DOUBLE WIN (Spolupráce s @_ivankka_)

All your pictures - 7.

   „Nechci tě ztratit."

   „Vždyť mě neznáš," konstatovala.

   „To jo, ale nějakým zvláštním způsobem, kterej nedokážu popsat jsem si tě oblíbil." Koutek jí mírně cukl nahoru.

   „Věř tomu nebo ne, ale já si tě taky oblíbila, proto bych tě nerada ztratila. Jako přítele," dodala smutně, ale vzápětí smutek zakryla mírným úsměvem.

   „Takže přátelé?" natáhla k němu ruku.

   „Přátelé," usmál se široce Ethan a místo toho ji objal.

   „Takže...," protáhl. „kámoško, dáme tu zmrzku?" Objal ji okolo ramen a společně vykročili pryč z pláže. A Mona si mezitím uvědomovala, že ji při pomyšlení na oslovení, kterým ji Ethan nazval mrazí kdesi v hrudi.

„Máš tadyyy... trochu šlehačky," zasmála se a navedla mu ruku k levému koutku úst. Ethan si chvíli otíral tváře.

   „Dobrý?" Zavrtěla hlavou a ubrouskem mu očistila koutky. „Teď dobrý." Stáhla ruku k sobě a zaregistrovala, že ji brní špičky prstů tam, kde se omylem dotkla jeho tváře.

   „Miluju zmrzlinu," zamumlal Ethan, zatímco si nabodával na vidličku další sousto.

   „A proto jsme si dali palačinky," zasmála se nevěřícně.

   „Ty taky miluju. Snídám je skoro pořád a navíc... ta zmrzlina tu je taky."

   „Mhm," protáhal a zadívala se na něj. Ethan jí upřený pohled opětoval, takže mezi nimi během chvilky propukla soutěž v zírání, aniž by se na tom nahlas dohodli.

   „Mrkls," rýpla do něj.

   „Nene," vyplázl na ni jazyk. Víčka se mu chvěla a oči ho pálely.

   „Aaa, fajn!" zvedl ruce do vzduchu a promnul si oči.

   „Vyhrála jsem," ušklíbla se Mona a napila se vody.

   „Jenom proto, že jsem tě nechal, zlato." Mona otevřela ústa s tím, že mu něco řekne ohledně té přezdívky, ale...

   „Ahoj." Ethan se otočil. Nesmělý hlas patřil středně vysoké tmavovlásce stojící za nimi.

   „Neruším?"

   Mona měla v plánu říct té neznámé holce, že momentálně ruší hodně, ale ona si drze sedla na volnou židli mezi nimi. Jako by je tím od sebe oddělila tisíce kilometrů daleko. 

   „Můžu se s tebou vyfotit?" Po téhle větě přestala vnímat. Jen zarytě sledovala cukřenku na stole před ní a vidličkou se nimrala v jídle. Ani nevnímala lidi procházející okolo, horko, které jí prostupovalo kůží, ani Ethana bavícího se s tou neznámou dívkou. I když seděla na venkovní terase, vzduch kolem se zdál těžký a vydýchaný. 

   „Moc milá holka," pochválil si Ethan a napil se. Mona k němu zamyšleně vzhlédla. Židle vedle ní byla prázdná. Vůbec si nevšimla, že odešla. 

   „Co?"

   „Amita - je fajn," usmál se. 

   „Mhm," zamručela.

   „Co ti je?"

   „Nic," odsekla naštvaně, „jenom bych ráda šla domů. 

   „Dobře. Odvezu tě," povzdechl si. 

   „Zítra?" Na jeho tvářích se objevily dva roztomilé ďolíčky. Její odpověď byla chladná. „Možná."

   „Dobře. Objetí na rozloučenou?" Bez váhání rozevřel náruč a vtáhl ji do ní. Chtěla protestovat, ale nakonec trochu roztála a slabě ho objala nazpátek. Odtáhla se a bez jediného slova vstoupila do domu. Kdyby se ohlédla - kdyby -, spatřila by okouzleného a poblázněného kluka, ne fanoušky oplývanou internetovou hvězdu, ale pouze a jen obyčejně školácky zamilovaného kluka, jakého si vždycky představovala ve svých nejtajnějších snech a takového, jakým on si vždy přál pro někoho být. (A/N jenže se neohlédla, protože kdyby jo, kde by byla romantika a klišé, že? :D)

Středa, 10. 6. 

