DOUBLE WIN (Spolupráce s @_ivankka_)

3 months for Grayley - 4th part

Neděle 31.5.

Bylo pět minut po desáté a ona stále nikde. Stál jsem na té pitomé lávce už dvacet minut a čekal, jestli se tady vůbec ukáže.

Třeba si to rozmyslela. Ostatně, ani by mě to moc nepřekvapilo. Ani jsem nechápal, proč vlastně nakonec změnila názor a rozhodla se mnou mluvit. Ne, že by to nebylo to, co jsem chtěl.

S povzdechem jsem se opřel rukama o zábradlí lávky. Většinu noci jsem nespal, a když se mi kolem půl čtvrté ráno konečně podařilo usnout, zdálo se mi o zelených očí a plachým úsměvu. Bylo únavné probudit se se stanem v kalhotách, každých pár minut. Nepomohla ani studená sprcha, kterou jsem si dal hned poté, co jsem pokusy o spaní v půl šesté vzdal.

Díval jsem se do vody a snažil se nad těmi sny moc nepřemýšlet. Ne, že by mi to zrovna šlo.

Za mými zády se ozvalo kašlání. Bylo to takové to fingované, kdy se na sebe snažíte upozornit. Pomalu jsem se otočil, abych se mohl podívat do očí dívky mých snů. Doslova.

„Ashley," pozdravil jsem jí. Sám jsem si moc dobře uvědomoval překvapení v mém hlase, ale nebyl jsem schopný ho skrýt. Nečekal jsem jí.

„Graysone," oplatila mi pozdrav. Na její tváři byl nečitelný výraz. Stála ode mě na délku paže. Snažila si udržet odstup, pochopitelně.

Možná bych to měl respektovat, ale to bych nebyl já. Takže než jsem promluvil, o krok jsem přistoupil blíže k ní.

„Přišla jsi," řekl jsem poté.

„Byl to můj nápad sejít se," pokrčila rameny a opatrně, snažíc se být nenápadná, o krok ustoupila. Rozestup mezi námi se opět zvětšil a já měl pocit, jako by mi někdo vrazil pěstí do žaludku.

Jenže já se nikdy nevzdávám. S úsměvem jsem předstíral, že jsem si její snahy o udržení odstupu nevšiml a přistoupil jsem.

Její tvář se zakabonila. Když tentokrát udělala krok v zad, už se nesnažila to skrývat. Vytáčel jsem jí.

To mě ale samozřejmě nemohlo odradit. Ostatně, vytáčet lidi byla moje přirozenost.

Když jsem k ní přistoupil znovu, ona ustoupila. A znovu a znovu a znovu. Neřekli jsme si ani slovo. Prostě jsme si jen hráli na kočku a myš. Pro jednou jsem mohl být kočka já.

Nejspíše bychom se takhle dokázali hrát celé hodiny, ale Ashley se svým ustupováním dostala až na druhý konec lávky a zády narazila do zábradlí.

Než se stačila pořádně vzpamatovat, rychle jsem přiskočila a svýma rukama jsem se opřel o zábradlí vedle jejích boků.

„Přestaň přede mnou utíkat," zamračil jsem se na ní.

„Pusť mě, Grayi," povzdychla si a odvrátila pohled. Nechtěla se na mě dívat.

„Ani náhodu," zavrtěl jsem hlavou a vzepřel jsem se tlaku jejích rukou, kterými se mě pokoušela odstrčit. Stále se mi ale nepodívala do očí. „Nic nechápu, Ash. Vykašlala jsi se na mě kvůli nějakému debilovi, jenom kvůli tomu, že se na tebe kdysi vykašlal a my dva máme společnou jednu pitomou věc. Kdybys to nevěděla, tak youtuberství není nemoc!"

„Já vím," bránila se. „Ale já... prostě.... já," zoufale zavrtěla hlavou a její zelené oči se zamlžily slzami.

„Nechci o tom mluvit, Grayi."

„Nemusíš mi říkat, co se stalo, Ash," řekl jsem jí a opatrně jsem jí pohladil hřbetem ruky po tváři. Samozřejmě, že jsem chtěl vědět, co se tehdy stalo, a co jí vlastně provedl, ale nechtěl jsem jí do ničeho nutit. Zvláště, pokud hrozilo, že bych jí tím mohl ztratit.