DOUBLE WIN (Spolupráce s @_ivankka_)

All your pictures - 1.

Only for you, cloverleaf ♥ kingmoni

Pátek, 5. 6.

   „Jdu ven!" zavolal Ethan po cestě ze schodů, přičemž doufal, že ho máma nebo alespoň Grayson uslyší. Sebral z misky na botníku klíče od domu a otevřel dveře ven. Okamžitě ho oslepilo silné slunce. Jen co udělal pár kroků se otočil a vrátil se zpět do domu pro sluneční brýle. Kšiltovku si narazil na hlavu trochu těsněji a v rytmické chůzi vyrazil do odpoledního New Jersey. Neměl nijak stanovený cíl cesty, spíš se chtěl jen tak poflakovat venku na vzduchu a po chvíli umírat od horka. No dobře, o to druhé ani tak nestál, ale už ho nebavilo chodit po domě jako duch a každých pět minut otevírat ledničku, jestli tam náhodou něco nepřibylo. Nebo sledovat filmy nebo se snažit vymyslet téma na nové video. Chtěl tomu nechat zcela volný průběh, protože doufal, že nápad přijde nenuceně a taky nečekaně. Není nic snadného vymýšlet stále nová témata. I na minulém videu strávili více jak čtyři dny.

Hodiny právě ukazovaly čtvrt na čtyři, když se slabým vrzáním otevřel prosklené dveře vedoucí do malé pizzerie spíše na kraji města. Měl to tu rád: malé kulaté stoly s červeno-bílými kostkovanými ubrusy, krásné vyřezávané židle, lososové stěny, pult, za kterým stála obsluha a za ním větší okno ve zdi, za kterým se všechny ty dokonalé pizzy připravovaly.
   Měl už objednáno, ale stejně každou chvíli projížděl očima jídelní lístek a snažil se přijít na to, co je na dnešní dnu tak odlišné. Vždyť dnešní den byl v podstatě stejný jako ten včerejší... A možná právě tím to bylo. Možná to bylo tím, že včera dělal to samé a den předtím taky. Nemohl si pomoct, ale poslední dobou ho nic nebavilo.
Po půl hodině se před ním objevila jeho pizza. S povzdechem odtrhl první kousek a bezmyšlenkovitě se zakousl. Okamžitě si spálil jazyk.
   V duchu proklel svoji zbrklost a napil se vody ve sklenici po jeho pravici. Chvíli počkal a pak pokračoval v jídle. Likvidoval trojúhelníček šunkové pizzy po trojúhelníčku až nakonec jen seděl s prázdným talířem a s lehce sentimentální náladou hypnotizoval ubrus před sebou. Vzpamatoval se, až když se židle vedle něho odsunula a Gino - majitel podniku - si sedl vedle něho.
   „Ethane, děje se něco?" zeptal se starostlivě a položil mu dlaň na rameno. Zavrtěl hlavou. Seděl na kraji židle, lokty se opíral o stůl a hlavu měl opřenou o propletené prsty. Seděl takhle asi hodinu, jak zjistil, když očima opět zabloudil k hodinám. Sáhl si do kapsy a položil na stůl před Gina několik bankovek. Pak vstal a zasunul židli.
   Vchodové dveře se otevřely a dovnitř tak vniklo horko. Dívka stojící ve dveřích se rozhlédla, chvíli se u něj zastavila pohledem a pak konečně vstoupila a zavřela dveře. Teď byl slyšet jen bzukot větráku na pultu a její tiché kroky. Gino se usmál, sebral bankovky ze stolu a vrátil se za pult. Ethan chvíli stál zaraženě na místě, ale pak se s jemným úsměvem posadil zpátky.
   Přisunul si k sobě poloprázdnou sklenici s vodou, objal ji prsty. Pozoroval ji. Stála u pultu a objednávala si sebou. Poznal to. Podle Ginových pohybů. Její hlas slyšel jen tlumeně, ale stejně ho hladil po duši. Byl jako tekoucí karamel.
