DOUBLE WIN (Spolupráce s @_ivankka_)

All your pictures - 21.

3.7. (sobota)

14:09 *i'm scared*

14:10 *because..? look, you don't have to be scared because of my parents, ok? and – you met my dad before, it's gonna be ok :)*

14:14 *i know, but what about your mom? and your sister?*

14:22 *both will love you. i know that! just be yourself.. and will be perfect :)*

   Ty budeš perfektní, tak jako vždycky, napadlo Ethana, když zprávu odeslal. Moc dobře věděl, že nerada poznává nové lidi, ale v tomhle jí skutečně věřil. Protože se mu svým zvláštním způsobem zdála jedinečná a okouzlující.

   Ale hlavně věděl, že ať Mona udělá cokoliv, jeho máma si ji tak jako tak zamiluje. Už jenom, když se ho na ni vyptávala... Na tváři měla spokojený, sotva znatelný úsměv.

14:25 *i love your optimism.. *

14:25 *you love me? *

14:26 *i said your optimism, eth.. we talked about this.. *

14:28 *i know, sorry. i was just joking*

   Mona se hluboce nadechla. Položila telefon vedle se a obličej schovala do dlaní. Tohle ne...

   Tedy... na jednu stranu chtěla, aby věděl, jak to vůči němu cítí, ale pořád tu byla možnost, že se brzo jejich cesty rozejdou a ona se kvůli němu utrápí, přičemž její jedinou útěchou bude kočka a kýbl zmrzliny. Zarazila se. Možná by měla přestat tolik koukat s Cathrine na seriály. Jo, rozhodně.

- - -

*i don't know what should i wear*

*ehm, clothes? :D*

*ashley - _- i need a help, i'm lost*

*ok, send me your posibilities :D*

*photo sent*

*photo sent*

*photo sent*

*photo sent*

*black and white :)*

   Mona se znovu podívala na všechny čtvery šaty. Fialové si vzít nechtěla, zdály se jí až moc barevné, ty tmavě modré se hodily spíš na svatbu, než na obyčejnou večeři a ty třetí měla nedávno. Třeba byly ty černobílé opravdu správná volba.

- - -

   Venku se ozval klakson. Mona vypla televizi, zvedla ze stolu kabelku, nazula si černé baleríny a zamkla za sebou vchodové dveře. Potom si nastoupila k Ashley do auta.

   „Vidíš? Já ti to říkala, sluší ti," usmála se na ni téměř okamžitě.

   Mona se usmála, „díky, tobě taky."

   Když asi po dvaceti minutách jízdy Ashley zaparkovala na příjezdové cestě a vypla motor, Mona se nedokázala pohnout. Ztěžklé ruce se jí třásly v klíně a začínala ji bolet hlava.

   „Jsi v pořádku? Jsi celá bledá," Ashley ji starostlivě chytila za ruku.

   „Uf, asi. Nevím, prostě se cítím divně. Záleží mi na něm, nechci to pokazit. Jestli to teda jde ještě víc..." Poslední větu si řekla spíš pro sebe, ale bylo jí jasné, že ji slyšela i Ash.

   „Zvládneš to. Prostě do toho musíš skočit po hlavě; nebát se toho. Hlavně buď sama sebou."

   To se ti řekne...