DOUBLE WIN (Spolupráce s @_ivankka_)

All your pictures - Prolog

   „Myslím... myslím, že tě má ráda," promluvila tiše, „možná víc, než ráda."
   „Co? Jak to myslíte?" zeptal se překvapeně a rychle zamrkal.
   „Všechny ty obrazy na půdě... Má tam snad dvacet tvých portrétů a desítky fotek. Myslím, že tě miluje, Ethane."
   Zmátlo ho to – všechno; ona ho mátla. Zamotala mu hlavu, chovala se k němu jako by pro ní znamenal něco víc a pak mu řekla, že jsou jen přátelé. A tohle? Sám nevěděl, jak si to má vyložit. Jedinou možností, a vlastně řešením toho všeho zamotaného problému, bylo se jí zeptat. A možná jí dát ultimátum.
Zvedl se ze židle, která přitom vydala skřípavý zvuk, a vydal se nahoru. S každým dalším schodem se ho zmocňoval zvláštní pocit. Co když řekne ne? Co když-

Chtěl pokračovat v otázkách typu: co když, ale nakonec jen jemně zatřásl hlavou a donutil se na to nemyslet; začal by být ještě víc nervózní, než je teď. Stoupl na poslední schod a ohlédl se. Zvažoval, jestli má cenu se v tom dál rýpat a případně tím i zničit jejich drahocenný vztah, ale touha po pravdě ho přemohla. Otevřel dveře naproti schodišti a vystoupal po několika malých schůdcích na půdu. Byla celá obložená smrkovým dřevem a voněla po dřevu, barvách a ředidle. Udělal několik kroků k jednomu obdélníkovému předmětu pod bílou plachtou a odkryl větší obraz. Byl na něm on. Usmíval se. Bylo to tak realistické: každý vlas, malinké vrásky okolo očí, miniaturní pihy na jeho obličeji, každý záhyb na jeho mikině,...                                                                           
   Našel tu spoustu obrazů - přesně, jak řekla její máma, - všechny byly zcela dokonalé a naprosto živé. Došel až ke stolu u okna. Po celé ploše byly rozházené barvy, palety, štětce, papíry, kresby částí lidského obličeje: obočí, oko, nos, řasy, ústa... Spíše než dokonalost kreseb ho zaujalo rozmístění a druh papíru. Vypadalo to, že jsou zcela nadhodile rozmístěné po téměř průhledném papíře. Pak mu to došlo.                                                                                                                                            
   Sesbíral všechny papíry, které našel a začal je skládat na sebe. Pak rozsvítil lampu na stole, otočil ji ke stropu a štos papírů nad ní podržel. Okamžitě rozeznal svůj naprosto nesymetrický obličej a ze zvyku se ušklíbl. Lampu zhasl, papíry položil zpátky na stůl a opustil půdu. 

Nerozhodně zaklepal na její bílé dveře a když se ozvalo „Dále!," vstoupil. Seděla na posteli a něco si jako vždycky črtala do sešitu. Když za sebou zavřel dveře, vzhlédla. 

   „Proč?" zeptal se.
   „Nemám tušení, o čem to mluvíš."
   „O těch obrazech, Mono, a fotkách a kresbách..." zbytek věty nechal vyznít do ztracena.
   „Jsou to jen obrazy," pokrčila rameny a odložila sešit vedle sebe.
   „Jen obrazy? Tvrdíš, že jsme jen přátelé, pak mě políbíš, pak zase tvrdíš, že to nic neznamenalo a teď tohle," rozrušeně si prohrábl vlasy, „já už nevím, co si mám myslet."
   „Třeba tohle," špitla, přistoupila k němu, studenýma rukama mu chytila tváře a jemně se přisála na jeho rty.