Delší tmavé vlasy jí zakrývaly rameny a horní část zad. Trochu ho zarazilo, že jí není horko - měla na sobě tričko s dlouhým rukávem a džíny -, protože Ethanovi bylo horko i tady a to tu vzduch ochlazovaly dva větráky. Zastrčila si pramen vlasů za ucho a peněženku si strčila zpátky do zadní kapsy. Zaujalo ho, jak ledabyle to udělala. Postávala u pultu a skenovala obrázky na stěně před ní asi čtvrt hodiny, než jí Gino podal tašku s její objednávkou. Cosi zašeptala a pak odešla.
   Ethan zvažoval, jestli má zůstat sedět nebo jít za ní. Nakonec vstal, v rychlosti se rozloučil a vyběhl ven. Byla asi dvacet metrů před ním. Šla rychlejší chůzí a peněženka v zadní kapse se jí s každým krokem posouvala víc nahoru. Dohnal ji a nenápadně jí peněženku zamáčkl zpátky do kapsy. Tedy... myslel si, že nenápadně. Jakmile totiž odtáhl ruku, na jeho tváři přistála její ruka.
   „Co si to, sakra, dovoluješ?!" vyjela na něho. Ethan si přitiskl dlaň na tvář a snažil se nemyslet na ostrou a pulzující bolest v jeho levé části obličeje. Zvedl k ní oči. Zírala na něho křišťálově modrýma očima a na čele se jí rýsovala hluboká vráska.
   „Peněženka," zašeptal a tiše se zasmál. Pak se začal smát nahlas. Připadalo mu to tak absurdní: on se jí snaží pomoct a ona mu dá facku.
   „Co?" podívala se na něj a přešlápla na druhou nohu.
   „Peněženka," smál se dál jako blázen. Ona jen protočila očima a otočila se k odchodu.
   „Počkej!" vyhrkl a chytil ji za zápěstí. Okamžitě se k němu otočila čelem a cukla rukou k sobě. Objala si pravé zápěstí prsty levé ruky a igelitka na její paž se přitom rozhoupala zleva do prava. Dívala se na něj vytřeštěnýma očima a mnula si zápěstí.
   „Nesahej na mě!" sykla bolestně. Úsměv na jeho tváři povadl a vystřídala ho starostlivá grimasa.
   „Promiň, ale nebyla jiná možnost, jak tě zastavit," řekl provinile.
   „Mohl jsi mě nechat jít," ušklíbla se.
   „Ale to nejde!" vyhrkl. Usmála se. Jemně a skoro neznatelně, ale usmála. Svým způsobem se jí jeho rozpačitost zamlouvala. Už když ho uviděla tak trochu nepřítomně stát vedle toho malého stolku ji tak trochu zaujal. Cítila se v jeho přítomnosti jako kov přitahovaný k silnému magnetu; cítila se v bezpečí, ale zároveň se styděla. Když se dotkl její ruky, ucukla za dvou důvodů: jeho dotyk ji na zápěstí tak trochu pálil a neměla ráda, když se jí někdo dotýkal. Nebo na ni civěl a to právě Ethan dělal.
   „Potřebuje ještě něco?" promluvla chraplavým hlasem po chvíli, kdy na sebe jen bezduše zírali.
   „Jsem Ethan," napřáhl k ní omámeně ruku. Pokývala hlavou,    „Těší mě," špitla a přemístila pohled na jeho nataženou ruku. Ethan ji pomalu svěsil zpátky k tělu a otřel si ji o džíny. Byl nervózní a potily si mu dlaně.
   „A ty?"
   „Měla bych už vážně jít," řekla omluvně a otočila se k odchodu. Ethan se dal automaticky do pohybu a kráčel tak vedle ní. Občas k ní zabloudil nenápadně očima a vzápětí se usmál. Šli takhle vedle sebe necelých deset minut, než se zastavila před malým domkem.
   „Měj se," řekla, aniž by k němu vzhlédla.
   „Ty taky," odvětil a s posledním pohledem se otočil směrem odkud přišli. Zanechala v něm jakýsi zvláštní pocit, který nedokázal určit.

