DOUBLE WIN (Spolupráce s @_ivankka_)

All your pictures - 16.

   Otevřela prosklené dveře a dlouhými kroky k pultu v přijímací místnosti.

   „Dobrý den, mohu vám pomoci?" Žena v maskáčové kombinéze se na ni mile usmála. Tmavé vlny měla stažené do pevného drdolu a na rtech jí sídlila vcelku dobrá nálada.

   „Ráda bych mluvila s rotmistrem Marlowem, madam," řekla odhodlaně Mona, zatímco prsty tiše poklepávala do pultu.

   „A koho mám ohlásit?" Mona se zadrhla.

   „Já- je to překvapení." (a/n: ano, ano, je mi jasné, že takhle snadno by jí to ve skutečnosti neprošlo, ale předstírejme chvilku, že to tak jednoduché a snadné je, dobře? :D)

   Nervózně přešlapovala přede dveřmi. Nejméně pětkrát zvedla ruku s úmyslem zaklepat, ale pokaždé nenašla odvahu, aby to skutečně udělala, tak ji jen znovu svěsila podél těla.

   „Ale notak," povzdechl si Ethan a krátce – bez jediného upozornění-, zaklepal.

   „Dále." Ten známý tlumený hlas za dveřmi jí moc odvahy nepřidal. Nechápala to. Tak dlouho ho neviděla tolik se na něj těšila a teď by se nejradši vrátila do auta a vyrazila zpátky domů.

   „Bože, Mono, vzchop se," zasmál se Ethan, otevřel dveře a strčil ji dovnitř malé, ale čisté a vcelku zařízené kanceláře.

   „Takže-" Jack se přestal přehrabovat v papírech na stole a vzhlédl. Strnul. Hlas mu vypověděl službu a oči se zalily slzami.

   „Ahoj, tati," vzlykla.

- - -

   „Díky, Ethane," promluvila zničehonic, zatímco se Ethan stále snažil najít jejich pokoj. Bylo něco po sedmé, Grayson zalezl zpátky do svého pokoje hned, co přijeli a Ethanův orientační smysl stál za mák, jak několikrát tiše pronesla Mona tak, aby jí neslyšel. Jenže on ji slyšel – pokaždé -, a jen se tiše usmál.

   „Vidíš? Já ti říkal, že to najdu," pochválil se hrdě, zatímco po kapsách hledal kartu od pokoje č. 16.

   Mona protočila očima. „Uhni, ty hrdino," šťouchla do něj. „Nechal jsi ji na recepci, génie," ušklíbla se na něj a projela kartou přes scanner. 

   „Ha ha ha, cítím v tom škodolibost?"

   Vyplázla na něj jazyk a otevřela dveře, Ethan popadl batohy a vstoupil. Chodba byla větší, vcelku hezky zařízená s dveřmi vedoucími do koupelny a zvláštní vůní osvěžovače vzduchu všude, kam se hli. 

   „Doufám, že se ráda tulíš," pronesl tlumeně Ethan stojící v pokoji, zatímco Mona ještě stále obdivovala chodbu. „Cože?" zamračila se a přesunula se k Ethanovi.

   „No,... tak nějak nám zapomněli dát dvoulůžkový pokoj," zasmál se.

   „To není vtipný, vracíme se," řekla rozhodně. „A to jako proč?" zeptal se otráveně Ethan a padl do měkkých peřin. 

   „Pro klíč k jinému pokoji," založila si ruce na hrudi. Představa, že by vedle něho měla ležet tak blízko celou noc se jí moc nezamlouvala. 

   „Mono, notak," zamručel do polštáře, „jsem unavený, ty jsi unavená a je to jenom jedna noc. Tak se přes to přenes a pojď spát." Mona mlčela. „Notak," protáhl, „prosím. Slibuju, že se budu držet na svojí polovině."

   „Fajn, ale jakmile se přitulíš, spíš venku na chodbě."

- - -