DOUBLE WIN (Spolupráce s @_ivankka_)

All your pictures - 2.

„Jsem zpátky!" Ticho. Ethan se zarazil. Takové zvláštní ticho tu nebylo už dlouhou dobu. Sám pro sebe se usmál. Položil klíče do proutěného košíčku a s pobrukováním nějaké náhodné melodie, co mu uvízla v hlavě, si došel do kuchyně pro něco k jídlu. Otevřel ledničku, pár minut do ní civěl a jen tak brouzdal očima po jednotlivých potravinách, zavřel ji a po několika vteřinách tento chabý a zoufalý pokus zopakoval. Snad jako by doufal, že se tam za těch několik sekund objeví něco, na co by měl chuť. Nakonec si jen vzal jedno pivo z tátových zásob a udělal si sendvič. Společně s občerstvením se chtěl zavřít v pokoji a pokračovat v lenošení, ale jakmile otevřel dveře od svého pokoje, zarazil se. Šokem skoro upustil talíř se sendvičem na zem. Po zemi byly rozházené papíry, oblečení a peřina, kterou měl předtím úhledně složenou, visela přes okraj postele. Rychlostí blesku položil svačinu na papíry okupovaný stůl a dvěma velkými kroky přešel k posteli. Lehl si na břicho a pohledem zabloudil pod prostor pod postelí. Zhrozil se. Pocit trapnosti vystřídala panika, která mu sevřela hrdlo a nechtěla povolit své sevření. Nebylo to nic, pro co by se měl stydět, ale přesto mu začaly hořet tváře. Pro jistotu zašmátral rukou pod postel, ale jediné, co nahmatal, byl koberec, několik špinavých ponožek, posmrkaných kapesníků a sluchátka, která ztratil asi před měsícem. Zvedl se na kolena a znovu si obhlédl bojiště, kterému měl tu čest říkat pokoj. Vřel v něm lehký vztek, ale s pohledem na ten nepořádek se stupňoval. Vztekle sebral několik papírů ze země a mrštil jimi do vzduchu. Jen udělaly několik zoufalých otoček ve vzduchu a pak se znovu poklidně snesly na zem. Pozoroval ty nelétavé, bílé, metaforické ptáky, jak kloužou po vzduchových vlnách a v tu chvíli mu hlavou přeběhl nápad. Zapřel se dlaněmi o zem a vstal. Stále ještě trochu zmatenou chůzí se dovrávoral k protějším dveřím. Ihned mu totiž bylo jasné, že tu spoušť vesmírného rozsahu způsobil jeho bratr.

I když byl dům zcela prázdný, pohyboval se tiše. Jemně vzal za kliku a otevřel dveře do Graysonova pokoje. Lehl si vedle jeho postele a zkoumal prostor pod ní. Nic. Prázdno. Tiše zavrčel. Tak moc ho vytáčel! Rozhlédl se a dostal zcela dábělsky geniální nápad.

Ze skříňky v hlavní koupelně vyhrabal blond barvu na vlasy, kterou tu nechala Cameron ještě z doby, kdy se pokoušela obarvit na blond. Spolu s mírným úšklebkem na tváři došel do jejich společné koupelny. Popadl Graysonův šampon, otevřel ho a většinu obsahu tuby do něho vymačkal. Důkladně nádobu protřepal a šampon vrátil na původní místo. Chtěl provést ještě něco, ale nakonec usoudil, že bude lepší a mnohem zábavnější dávkovat svou pomstu v menších, ale pravidelných a účinných dávkách. Když ho oblil alespoň částečný pocit zadostiučinění, uklidil nepořádek v pokoji, udělal si popcorn a zalezl do pokoje s úmyslem zkouknout nějaký film.

„Ahoj," šťastně se usmál. Dívka k němu otočila hlavu a hnědé vlnité vlasy jí při tom poletovaly kolem hlavy. Měla v nich zapletené malé květiny a na tváři jí tkvěl smutný pohled.

