Kousek králova srdce

Prolog

Dívka se snědou pletí a dlouhými kaštanovými vlasy stojí před zrcadlem, při čemž pozoruje svůj odraz. Hlavou se jí honí myšlenky, které nedokáže vytěsnit.

Věděla, že to jednou přijde. Už v raném dětství její otec vcelku pyšně prohlašoval, že svou nejmladší dceru, dle něj ze všech jeho potomků tu nejvíce krásnou, provdá do vyšší šlechty, než je on sám. Odjakživa toužil po moci, ačkoli byl jen nicotný majitel krámku na rohu jedné zapadlé pařížské ulice, se nikdy v tomto úsudku nepodceňoval.

,,Ale co já?" pomyslí si. ,,Jak já k tomu přijdu?!" Neustále samu sebe přesvědčovala, že má šanci na šťastnou budoucnost. Může přece najít v tom bohatém a úspěšném muži lásku svého života. Jenže jak plynul čas, přestávala v to věřit a z povzbudivých slov se staly jen jakési přeludy, které v ní už nic nezměnily.

Se zachmuřeným výrazem konečně odvrátila tvář a pohlédla na svůj prázdný pokoj. Vyklidila ho spolu s matkou už před týdnem, neboť se obávala toho, že by její budoucí choť mohl dorazit dříve. Nicméně tak se vskutku nestalo, takže zůstala ve svém domově dokonce o několik dní déle.

Už více nesnesla onu ubíjející samotu, tak vyběhla z pokoje po schodech až do obývacího pokoje, kde bylo kupodivu živo.

Celá její rodina se dnes sešla, aby mohla, jak bývalo jejím zvykem, poklábosit o každodenních útrapách života a nejnovějších klepech.

,,Charloto! Pojď si k nám sednout," pobídla ji její starší sestra Francesca, jež si jejího příchodu všimla stejně jako celé osazenstvo.

Měla podobné rysy ve tváři, až na zelené oči a úzké rty. Na jejím klíně vysedával malý chlapec s plavými vlásky po otci, který čirou náhodou držel svou ženu s širokým úsměvem kolem ramen. Na křeslech a kanapi seděli i její bratři, František, Louis a Jan se svými ženami a dětmi, tudíž byl celý pokoj zalidněný k prasknutí.

Milovala svou rodinu se španělskými kořeny, její halasnost a sílu, jež zaručovala velká početnost. Až moc dobře si uvědomovala, že je s velkou pravděpodobností vidí naposledy, odstěhuje se totiž dál, než by ona sama chtěla. Kvůli tomu její srdce rázem posmutnělo a do očí ji vytryskly slzy, o nichž naštěstí nikdo v oné veselosti neměl ani zdání.

,,Snad nejsi nervózní?" zeptal se jí František přes řeči ostatních.
,,Ani trochu," zalhala a otřela si jemně víčka svých jantarových očí.
,,Neboj se, Charloto. Lidé říkají, že je to dobrý člověk." I když věděla, že řeči ostatních lidí na jejích pochybách nic nezmění, se na bratra chabě usmála a lehce jej objala.
,,Budeš mi moc chybět..."
,,Ty mně taky. Avšak, ničeho se neboj. Brzy se zase shledáme." Jeho optimistická slova byla skoro jako šíp do srdce, ale i tak držela svou bolest hluboko uvnitř.

Všichni v místnosti najednou zaslechli zvuky kol a řehtajícího koně. Nejen Charlota věděla, co se děje. Už přijel. Její snoubenec právě dorazil do jejich nuzné domácnosti.

S bušícím srdcem pohlédla na matku, která se jako jediná zvedla, aby hosta přivítala.
,,Jdi se obléci, drahá," řekla jí klidným tónem, načež spolu odešli až ke schodišti.

Bleskurychle vběhla do pokoje, kde čapla kabát a klobouk s jemnou saténovou mašli. Vlastně ani nevěděla, jak víc se měla na ono veledůležité setkání upravit. Navíc, by to ani nedokázala, neboť se její ruce začaly nekontrolovatelně třást.

,,Sbohem moje malé království," pomyslela si se slzami v očích. Rychle je však utřela háčkovaným kapesníkem od matky, bála se totiž, že to na ní někdo pozná a to si přála ze všeho nejméně. Pohladila bílé oprýskané dveře a už na dobro je zavřela.

Několik minut postávala u schodiště, kde ji nikdo nemohl spatřit. Vyposlechla si vřelý rozhovor matky, otce a jeho. Překvapilo ji, jak lehce spolu dokázali konverzovat, avšak na dlouhé uvažování už neměla čas.

Zhluboka se nadechla a poté došla ke schodišti. Krůček po krůčku scházela dolů, dávající si pozor na to, aby neupadla, což by pro ni bylo vskutku ponižující.

Téměř okamžitě si všimla jasně modrých očí, které ji se zájmem pozorovaly.

Viděla ho již dříve, ale teď na ni udělal mnohem lepší dojem, protože se široce usmíval, skoro jako by se těšil na jejich svatbu, děti, budoucnost.

,,Tady je naše dceruška. Tak Charloto, toto je... Ale vždyť vy už se přeci znáte, tudíž vás nemusím ani představovat," zasmál se svému vtipu pán domu a chytil dceru kolem ramen. Ta nemohla dělat nic jiného, než se stydět za svého prostořekého otce.
,,To je pravda," promluvil hlubokým hlasem Karel, stále s pohledem upřeným na Charlotu, čímž zajistil jen to, že jí jemně zrůžověla líčka.
,,Inu, velmi nerad to říkám, ale musíme se co nejdříve vydat na cestu, abychom byli v mém domě do večera," pronesl posléze, při čemž Charlotino srdce začalo zběsile poskakovat.

Vypátrala očima matku, u níž hledala oporu, ale ani ona nemohla zvrátit to, co nastane. Nikdo nemohl.

Mezitím, co kočí nosil Charlotiny věci do kočáru, loučila se s každým zvlášť. Říkala si, ať nepláče, však to na ni, ani na její slzy nijak nepůsobilo. Objala všechny své příbuzné, bratry, jejich ženy a děti, přála jim štěstí a hodně zdraví, a to samé přáli oni jí.

Mezi posledními se loučila se svým statným otcem.

Prošedivělé vlasy měl divoce rozcuchané a tvář mu zdobilo nejen strniště ale i vrásky nastřádané po letech trápení. Samozřejmě i on jí povzbuzoval pozitivními slovy do života, ač ani ta ji neuklidnila.

,,Má malá holčičko!" objala její tělo matka stejně dojatá a roztržitá. ,,Musíš mi každý den psát dopisy! Také nás musíte brzy navštívit." Na to ji pohladila po tváři, jako by v ní viděla stále to malé děvčátko, jímž ještě před několika měsíci byla.
,,Nebojte, maminko. Uvidíme se na svatbě," uklidnila ji udržující se v relativním klidu.

Poté už jen přijala jeho ruku a vyšla s ním na rušnou ulici, kde vyčkával kočár. Ještě naposledy se na ně otočila, jak se tak všichni tísní ve dveřích, aby zahlédli její triumfální odjezd za slibnou budoucností. Viděla jejich úsměvy, mávající ruce a to je poslední vzpomínka na ně.

Pak už jen společně nastoupili do kočáru, který se ihned dal do pohybu.