DOUBLE WIN (Spolupráce s @_ivankka_)

All your pictures - 6.

   „Mono," zašeptal omámeně a jemně ji pohladil po tváři. Ustoupila a teplo z jeho dlaně se vytratilo.

   „Nedívej se na mě tak," zachraptěla a nervózně si třela paži. Krk měla oteklý a oči rudé a opuchlé.

   „Jak?" zeptal se jemně.

   „Lítostivě. Je to ten typ pohledu, kdy se na mě díváš jako na chudinku. Tohle nechci, jasný?" smrkla. Ethan chápal, jak se teď cítí – kdysi zažil něco podobného.

   „Chápu tě, dobře? Vím, jak se cítíš. Všichni se tě straní, ponižují tě, smějou se ti,... Jenže to přejde, jednou určitě, věř mi."

   „Jak-"

   „Prostě to poznám. Ale věř mi, nemáš se za co stydět, jasné?" Chtěl říct ještě něco, ale radši se odmlčel. „Nechceš se jít někam projít?" Zavrtěla hlavou, „Nechce se mi mezi lidi."

   „A co k Ginovi? Stejně tam teď nikdo nebude," navrhl znova a strčil si ruce do kapes.

   „Ale to je odsud pěšky asi hodinu," namítla.

   „Mám auto," opáčil Ethan a Moně bylo jasné, že je to prohraná hádka, protože další důvod, proč nejít není. A... třeba bude dobré se někomu konečně svěřit, ne? Vždyť – klidně mu to může říct, uleví se jí a pak může utéct a nikdy už ho nevidět. Jo, to zní jako plán.

   „Fajn, ale jenom proto, že nemám náladu jít domů," rezignovala nakonec.

   „Tak, spusť," zabodl do ní pohled. Dokonce se přestal věnovat jídlu a s rukama založenýma pod bradou sledoval, jak si hraje s náramkem na ruce.

   „Fajn, ale... je dost možný, že se během toho zvednu a uteču, jasný?" Kývl. Po tom mezi nimi bylo asi pětiminutové ticho, během kterého Ethan občas věnoval krátký pohled chladnoucí pizze. Větrák položený na pultu u výdejového okénka nepříjemně hučel a ochlazený vzduch prosytil sotva dva metry čtvereční v jeho dosahu. Bylo mu horko. Látka bílého trička se mu lepila na kůži a krk se mu zpod delších vlasů neskutečně potil.

   „První flek se objevil, když mi bylo okolo osmi. Byl malý a neškodný, ale když se začal zvětšovat a postupně se objevovaly další, poslali mě na hromady vyšetření," řekla a otočila dlaň vzhůru. „Po dvou letech se skoro přestaly rozšiřovat a objevovat nové, ale když mi bylo asi třináct, objevily se i na tváři a na rameni. Byla jsem z toho zoufalá, děti se mi smály, lidi se na mě dívali divně..." odmlčela se. Ethan si všiml, že zadržuje slzy. Automaticky natáhl ruku k její dlani a už už ji chtěl stisknout, „Můžu?" zeptal se. Kývla. Konejšivě a jemně obtočil prsty okolo její roztřesené ruky a mírně ji stiskl. Třas z jejího těla částečně přešel na Ethana a částečně zmizel a nahradilo ho zcela nový pocit, který se jí od konečků prstů rozléval do celého těla. Zavřela oči a vydechla.

   „Bylo to zlý. Musela jsem dokonce přejít na jinou školu. Dvakrát. Chodila jsem k psychiatričce. Na chvíli se to zlepšilo, jenže pak přišla střední a..." hlas se jí zlomil. Po tvářích se jí začaly valit proudy slz. Zalykala se. Ethan chvíli váhal, ale nakonec si pošoupl židli k ní a schoval ji ve svém medvědím objetí.

   „Vážně se nechceš jít projít? Na nějakou neutrální půdu," zašeptal. Byli sice v celé restauraci sami – dokonce i Ginno zmizel. Odtáhla se, otřela si mokré tváře a kývla. Cítila se mizerně. Jakoby to všechno znovu prožívala. Den po dni, minutu po minutě, posměšek po posměšku. Znovu cítila tu pichlavou bolest v hrudi.

