DOUBLE WIN (Spolupráce s @_ivankka_)

All your pictures - epilog

brečím. skutečně pláču. a nejenom kvůli téhle kapitole. ale i kvůli epilogu u 3 months for Grayley, protože i když to zatím nevíte, donutí vás to uronit hromadu slz. 

začínali jsme s malým nápadem. malým zmateným nápadem, který přerostl v něco mnohem většího a i když celý ten proces byl zmatený, protože nám nějakou chvíli trvalo, než jsme se dokázali shodnout, jsem neskutečně ráda, že jsem měla možnost, pracovat právě s tebou, drahá spoluautorko. ani nevíte, jak moc emočně náročný je pro mě dnešek. tahle knížka představuje téměř rok mého života a já jsem neskutečně ráda, že se s vámi o ni můžu podělit, i když není dokonalá. tady to asi ukončím, protože to stejně nikdo nečte :D
Všem vám přeju ŠŤASTNÉ A VESELÉ VÁNOCE a pokud by jste si chtěli ještě počíst, rozhodně nevynechejte kapitolku "konec?" na konci tohodle příběhu. 
miluju vás, lidičky, do jednoho!

o dva týdny později - středa, 1.9.

  „Bude to pecka, tohle se nám vážně povedlo," poplácal Grayson Ethana po rameni a vstal z nepohodlné židle. Totiž – ona pohodlná byla, ale ne po dvou a půl hodině sezení.

   „Kam jdeš?"

   „Dolů, pro něco k jídlu. A navíc má za chvíli přijít Ash, takže nevím jestli- ah, vidíš?" zasmál se Grayson jen co se domem ozval zvonek. Během vteřiny zmizel z pokoje a na Ethanovi tak bylo dostříhat video sám. Ne, že by mu to vadilo – byl zvyklý editovat sám, ale poslední týdny měl pocit, že pokud bude o samotě déle, než pět minut, složí se.

   Po několika málo vteřinách se zvonek ozval znovu. A znovu. A ještě jednou. Ethan si povzdechl, „Graysone!" Nic. Jen znova zvonek. Rodiče byli v práci a zdálo se, že Grayson už je taky pryč. Naštvaně vstal, seběhl schody a otevřel dveře. Nadechoval se, že dotyčnému vyčte opakované zvonění, ale jakmile se setkal tváří v tvář těm bouřkově modrým očím, jako by všechno zapomněl. Dokonce i dýchat. Jeho nepravidelně tlukoucí srdce nepříjemně cítil až v krku.

   „Ahoj, Ethane," zachraptěla tiše. Ani po minutě zírání na její drobnou postavu se nezmohl na jediné slovo. Jen zkoumal její pohublou postavu a všímal si změn, které u ní nastaly za tu dobu, co ho beze slova opustila.

   „Já-," prohrábla si vlasy, „můžu dál?" Němě přikývl. Několika malými a nejistými kroky vstoupila dovnitř a rozhlédla se. Neměla potřebu zjistit, jestli se tu něco nezměnilo, jen byla nervózní. Hodně nervózní. Skoro hodinu přemlouvala samu sebe, aby se konečně sebrala a došla za ním. A s každým dalším stisknutím zvonku bez odezvy jí bylo ještě hůř. Srdce jí bilo hlasitě a silně – tak moc, že by se klidně vsadila, že jeho tlukot slyšeli až ve vedlejším městě; tváře jí hořely a ve spáncích jí tepalo, oči měla opuchlé od pláče a celkově se cítila mizerně. Naprosto prázdná.

   „Dáš si... dáš si něco?" Ethan si odkašlal.

   „Ne, díky."

   „Sedneme si?" kývla a až přehnaně opatrně si sedla na gauč. Ethan si chtěl sednout do křesla naproti, ale nakonec si sedl na gauč kousek od ní a založil si ruce do klína.

   „Takže..."

   „Takže?" zopakoval a zabodl se pohledem do jejích očí. Periferně si všiml, že se jí třese dolní ret. Hypnotizoval její rty a téměř okamžitě ho pohltila potřeba ji políbit. Měl by ji nesnášet za to, jak se k němu chovala a jak naložila s jeho křehkými city, ale tak nějak to asi nedokázal.

