem zavřel ventylační vývod a dveře se otevřely a v nich stáli dva chlapy. Ty už jsem ale neřešil a prodíral se úzkou ventilací zpět na svobodu......

•••••

COBY

Když mě Jared vysvobodil od jisté smrti, tak jsem v sobě našla ještě trošku naděje, že se odtud dostanu. Jeho otec se s nim možná dohadoval, nevím. Vůbec jsem jim nerozuměla. Pět minut jsem strávila s nastraženýma ušima, ale buď to tu musel mít zvukotěsný a nebo se tam dorozumívali znakovou řečí. Čekala jsem, že až spolu dokomunikují, tak sem zase jeho fotr přiletí a dokončí to semnou. Bohužel, nebo spíš bohudík se mé očekávání nenaplnilo. Jen mě tam zamkl a nechal samotnou.

Podle hodin nad dveřmi bylo asi osm hodin večer. Přes to šero v místnosti to nebylo moc vidět. Moc by mě zajímalo, co mu řekl, že změnil svůj názor a nezastřelil mě.  Co je to ale za výhru, že mě nezastřelil, když tady trčím přivázaná k jezdícímu křeslu. Teď mě to napadlo. Co se tady trošičku porozhlídnout? Pomalu jsem se začala posouvat k velkému oknu za mnou. Venku už byla tma, takže jsem toho moc neviděla, a však pouliční lampy zachytili černé luxusní auto jak jede někam pryč. Sakra Jared mě tu nechal samotnou. Náhle se ve mě začaly hromadit obavy, co když sem zase jeho táta nakráčí a já nebudu mí nikoho, aby mě zachránil. Noooo to bude v prdeli lidi....... hoodně hluboko...... Ještě chvíli jsem pozorovala černé nebe, když jsem z chodby zaslechla kroky. Rychle jsem se přesunula na své původní místo. Ty jo, ani byste netušili, jak se holka posraná strachy dokáže rychle pohybovat s nohama přivázanýma k židli.

Kroky se přibližovaly a já pocítila takový ten pocit bezbranosti. Pomalu se otevřeli dveře a v nich stála vysoká černá silueta muže. Zavřel za sebou dveře a rozsvítil světlo. Nebyl to ale Roger, nýbrž ten, co mě našel v Jaredovo pokoji. Jeho ladné pohyby byly až děsivé a to jak se na mě koukal mi vážně nahánělo strach. Přisunul si židli od stolu a sedl si naproti mě.

,,Co máš s Jaredem?" vychrlil na mě. Co? Proč se mě ptá na Jareda? Spíš by mě měl zabít. 

,,Nic, mmm, neznám tvoje jméno." Asi nečekal že tohle řeknu. 

,,Frank..... ale to není podstatný." zakroutil hlavou. ,,Takže opravdu s ním nic nemáš?" ještě jedno se mě zeptal. 

,,Ne vždyť ti to říkám." znovu jsem na něj pohlídla. ,,A proč se mě na to ptáš? K čemu ti to bude až mě zabijete." uchechtla jsem se nad tím, nevím proč mi to přišlo vtipný. 

,,Teď tu nejde o tebe." zavrčel a odvrátil odemě pohled. 

,,Tady jde o mou manželku." 

,,No a jak ti můžu pomoct s tvojí manželkou jako?" zatím co já byla dost vysmátá, on tak moc nevypadal. Docela by mě zajímalo, proč přišel zrovna za mnou. 

,,Tady jde o to, že poslední dobou se k sobě s Jaredem dost mají, často si spolu povídají a zůstávají tady v domě sami, když já jedu s tátou na nějakou misi a aby toho nebylo málo, tak dneska spolu jeli na nějakou párty a mě důrazně oznámili že mě tam nechtějí." koukl se na mě a čekal na můj názor. Každopádně mě více zarazilo to, že si Jared jede na nějakou párty, zatím co já tady trčím v posraný kanceláři a nevím co se mnou bude dál. Docela mě zklamal no, ale co se dá dělat. 

,,Aha, no tak já si myslím že to nic moc neznamená, spíš je dobře že spolu vychází a vy máte šťastnou rodinu." jemně jsem se usmála, ale on mi úsměv neopětoval. 

,,Ne, když jsem ji poprvé uviděl, věděl jsem že jí prostě musím mít, ale ten samý názor měl i Jar. Prostě chtěl Sam taky. Sam nakonec zvolila mě, ale teď se bojím že svůj názor přehodnotila." svěsil hlavu a koukal si na nohy. Nevím co se to ve mě vzalo, ale měla jsem nutkání ho přesvědčit o opaku, myslím že to bylo asi spíš tím, že pomyslení na Jareda s jinou holkou mě dost užíralo. Já vím, já vím. Nic s ním nemám a pravděpodobně mě ani nechce, ale i tak žárlím. Ano žárlím, spíš bych žárlila. 

,,Franku vůbec tě neznám, neznám ani Sam a ani pořádně neznám Jareda, co si ale nemyslím je, že by tě tvoje manželka opustila kvůli někomu jinému. A co Jared? Myslíš že by ti přebral manželku? Vždyť je to tvůj bratr Franku." snažila jsem se mu zvednout náladu. 

,,Hele ráda bych tě obejmula a poplácala po zádech, ale jak vidíš, není mi to umožněno." koukl se na moje ruce a nohy a z hluboka se zasmál. Doslova řehtal jako kůň. Zvedl se z židle a šel ke mě. 

,,Co....co děláš?" vykulila jsem na něj oči. 

,,Opravdu potřebuji obejmout." on si sedl do bobku a sundal mi plastové pásky z rukou i nohou. ,,Franku to nedělej, kdyby to zjistil tvůj táta tak už mě tentokrát vážně zastřelí." asi ho vůbec nezajímalo co říkám, protože si mě přitáhl do obětí. Svěšené ruce jsem si obmotala okolo jeho svalnatých zad. Chvíli jsme tam stáli a objímali se. 

,,Už je to lepší?" zeptala jsem se, Frank se odlepil a koukl se na mě. 

,,Mnohem lepší. Děkuju." usmál se a odstoupil odemě.

,,Já to nechápu....." podrbal se na zátylku. 

,,Co nechápeš?" sedla jsem si nazpět do křesla a čekala až mě zase připoutá k židli. 

,,To, jak můžeš být od nich a navíc dcera toho největšího hajzla." pořád stál na místě a koukal na mě. 

,,To je ono, já od nich nejsem. Jenom nemám žádný důkaz, víš?" smutně jsem se usmála. Chvíli přemýšlel. Byl to divný pocit, sedět před někým, kdo vás nejdřív táhne za sebou jak kus hadru a pak se nechá od vás obejmout. A nejdivnější na tom bylo to, co potom řekl.

,,Ty jsi pomohla mě, já pomůžu tobě...."

To be continued....

•••••

Fíha, další kapitolka. Jinak moc děkuju za všechny ty přečtení. Jste moc hodní. <3 Nemám žádný nápad, co hezkýho vám sem napsat, tak to jen schrneme. Mám vás ráda. (V médiích Frank)

Mějte se <3