   „Mono!" Přestala se věnovat pozorování tkaniček na svých botách a rozhlédla se po parkovišti. Ethan se opíral o dveře auta. Měl na sobě kraťasy, volné tílko a na očích sluneční brýle. Měl štěstí - podařilo se mu zaparkovat ve stínu pod jedním z větších stromů okolo parkoviště. Ale i přes to mu bylo neskutečné horko.

    „Včera jsem na tebe čekal. Nepřišla jsi," vytkl jí.

   „Odpadla nám hodina," odsekla. Kývl. „Sluší ti to."

   „Hm," zamručela tiše a sedla si na sedadlo spolujezdce a zapla si pás. „Kam jedeme?" zeptala se, když zabočily na druhou stranu, než bydlela. „Nech se překvapit," vyplázl na ni jazyk. Docílil tím jen toho, že se znuděně opřela rukou o okno a pozorovala silnici plnou aut před nimi.

   „Molo? Kolotoče? Cukrová vata? Vážně?" lapala po dechu nevěřícně. K podtržení dokonale  teatrálního efektu si položila ruku na hrudník. „Ha ha ha. Nemůžeš alespoň chvíli předstírat, že jsi ráda, že jsme tady?" Odvětil lehce otráveně, zatímco vystupovali z auta.

   „Jsem ráda, jen-"

   „Ethane!" Ten vesele znějící hlas a vysoko mávající ruka v malém hloučku jí zmrazil všechnu krev v těle. „Amito!" zasmál se radostně Ethan a objal ji, jen co se propletla mezi všemi těmi lidmi. „Ráda tě vidím," dodala.

   „Já tebe taky," odtáhl se. „Tohle je Amita a tohle... je Mona. Nejsem si jistý, jestli jste se včera stihli seznámit."

     „ Ahoj," napřáhla k ní Amita radostně ruku. Mona ji odtažitě stiskla. „Můžeme?" Zavěsila se Ethanovi na rameno a zamrkala na něj. Mona žárlila. Jasně, vždyť v podstatě neměla žádný důvod - Ethana neznala ani týden a rozhodně byli jen přátelé. Vždyť se tak dohodli, ne? Bylo to tak, ale proč se tedy oproti Amitě, která na sobě měla vílo černé květované šaty a vysoké sandály na řecký styl, připadala ve svých džínách a tričku obyčejně?

   „Jdeš?" Zavolal na ni Ethan a přerušil tak tok jejích myšlenek. S Amitou už byli nějakých dvacet metrů před ní. Párkrát se nadechla, v duchu praštila Amitu pánvičkou po hlavě a rozešla se z nimi.

     „Co teď?" zeptala se Amita nahlas a utrhla si při tom kousek růžové cukrové vaty. Otázku směřovala k Ethanovi. Seděli vedle sebe na lavičce, Amita mezi Monou a Ethanem a jedli cukrovou vatu. Celé odpoledne se mezi nimi vyskytovala. Ať už seděli na lavičce nebo stáli ve frontě nebo dokonce seděli v atrakci. A když se chtěla Mona přesunout na druhou stranu, aby šla každá z jedné strany, Amita se zastavila s účelem převázat si botu a jakmile se zase dali do pohybu, vmáčkla se mezi ně. Mona už toho měla pokrk a Ethan se nestaral.

   „Chci domů," pronesla zcela bez emocí. Oba se na ni podívali. „Co? Proč? Vždyť se skvěle bavíme." Ethan stál teď na nohou a čekal, až mu Mona oplatí pohled. Ta však neustále pohupovala nohama a očima upřeně pozorovala bílé tkaničky houpající se na jejích botách. 

   „Prostě chci domů," zopakovala klidně a na chvíli k němu zvedla oči. Pak je zase sklopila. Ten pohled ji stál mnoho sil. Ethan si prohrábl vlasy, párkrát se rozhlédl a nakonec dlouze vydechl. „Fajn, tak jdeme." 

   Po desetiminutové chůzi k autu, nejméně hodinovém loučení Ethana a Amity, tiché cesty autem a podivným rozloučením seděla Mona u kuchyňského stolu, z části vnímala rachot nádobí kousek od ní a očima nepřestávala hypnotizovat dopis ležící na stole.

Drahá Cathrine,

každý den bez vás je tak zvláštní...