„Počkej," natáhl k ní ruku, ale ona si přizvedla světle modré letní šaty a rozutekla se. Louka se najednou proměnila v hustý černý les. Snažil se ji dohnat, ale jehličí ho škrábalo a větve se okolo něho obtáčely jako chapadla ve snaze ho zastavit. Byl vyčerpaný. Padl na kolena a nechal větve, aby rozedraly jeho kůži. Bylo to bolestivé, ale ne tolik jako její odchod. Během vteřiny ho bolest opustila. Otevřel oči, které předtím strachem zavřel a okamžitě se usmál. Stála přímo před ním a nabízela mu svou ruku. Když však vztáhl svou ruku k její, opět se rozeběhla kamsi po štěrku směrem k vodě. Nikdy v tomhle lomu nebyl a nebyl si ani jistý, jestli vůbec existuje, ale... Nořila nohy stále hlouběji a voda cákala na všechny strany. Pomalu, ale jistě se dostávala do větší hloubky. Rozutekl se za ní, ale než se k ní stihl dostat, zmizela pod hladinou. Co ho ale děsilo nejvíc... jí voda sahala až k bradě, ale jemu jen ke kolenům. Otáčel se, máchal rukama do vody a snažil se ji najít. Ale jediné, co viděl, byl jeho vyděšený výraz dívající se na něj z hladiny vody.

Vystřelil do sedu. Čelo měl zpocené a celé tělo se mu mírně třáslo. Usnul. Byl to jen sen. I když si tu skutečnost neustále opakoval v hlavě, moc to nepomáhalo. Film už dávno skončil a notebook se pravděpodobně vybil. Místnost kolem něj mezitím upadla do šera. Bylo sedm hodin večer a on byl unavený i přes to, že teď skoro dvě hodiny spal.

„Co to sakra...?! Graysone! Ethane!" Otočil hlavu směrem ke dveřím, odkud se ozýval křik jeho otce a namáhavě došel ke dveřím a vykoukl na chodbu. Sean měl na sobě světle zelené tričko, které nosil na doma, kraťasy a na jeho hlavě zářilo několik zrzavých pramenů. Grayson stojící přede dveřmi svého pokoje propukl v hlasitý smích

„Novej styl, taťko?" řekl se smíchem Grayson. Až teď si Ethan uvědomil, jak dětinský byl jeho pokus o ztrapnění Graye. V žádném případě nepočítal s tím, že si táta půjčí jeho šampon - nemohl za to, nebyla to jeho vina. Sean vrhl po svém synovi naštvaný pohled.

„Do pokoje, oba. Hned! A nechci o vás nejmíň měsíc slyšet a ani vás vidět. Nemám náladu řešit, kdo za to může," rozhodil naštvaně rukama a seběhl dolů, zřejmě si postěžovat Lise. A skutečně - o několik vteřin později je oba slyšeli. Sean si stěžoval a Lisa ho uklidňovala. Ethan vrhl pohled po Graysonovi.

„Co je?"

„Nic," zavrtěl hlavou Ethan a vrátil se do pokoje. Notebook položil na noční stolek a lehl si zpátky do postele. Konečky prstů si protřel oči. Byl tak unavený, ten sen ho zcela vyčerpal.

Ale i když se to přímo nabízelo, neměl náladu rozebírat jeho psychické rozpoložení, ve kterém se ocitl po probuzení. Místo toho se snažil vybavit každý detail její tváře, což nebylo zrovna snadné. Už si nebyl jistý, jestli měla oči světle modré nebo šedé, jestli byla vyšší nebo naopak menší než on,... Ale pominul-li ty nepodstatné nesrovnalosti - byla krásná. Nevypadala sice jako nějaká super modelka, ale pro něho krásná rozhodně byla. Neměla na sobě tuny makeupu, nesnažila se zaujmout tím, že by nosila tak těsné oblečení, až to vypadalo, že je jí malé, nepovyšovala se nad ostatní,... Poznal ji sice teprve před několika hodinami, ale už při jednání s Ginem poznal, že jedná s lidmi férově a tak, jak by chtěla, aby oni jednali s ní. Byla to jedna z toho ohroženého druhu normálních holek, které ještě existovaly.

Zavřel oči, ruce si složil pod hlavu a znovu si vybavil její pohled, když se jí dotkl. Zdála se... vyděšená, zaskočená... Až teď si uvědomil, že to neměl dělat. Neměl se jí dotýkat, neměl... neměl dělat spoustu věcí. Hlasitě vydechl. Musí se jí omluvit. Rozhodně musí a co nejdřív.

Omlouvám se za (ani nechci vědět jak moc dlouhou dobu) dlouhou neaktivitu, ale nějak se to nakupilo :D Ale slibuju, že se polepším :D

Jinak, pokud máte ještě náladu na něco vánočního... můžete mrknout na můj příběh Mistletoe a nebo na My little miracle od Dornanlover (ano, čas na reklamu :'D)

Love ya, Ann