DOUBLE WIN (Spolupráce s @_ivankka_)

3 months for Grayley - 1st part

  Čtvrtek, 28.5

    „Graysone!" ozvalo se ze zdola.

   „Mami, já fakt nemůžu," zařval jsem na zpět. Sakra, řvali jsme na sebe takhle už hodinu. Mamka měla pocit, že už jsem v pokoji zalezlý moc dlouho. Uznávám, že jsem dneska z pokoje ještě nevylezl, ale od rána jsem dělal na novém videu. Potřebovalo sestříhat, z editovat a podobné blbosti. Nesnášel jsem tohle dělat, ale patřilo to k youtuberství.
Dveře od pokoje se rozrazily. Ajaj! Otráveně jsem se otočil. Ani mě nepřekvapilo, že ve dveřích stála mamka.

   „Co?"

„Vypadni hned ven!" přikázala mi. 

„Mami-" začal jsem. 

„Ani náhodou. Padej!" přerušila mě. S povzdechem jsem se zvedl a prošel kolem ní. 

„Co dělá Ethan?" zeptal jsem se zády k ní. 

„Pomáhá mi s obědem," řekla významně. Protočil jsem očima. Ani mě to nepřekvapovalo. 

„Fajn, vrátím se tak za hodinu."

   Sotva jsem vyšel ven, bylo mi jasné, že tak dlouho venku nevydržím. Kurva, takové vedro! Léto bylo super, ale tyhle vedra mě zabíjely. Zlatá zima.
Loudavým krokem jsem se vydal do zastíněného parku. Moje iluze, že by tam mohlo být příjemně se však rozplynula hned, jak jsem tam vstoupil. I ve stínu bylo kruté vedro! Naštvaně jsem dupal po pískových cestičkách, než jsem se dostal k dřevěnému můstku. Došel jsem doprostřed, opřel se rukama o zábradlí a znuděně sledoval tu trochu vody, co tekla v dlážděném korytu pode mnou. Poslední dobou mi přišlo, že se v New Jersey nic neděje. Tím, že jsme s bráchou nechodili do školy nebylo moc lidí, které bychom znali a už vůbec ne žádní, které bych mohl nazývat kamarády. Posledních pár let jsme to byli jen já a Ethan. Bylo fajn vědět, že když si chcete s někým promluvit, stačilo otevřít dvoje dveře a mohli jste, ale bylo to pořád stejné. Chtělo by to změnu.
   Zrovna jsem přemýšlel nad tím, že už bych se mohl vrátit domů, když do mě obrovskou silou narazila chlupatá koule. Pokoušel jsem se vyrovnat, ale zvíře mělo obrovskou sílu, takže jsem sletěl na zem.

   „Kyle!" ozval se dívčí hlas.

Popravdě, vnímal jsem ho jen okrajově, protože můj obličej oblizoval velký růžový jazyk.

   „Kyle! Slez! Hned!" křičela hystericky dívka. A já? Začal jsem se smát jako blázen. Přišlo mi to všechno hrozně vtipné. Od dívky hystericky křičící na psa, který mě oblizoval až po mou obrovskou chuť kýchat, kvůli mé alergii.

   No není život úžasný? Kyle se konečně rozhodl, že už jsem dostatečně umytý, takže ze mě slezl. Zhluboka jsem se nadechl, jenže v tu chvíli jsem se to rozkašlal jako o život.

„Jsi v pořádku?" zeptala se dívka.

Zvedl jsem prst, abych jí naznačil, ať počká a pokračoval jsem v kašlání. Zábava jako prase, opravdu. Trvalo mi několik minut, než se můj kašel trošku uklidnil. Ona si mezitím sedla kousek ode mě a sledovala můj záchvat. Teprve teď, když můj kašel utichl, jsem si jí mohl pořádně prohlídnout. Měla na sobě kraťoulinké kraťasy a se zelným tílkem. Zrzavé vlasy měla stažené do culíku a oči schované za brýlemi. Trošku jsem zaklepal hlavou, abych si protřídil myšlenky, než jsem na ní znovu promluvil: „Omlouvám se, ale tvůj pes mě trošku vyděsil."

   „Ježíši, já se omlouvám. Normálně se takhle nechová, ale dneska je jak utržený ze řetězu," vysvětlovala mi.

   „To nic," usmál jsem se na ní. „Jsem Grayson."

   „Ashley. Jsi vážně v pořádku? Ten kašel zněl hrozně."

   „Vážně. Jsem OK," smál jsem se, když jsem konečně zvedl svůj zadek ze země. Pak jsem se otočil, abych Ashley taky pomohl na nohy.

