DOUBLE WIN (Spolupráce s @_ivankka_)

All your pictures - 8.

   (Na ten gif bych se mohla koukat hodiny :D)

     „Pojedu za ním," promluvila zničehonic. Cathrine si otřela ruce do utěrky, zastavila vodu a otočila se. „Cože?"

   „Pojedu za ním," zopakovala znovu klidnějším hlasem. „Vždyť... neviděla jsem ho deset měsíců. Deset měsíců, mami. Chybí mi."

   „Já vím, ale nemůžu tě pustit samotnou."

   „Nepojedu sama, pojedeme obě," usmála se nadějně.

   „Nemůžu si vzít další volno v práci. Ne teď. Propouštějí. Pokud nebudu do práce chodit pravidelně, budou mi chybět hodiny a můžu přijít o práci. Prostě to nejde, Mono. Pacienti nepočkají," V očích ji zaštípalo. Malý plamínek naděje ještě před chvílí sídlící uvnitř ní zhasl.

   „Ale-" vzlykla.

   „Mono, dost!" zarazila ji více než hlasitě matka. Stály tváří v tvář, dívaly se jedna druhé do očí a hledali v nich cosi jako porozumění; oporu; naději.

Drahá Cathrine,

každý den bez vás je tak zvláštní. Ale stále nelituji. Chci a cítím se zodpovědný za vlast, která je mým domovem. Mým, tvým, naším. Vím, že je těžké to pochopit, ale jsem šťastný, že tu můžu být a být užitečný.

Za dva týdny v úterý odjíždím do Sýrie bojovat za bezpečí nevinných lidí. Nevím, kdy se vrátím.

Mám vás rád,

Táta X

Čtvrtek, 11. 6.

   „Ahoj krásko." Jeho zářivý nakažlivý úsměv. Husté tmavé vlnité vlasy. Měkká poddajná pokožka. Husté, dobře tvarované obočí. Malé krůpěje potu na jeho čele. Oči barvy karamelově hořké čokolády... I když byl od ní asi 5 a půl yardu (asi 50 metrů), dokonale vnímala všechny jeho ostře řezané rysy. Ano, včera ji naštval, jeho přítomnost ji iritovala , ale na druhou stranu ji jeho přítomnost uklidňovala a vyjasňovala hlavu, což byl celkem paradox, protože zatímco v jeho přítomnosti zapomínala na vše ostatní, mysl jí zaplavovaly myšlenky na něj.

   „Ahoj," odvětila. Dneska měla o trošku lepší náladu, než včera, ale pořád to nestálo za nic.

  „Jak bylo?" Otevřel jí dveře spolujezdce.

   „Šlo to. Poslední dobou je docela klid, až mě to děsí. Určitě se něco chystá," povzdechla si.

   „Jak to myslíš?" podíval se na ni a zapl si pás.

   „Obvykle na mě vrhají alespoň divné pohledy, ale poslední dva dny dělají jako bych neexistovala. Děsí mě to," řekla a lehce se zasmála. Ve skutečnosti se třásla strachy. Už začínala být paranoidní. Neustále se ohlížela, dávala si pozor, co dělá a čekala nějaký náhlý výpad Carly proti ní.

   „Třeba je to dobrý znamení," pokrčil rameny, „Novej začátek."

   „Každej říká smrti jinak," zamumlala tiše.

   „Díky," usmála se a otevřela dveře od auta. Kývl. Chtěla už zavřít dveře, když se otevřely vchodové dveře. „Mono, proč svého kamaráda nepozveš dál?" Cathrine stála na verandě a usmívala se. Vypadala zcela nevinně a mile, ale Mona věděla, že jakmile se za nimi zavřou dveře, zavalí ho miliardou otázek a on ihned uteče. Jistým způsobem by jí to možná i vyhovovalo, ale na druhou stranu to byl jediný člověk, co s ní za dlouhou dobu strávil tolik času a i když ho znala sotva týden, zdál se jí víc, než sympatický. Ale tak jako tak to nebyl dobrý nápad.