Kousek králova srdce

31. Kapitola

Ani sny o šťastné budoucnosti ji v noci nečekaly, jen noční můry s Karlovýma smutnýma očima, které byly oproti skutečnosti naplněny i vztekem a právě ten si na ní značně vybíjel. Probudila se s očima plných slz, neboť ho takového neznala. Byl jiný, dávající své emoce najevo. Nejspíš to tak cítil i včerejší večer, akorát jakési podivné vychování mu radilo, ať tak neudělá a chová se racionálně. Kéž by si to na ní vybil! Možná by teď necítila, že to doposud ještě neskončilo. Vždyť si nic nevyříkali a to by, dle jejího názoru, měli.

S odhodláním vymýtila všechny myšlenky tohoto rázu ze své hlavy, říkající si, že se nachází na začátku nového vztahu, jež bude snad jejím posledním. Antonín. Je tak blízko na cestě k němu, na cestě ke společné budoucnosti, kdy bude jeho jediná. Inu, jediná vlastně ne, jedna ze dvou. Musí jen doufat, že bude alespoň tou první.

Díky upnutí se na Antonína se jí hned ráno zdálo jasnější. Dneska se s ním již musí sejít a povědět mu, že konečně vykonala, co celé tři dny měla. Těšila se na jeho úsměv, jímž ji dozajista obdaří, polibky, objetí. Musela se pousmát sama sobě a raději přidala do kroku na prvotní návštěvě k Beátě. 

Všimla si nicméně jedné malé podivnosti. Mnoho lidí, jež po cestě potkala, na ni podezíravě hledělo. Jinak než obvykle, jako by to věděli, znající skutečnost, že ukončila vztah s Karlem. Mohl to snad všem roztroubit do světa? Ne, to není jeho styl. Spíš začíná být čím dál tím víc paranoidní a tato vlastnost jí vskutku nesluší.

,,Slečna Cuviérová?" oslovil jí jeden stráže, což bylo samo o sobě neobvyklé.
Po jejím přitakání, kdy, aniž by tušila proč, zatajila se strachem dech, se hnědovlasý muž s bradkou napřímil do celé své výšky a pravil: ,,Následujte mě."

,,Co to má být?" začínala v duchu panikařit, u čehož i nadále pokračovala chodbami za statným strážným. ,,snad mě nevede do žaláře?!" S touto nezbednou myšlenkou byla zkrátka nucena se ho optat, kam že jí to vlastně vede.
,,Nemusíte se bát, slečno," uklidnil jí, neboť i přes zbroj zaslechl strach v jejím lehce nakřáplém hlase. 

Bát se nicméně nepřestala, jelikož neodpověděl přímo. S bušícím srdcem jí každopádně  zbývalo jen pokračovat v chůzi.

,,Možná je to další žert od Antonína," pomyslela si a tím rázem pookřála. To už se ale osoba před ní zastavila před jakýmisi dveřmi, které vzápětí otevřela.

Jak hloupě smýšlela, že tam na ni bude vyčkávat Antonín. Tentokrát si na ni brousilo zuby jiné a mnohem nebezpečnější Veličenstvo. Královna v celé své kráse si hověla na kanapi, při čemž v ruce svírala sklenku čehosi.
,,No konečně," hlesla lehce povýšeně, tak, jak se sluší na vládkyni, rukou jí zvající dovnitř.
S pokusem se vzchopit a čelit tomu, co ji čeká, postoupila do pokoje, jehož dveře se vzápětí zavřely.
,,Posaďte se." Její pokyn trochu neohrabaně uskutečnila, načež jí byla konečně v tváří tvář. Věděla, že je hezká, však díky spatření její tváře zblízka se v tomto faktu jen ujasnila. Tvář sice zdobenou pár vráskami kolem očí i tak ale krásně hladkou a bledou, v jejímž středu se rýsuje lehce podlouhlý nos a pod ním úzké načervenalé rty. Vlasy měla velmi upravené sčesané dozadu, kdy drobné kudrliny obkreslovaly její hranatý obličej. K oblečení neměla slov. Snad ty nejkrásnější šaty, které na ní kdy viděla, vyvyšovaly její křehkou postavu v barvách zlaté, bílé a stříbrné, zkrátka královský oděv, díky němuž se Charlota cítila krajně obyčejná a prostá.