(„Copak?"
„Ale nic, jenom jsem jako tupá kráva odjela, protože jsem naprosto pitomá. Ale neboj, teď jsem zpátky, takže se můžeme dát zase dohromady, mít spolu pět dětí a věčný happy end!"

- reakce Dornanlover, když jsem jí dala přečíst předchozí část :D promiňtě, ale když já si nemohla odpustit to sem nedát)

   „Popravdě ani nevím, proč jsem tady," uchechtla se, ale vzápětí měla zase ten prázdný a zlomený a beznadějný výraz.
Jeho oči potemněly. Její přítomnost ho bolela. Víc, než její nepřítomnost, protože když beze slova zmizela, bylo to pro něho jako léčba šokem. Prostě musel být silný.

   „Omlouvám se," zašeptala.

   „Za co se omlouváš?" vyhrkl nepromyšleně, „Za co? Za to, že jsi si se mnou jenom hrála a já idiot se zamiloval! Nebo za ty falešný signály? Nebo za ty desítky krásných vzpomínek, který vlastně byly to jediný, co mi zbylo? Nebo dokonce za to, že jsi řekla, že mě máš ráda a pak si jen tak odešla? Protože už se v tom nevyznám, Mono, vážně ne!" Křičel, zadržoval slzy a hroutil se uvnitř. Tak moc ho to všechno bolelo a až teď to dokázal dát plně najevo.

   Mona jen seděla a se slzami v očích ho pozorovala. Chodil roztržitě po pokoji sem a tam a snažil se uklidnit.

   „Omlouvám se, že jsem si kdy vůbec myslela, že bych tě mohla milovat; být s tebou šťastná. Ale nemůžu, Ethane. Protože ať už se snažím jakkoli, všechno a všechny okolo sebe ničím a nechci zničit i tebe. A omlouvám se za to, že jsem sem šla. Měla jsem prostě nechat tu ránu v mojí hrudi krvácet. A víš co ještě?" zamračila se a stoupla si. Slaně sevřela v pěsti a zhluboka dýchala. „Omlouvám se za to, že jsem ti kdy zkřížila cestu. A za to, že jsem mrhala tvým tak drahocenným časem. A taky promiň, že jsem se ti ani neozvala, ale občas člověk prostě potřebuje vypadnou ze svojí malý krabice a hodit všechno za hlavu, když neví jak dál. Ale to někdo jako ty nepochopí. Máš všechno; nevíš jaký je to cítit se každý den sám, že se ti chce jenom řvát a brečet a vyrvat si srdce z hrudi, protože žádný city jsou lepší, než ty neopětovaný. Nevíš jaký to je ztratit to, na čem ti záleží. Už nikdy nemoct toho člověka obejmout a jen tak s ním sedět na verandě a číst si, už nikdy... už..."

   Nevěděla, co říká nebo co dělá. Jen stála uprostřed obýváku, hlasitě vzlykala a třásla se.

   „O čem to, sakra, mluvíš?"

   „Jela jsem do Jacksonvillu za babičkou. Ethane, ona... ona..." Kolena se jí třásla; sotva se udržela na nohou. Kdyby ji Ethan nechytil, nejspíš by spadla. Jen ji strnule objímal a snažil se to všechno zpracovat. Ublížila mu, ale jí samotné bylo ublíženo.

   „Promiň..." vzlykla.

   Objal ji ještě pevněji a zlehka s ní kýval ze strany na stranu. Celé to bylo absurdní a zmatené, ale to vztahy bývají. Jsou absurdní, zmatené, beznadějné a všechno ostatní, ale taky jsou krásné a silné. Nezáleží na tom, co se stalo nebo stane. Pokud máte vedle sebe někoho, na kom vám záleží a koho milujete, zvládnete všechno. Vyšplháte na každou horu, přeplavete každou řeku; procestujete svět. Zvládnete všechno. Protože láska a víra je to, co nás drží naživu a při smyslech; dodává nám to sílu.  A i když Ethan neměl nejmenší tušení, jak na tohle všechno reagovat, tak nějak si uvědomoval, že ten někdo, s kým chce vylézt na každou horu, přeplavat každou řeku a procestovat svět mu leží v náručí a probouzí v něm city jako nikdo nikdy předtím. Proto jediné, co nakonec řekl, bylo: „Shh, nikam nejdu, slibuju. Zůstanu s tebou; spolu to zvládneme."