   „Mrzí mě, že jsem tě vyděsil," řekl jsem jí.

   „A já se zase omlouvám za Kyla," smála se na mě. Mezi námi děvčaty, měla vážně krásný úsměv.

   „To nic, vážně," přesvědčoval jsem ji. „Ale možná vím o způsobu, jak by ses mohla vykoupit," mrknul jsem na ní. Její oči se vykulily a následně jí po tváři přeběhl nejdříve uražený a pak znechucený pohled.

   „Ty prasáku!" zařvala. Vyděšeně jsem na ní zíral. Kurva. Co jsem zase řekl? Ethan pořád tvrdí, že občas z huby vypustím nechutnosti. Ashley se už otáčela, že odejde, když jsem ji chytil za ruku.

   „Pusť, nebo na tebe pustím Kyla!" vyhrožovala. Oba najednou jsme hlavy otočili jeho směrem. Nevypadl na to, že by se chystal nějak bránit svou paničku. V klidu si ležel na mostě a sledoval nás. Byl bych přísahal, že ten zatracený pes se mi směje!

   „Poslouchej," vyhrkl jsem k ní. Sice nechápu proč se tak snažím, když ta bláznivá holka ani není můj typ, ale měl jsem pocit, že ji takhle nemůžu nechat odejít. „Nemyslel jsem to takhle. Nebo jakkoliv jsi to pochopila."

   „Och, opravdu?" nadzvedla sarkasticky obočí.

   „Opravdu. Chtěl jsem říct, že bychom mohli jít na zmrzku, nebo tak..."

   „Och, opravdu?"

   „Ashley, já vážně nejsem žádný úchylák," přísahal jsem. Ovšem můj dokonalý proslov zkazil závan větru, který k nám dovál alergeny z pitomých pár chlupů. Jinak řečeno, začal jsem kašlat jako debil.

   „Sakra," zaklel jsem mezi záchvaty kašle.

   „Kruci, Grayi, jsi v pořádku?" křičela vyděšeně Ashley. Mezi záchvaty kašle jsem jí ukázal palec nahoru. Nevypadala na to, že by jí to moc uklidnilo. Takže nade mnou stála, jako víla sudička a čekala, než můj záchvat přejde. Když se konečně můj kašel rozhodl přestat, narovnal jsem se a omluvně jsem se na Ash podíval. „Promiň, ale zvířata se srstí v mé blízkosti, to nikdy nekončí dobře."

   „Jsi alergický na srst?" zeptala se překvapeně.

   „Jo," pokrčil jsem rameny. Za ty roky už jsem si zvykl.

   „Ale to není to, o čem jsme mluvili," ona opatrně přikývla.

   „Takže... Necháš se ode mě pozvat na zmrzlinu?" zeptal jsem se nadějně. Chvíli se na mě dívala. „Tak fajn," odpověděla nakonec. „Ale ne teď," zrušila všechny moje naděje.

   „Aha," řekl jsem, snažíc se schovat zklamání.

   „Omlouvám se, ale musím být za deset minut doma. Sestra je tam sama, a já mám odpoledne hodinu," vysvětlovala.

   „Chápu to," usmál jsem se na ní.

   „Můžeme se vidět zítra?" navrhla. Kurva, jo! „Jasně," uculil jsem se na ní. „Můžeš mi dát svoje číslo? Domluvíme se."

   „Dej mi mobil," natáhla ke mně ruku. S poťouchlým úsměvem jsem jí ho podal. Ona mi úsměv oplatila, než si z očí sundala brýle, aby na telefon viděla. Konečně jsem mohl vidět celou její tvář. Žádné překvapení, že to byla kočka. Co mě ale dostalo, byly její oči. Takhle zelené oči jsem nikdy neviděl.

   „Tady," podávala mi zpět můj mobil.

   „Díky," uculil jsem se na ní. „Zavolám ti odpoledne a dohodneme se," její tváře zrůžověly, než mi odpověděla. „Jasně." S úsměvem jsem se k ní naklonil. V tu chvíli byli i tenisáky menší než její oči.

   „Neukousnu tě," uchechtnul jsem se. Pak jsem se naklonil ještě blíže k ní a políbil jí na tvář. Krásně voněla. Jako nějaká květina.

   „Uvidíme se později," řekl jsem jí. Pak jsem jí věnoval poslední úsměv a vydal jsem se zpět domů. Celou cestu jsem si pobrukoval Fire Away od Nickelbacků. Byl to už nějakou dobu co jsem měl tak dobrou náladu.

   „Jsem doma!"

„Nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry."

Šťastné a veselé, naši jednorožci :)