   „Znám ten pocit," řekl z ničeho nic. Kráčely vedle sebe po pláži, lidi nechávali daleko za sebou, mokrý písek jim pohlcoval chodidla a vlažná voda máčela nohy.

   „Co myslíš?" zeptala se lehce zamyšleně a nepřestával hypnotizovat zrnka písku pod ní.

   „Ve škole nás s bráchou šikanovali, proto se teď učíme doma," pokrčil rameny.

   „Je to svinstvo, huh?" Přitakal.

   „Proto máme takový heslo: ,Už žádná šikana.' Držíme setoho. Jakmile někoho takovýho potkáme, prostě se s ním nebavíme. Docela tofunguje." Pokývala hlavou.

   „To je dobrý heslo. Jenže co když ti ty lidi nedají pokoj i když si jich přestaneš všímat?"

   „To je dobrá otázka. Tak dobrá, že i když si ji pokládám každou chvíli, pořád na ni neznám odpověď," pokrčil rameny. Oba se rozesmáli. Šli tak blízko sobě, že se při chůzi občas dotkli malíčky. Při každém z těch milisekundových doteků Ethana zabrněl malíček. Byl to zvláštní pocit. Jistý druh radosti, který se v něm zakotvil už od jejich prvního setkání m znenadání pohltil tělo i mysl a vykouzlil mu úsměv na tváři. Skoro neznatelně zdvihl malíček s úmyslem dětsky ho zaháknout za ten její. Byl jen milimetr od jejího, když se mezi nimi prohnalo malé dítě a neobratně do Ethana strčilo.

   „Jacku! Omlouvám se," řekla rychle žena jejich směrem a pokračovala v běhu. „Jacku!" Oba sledovali matku, jak bere své dítě do náručí a následně ho kárá.

   „Je to zvláštní," promluvila najednou Mona.

   „Co myslíš?"

   „Že nevíš, co se stane. Nevíš, co bude zítra, natož za několik let. Teď jsi volný a šťastný a za pár minut můžeš být v jiném státě bez možnosti vrátit se domů." Povzdychla si a zastavila se. Otočila se směrem k moři a sedla si do ještě horkého písku. Ethan si sedl vedle ní.

   „Mluvíš z vlastní zkušenosti?"

   „Tak trochu. Táta je v armádě. Momentálně je ve Fort Knox a... Těch 761 mil není zrovna málo."

   „To je mi líto," řekl soucitně.

   „Díky," kývla. „Chybí mi. Je pryč už tři čtvrtě roku a je zázrak, když občas alespoň pošle dopis. Je to divný – ráno se probudit a snídat sama. Máma brzo odchází do práce a táta předtím pracoval jako záchranář, dokonce byl u dobrovolných hasičů, ale stejně se mnou každé ráno snídal, pak mě objal, popřál mi hezký den, dal mi pusu na čelo a odešel do práce. A pak se jednoho dne rozhodl, že se sbalí a pojede sloužit vlasti. Jako... jsem na něj pyšná, to jo, ale strašně moc mi chybí." Mluvila chraplavým hlasem a oči se jí plnily slzami. Ethan jí objal tváře dlaněmi a bříšky palců jí setřel slzy. Ale místo toho, aby jí tím pomohl, zamokřil jí většinu obličeje. Už chtěla pronést nějakou poznámku, když se jí hluboce zabodl pohledem do očí a naprosto bezmyšlenkovitě ji políbil. Tlak na jeho hrudi zesílil. Ruce mezi nimi je od sebe oddělily.

   „Co to děláš?" zašeptala omámeně Mona, zatímco se čelem opírala o to jeho.

„Já myslel-"

   „Ne, počkej," zarazila ho. Odtáhla se, stoupla si, oprášila si oblečení od písku a věnovala mu - částečně zmatený, částečně lítostivý – poslední pohled.

   „Mono, počkej!" V mžiku byl na nohou. Se zoufalou grimasou se na něj otočila.

   „Na co? Na co mám čekat? Já... mezi námi nemůže nic být, jasný? Jediný, co ti můžu nabídnout je moje přátelství – nic víc. Ber nebo nech být," vystrčila bradu a zahleděla se mu do očí.