DOUBLE WIN (Spolupráce s @_ivankka_)

All your pictures - 3

Sobota, 6. 6.

Dívka rozespale otevřela bledé oči a zvedla obličej ze stolu. Záda ji bolela, ztratila cit v ruce a obličej měla otlačený od hrubé dřevěné desky stolu. Usnula. Tento fakt by byl pro mnohé spíše k zlosti, protože – přiznejme si –, usnout s obličejem na stole není nic příjemného, avšak pro Monu to byla příjemná změna. Změna oproti probdělým nocím nebo neklidným hodinám spánku protkaných nočními můrami. Dlouze zívla a protáhla se. V zádech jí trochu zapraskalo a bolest tak částečně ustoupila. Zamžourala na hodinky. Bylo půl desáté. Sobota. Dneska nemusí do školy.

   „V kuchyni jsou lívance, já jdu k Olivii, tak ne, že tu zase usneš," usmála se konejšivě a pohladila ji po rameni.

   „Neboj, už jdu," usmála se Mona. Úsměv na Cathrinině tváři se ještě rozšířil. Cítila se znovu šťastná, když byla šťastná i Mona. Tak dlouho na to čekala a nejen, že jí jeden úsměv věnovala včera, ale dobrou náladou oplývala i teď. I když byla rozespalá a obličej měla otlačený od tužek povalujících se po jejím stole.

   „Dobře, tak já jdu. Vrátím se kolem oběda. Přinesu pizzu," zanotovala, než své dceři věnovala láskyplné objetí a s dobrou náladou neodtančila z ateliéru. Mona se nad jejím odchodem tiše zasmála.

   Nepořádek na stole nechala na pokoji a s tichým pobrukováním nějaké náhodné melodie seběhla schody. Z horní skříňky vyhrabala javorový sirup a nalila ho na několik lívanců, které si předtím nandala na talíř. Nalila si do sklenice pomerančový džus a přemístila se do obýváku. Jindy by si nedovolila se na to ani zeptat, ale dneska měla obzvlášť dobrou náladu a navíc – byla doma sama. Překlikávala mezi jednotlivými kanály, u toho ujídala snídani a bědovala nad tím, že nedávají nic normálního. Znuděně televizi zase vypla, nádobí naskládala do dřezu, dala si rychlou sprchu, převlékla se a vrátila se nahoru. Bylo jí horko, tak otevřela menší okno a podívala se se jím ven. Sluníčko ji lehce oslepovalo, ale stejně si dokázala dokonale vybavit všechny detaily toho krásného výhledu. A stejně tak i všechny detaily jejího posledního dne tráveného tady.

15.května - o rok dříve

   „Zlato?" Srdce jí okamžitě vynechalo úder. Věděla, co nastalo, už když ho slyšela stoupat po schodech. Jeho oslovení jí v tom jen utvrdilo. Otočila se. V očích se jí leskly slzy a během vteřiny se jí z očí začaly valit slané vodopády.

   „Musím jít," řekl tiše. Jeho melodický hlas jí trhal srdce. Jako by jí ho někdo zaživa rval z těla s cílem rozcupovat ho na miliony mikroskopických konfet.

   „Já vím," vzlykla a přitiskla se k němu. Držel ji v objetí tak silně a bezpečně, že měla alespoň na pár vteřin pocit, že je vše v pořádku.

Odtáhl se, „Sbohem, holčičko, mám tě rád."

Stála tam a sledovala ho, jak odchází. Místností se nesli její vzlyky. I když se snažila být silná, nakonec to nevydržel a rozeběhla se za ním.

    „Tati!" vykřikla, když vyběhla ven, „Mám tě ráda."

   „Já tebe taky, holčičko, já tebe taky. Vrátím se brzy, slibuju," s tím jí vtiskl otcovský polibek na čelo, poslední objetí věnoval i Cathrine a pak se zničeným výrazem nasedl do auta, zavřel za sebou dveře a auto se rozjelo. Ještě půl hodiny po tom se dívala na prázdnou silnici. Když občas spatřila světla auta, zažehla se v ní malá jiskřička naděje, ale ihned v zániku pohasla se zjištěním, že auto jen projíždí a nezastavuje. Tak moc si přála, aby se její táta vrátil domů, aby ho konečně propustili a on už zůstal navždy s nimi.

   Zatřásla hlavou. Uvědomovala si až moc dobře, že to není možné, protože vlast ho potřebuje. A i kdyby ho chtěla navštívit – Fort Knox bylo více než 700 mil daleko.

   Polkla a zahnala příval slz, o kterém věděla, že by ji okamžitě zaplavil, kdyby nezačala myslet nebo dělat něco jiného. Přešla zpátky ke stolu a začala ho uklízet. Prázdné papíry naskládala na jednu hromádku na levé straně stolu, kresby na druhou. Tužky, gumy, a štětce shrnula rukou do šuplíku pod stolem a ten zavřela. Nebylo to nic moc – stále se všude povalovaly špinavé hadry, špatně naskládaná plátna se co chvíli posunula více naležato a prach by se dal krájet. Ale ten chaos kolem ní možná bylo to, co teď potřebovala, aby si trochu urovnala svoje myšlenky, které se poslední dobou spíše podobaly válečné zóně. Prostě a jednoduše chaos. A fakt, že minutu za minutou myslela i na něho jí taky moc nepomáhal.

   Posadila se na židličku k plátnu a uchopila štětec. Namočila ho, otřela o okraj sklenice a namočila ho do čerstvě vymačkané tempery. Namíchala si ten správný odstín hnědé barvy a pak ji v jemných a krátkých tazích nanášela na plátno v místě, kde se nacházely jeho oči. Poslouchala při tom stále dokola jednu a tu samou písničku. Svým způsobem ji to uklidňovalo. Zrovna dotahovala okraj duhovky, když uslyšela bouchnutí dveří.

   „Mono? Mono, jsem zpátky a nesu oběd!"

Udělala několik posledních tahů, štětec očistila ve vodě a ruce umazané od barvy si prozatím alespoň utřela do bílého hadru.

   „Sýrová?" zeptala se nadšeně, když doběhla do kuchyně. Cathrine jen úsměvem kývla.

   „Dáme film?" zkusila to její matka.

   „Uhm, možná potom. Mám ještě práci," odbyla ji Mona a hladově se zakousla do kousku pizzy.

   „Ah, dobře." Výraz v její tváři zesmutněl. Tak trochu doufala, že by mohla zase trochu otevřít; trávit s ní víc času; být taková jako předtím,...

   „A nebo víš co? To počká. Na co kouknem?"