Jakmile zabočil za roh ulice, rozhlédla se a co nejrychleji přeběhla na druhou stranu ulice. Neznala ho, tak nemohla riskovat.
   „Jsem zpátky!" zavolala do útrob domku. V kuchyni se ozval rachot a krátce na to z ní vyšla její matka se zástěrou uvázanou kolem boků a utěrkou v ruce. Usmála se a dívka zpozorovala, že se jí při tom kolem očí vytvořily miniaturní vějířky vrásek. Nenáviděla se za to, že jí způsobovala takové starosti.
   „Upekla jsem koláč - višňový - tvůj oblíbený," oznámila jí hrdě. Kývla.
   „Mono, stalo se něco?" výraz v její tváři se změnil na starostlivý a okamžitě k ní přistoupila. Chytla jí tváře do dlaní a zkoumala její obličej. Hledala jakýkoliv projev smutku nebo jakéhokoliv jiného pocitu rozdílného od jejích normálních pocitů.
   „Ne," usmála se slabě, „jdu do ateliéru, kdyby jsi mě hledala," oznámila jí a zanechala ji tak se zmateným, ale šťastným výrazem na tváři stát dole pod schody. Tak dlouho čekala na den, kdy se její dceři vrátí úsměv a potřeba malovat. Zároveň ji ale hrozně zajímalo, co jí k tomu pomohlo.
   Mona vyšla do prvního patra a bez rozmyšlení otevřela dveře naproti schodišti. Před prvním schodem se zastavila a zaváhala. Tak dlouho tu nebyla... Prohrábla si vlasy rukou a s hlasitým výdechem stoupla na první schod, který pod vahou jejího těla tiše zavrzal. Ostatní tři schody překonala o něco snáz, i když každé dvě vteřiny zvažovala, že se vrátí.
   Rozhlédla se po místnosti a tašku s jídlem položila na židli vedle dveří. Okamžitě toho zalitovala, protože se pod ní vytvořil větrný vír a prach, který ještě před chvílí spokojeně ležel na židli se vznesl a zaplavil tak část půdy. Trochu zakašlala a pokračovala k malířskému stojanu uprostřed místnosti. Setřela rukou prach z malé stoličky a sedla si. Zahleděla se na prázdný stojan a zatočila se na židli. Svým způsobem ji už jenom tohle nevinné gesto uspokojovalo a začalo vyvolávat vzpomínky. Tak moc chtěla, aby to, na co vzpomínala, byla skutečnost. Jenže už nic nebylo jako dřív a tátova nepřítomnost tomu taky moc nepomáhala. Byl pryč už víc jak půl roku a s každým dnem jí chyběl víc a víc. Setřela slzu stékající po její tváři a vstala. Otevřela okno dokořán a začala za stolu sbírat všechny potřebné věci. Na stojan postavila nové, čisté plátno a začala črtat tužkou. Hýbala zápěstím a nechala tužku jezdit po plátně. Črtala, gumovala, rozčilovala se,...
   Postupně zachytila jeho obličej v hrubé formě a pak strávila další dvě hodiny dotahováním rysů jeho tváře tak, jak si ji pamatovala, protože když měla výraz v jeho tváři jen v hlavě, neustále se k němu vracela a dál ho zkoumala, ale když ho namaluje, třeba... třeba na něj nebude tolik myslet, když ho z hlavy přenese na plátno. Třeba...

„Neexistuje něco jako nespravedlnost; vím, že žijeme naše životy, abychom se učili a bavili. Přitahujeme si k sobě problémy, abychom si na nich zkoušeli své síly... Kdybych neměl tyto problémy, měl bych jiné, které by představovaly stejnou výzvu."
- Richard Bach