,,Dáte si něco k pití?" optala se s pronikavým pohledem, čímž Charlotu vyrušila z lehce neslušného prohlížení.
,,To nebude třeba, Vaše veličenstvo."
Královna se jen samolibě usmála a hned na to se snad ještě víc uvelebila při svém ležérním polehávání. ,,Přejděme tedy k věci." Její slova Charlotu ještě víc vyděsila, neboť jediným důvodem, proč by si jí k sobě zavolala, je Antonín. ,,zaslechla jsem, že Vaše zasnoubení s panem rádcem se zrušilo."
,,Jak to probůh ví?!" pomyslela si, u čehož trochu moc okatě vykulila své velké jantarové oči. ,,odkud se to mohla doslechnout? Nebo, že by jí Antonín už všechno řekl?!"
,,Ano, konkrétně včera," odpověděla konečně, u čehož se vší silou snažila napřímit, aby vypadala alespoň z poloviny tak hrdě jako žena naproti ní.
,,To mě moc mrzí," zatvářila se, jako kdyby jí to snad skutečně mrzelo. ,,jaký jste k ukončení měla důvod, smím-li se optat?"
Překvapeně se jí podívala do očí. Vyčetla v nich to, co čekala. Nenávist a opovržení. Tím jakoby se vzchopila její vnitřní síla, která věstila jediné - hodlá bojovat a nebýt jen poddanou, ať už bude při tomto setkání čelit čemukoli. ,,Osobní záležitosti. Ty by Vaši jasnost nezajímaly."
Královna na to pouze povrchně pokývala hlavou, načež se ozvalo zaťukání na dveře. Tím svým panovačným tónem řekla Vstupte a poté se dveře rázně rozletěly. 

Situace byla už před tím nepříjemná, teď se každopádně ještě zhoršila. Do pokoje vtrhl malý chlapec v závěsu s chůvou, držící v rukách malého kojence.
,,Jindřichu!" objala svého synka láskyplně, u čehož se najednou maska královny ztratila. Vysadila si chlapce s hnědými kučery, tak moc podobného jeho otci, na klín, věnující Charlotě už znovu ten svůj jízlivý pohled. ,,Omlouvám se, že sem tak vtrhl. Čekala jsem je až kolem třetí hodiny." Znovu pohladila a políbila své dítě, vzápětí se spolu s ním zvedající na nohy. ,,inu, náš společně trávený čas je u konce. Uvidím se u večeře." Následně opustila místnost, ponechávající Charlotu nanejvýš rozrušenou.

,,Co to mělo být?" pomyslela si, rozdýchávající posledních deset minut svého života.
Vzápětí se zvedla trochu malátně na nohy, neboť potřebovala onu stísněnou místnost v co největší rychlosti opustit. 

Jakmile byla venku, uvědomila si něco velmi znepokojivého. ,,Ona to udělala záměrně! Pozvala své děti za záměrem mě odradit, což znamená, že o mých citech k Antonínovi ví!" šílela, při čemž nedokázala zmírnit ráz svého rozrušeného srdce. ,,Bylo to varování."

,,Tady jsi," objeví se v chodbě zničehonic Beáta. ,,měli jsem se sejít u mě, vzpomínáš?"
,,Já..ehm...omlouvám se."
Charlotina vykoktaná odpověď spolu s jejíma roztěkanýma očima, Beátu upozornily na něco neobvyklého. Když se nepatrně podívala za sebe, kam také Charlota i nadále civěla, spatřila ještě odcházející královnu se synem a chůvou. Hned na to se k tmavovlasé dívce přiblížila a tichým hlasem pravila: ,,Ona si tě pozvala?"
,,Ano," hlesla stejně tiše, pokoušející se vzchopit a alespoň skrýt ten nevyrovnaný výraz ve tváři.
Beáta ji následně dokonce odvlekla z hlavního spoje chodeb, kde na ni upřela své pronikavé oči. ,,Ten večer, co byla bouře, byla jsi u něj?"
Charlota opravdu nedokázala pochopit, jaktože to všichni vědí. Copak je to tak do očí bijící? Nebo se něco podobného už stalo? S hlubokým nádechem jen souhlasně přikývla, jelikož věděla, že to zřejmě už dávno není tajemstvím.

Vpadne bez pozvání do jeho pracovny, při čemž vskutku doufá, že kvůli tomu nebude nijak pohoršený či naštvaný. Antonín se na ni ihned zaměří, zvedající se vzápětí na nohy.
,,Charloto, co se děje? Nečekal jsem tě tady tak..." přerušil se v řeči, neboť si všiml její pobledlé tváře. ,,je ti dobře? Nechceš se posadit?"
Udýchaně přikývla, jdoucí si sednout na jednu z několika židlí, jež postávali u velkého podlouhlého stolu.
,,Co se stalo?" naléhal na ni, ve tváři zamyšlený výraz, díky němuž vypadal snad ještě víc neodolatelně.
,,Tvoje žena si mě k sobě zavolala."
,,Cože?"
Na jeho překvapenou odezvu se stále vážným obličejem přikývla.
,,Já jí ještě nic neřekl. Co ti chtěla?"
,,Nic důležitého. Vím ale jistě, že mě chtěla odradit vašimi dětmi."
,,Ty tam byly také?!" chytil se přitom za hlavu, zřejmě rozrušen, že rozhodně nemá věc pod kontrolou.
Charlota na něj jen se smutkem bezmyšlenkovitě zírala. On se namísto toho díval kamsi do dáli, nejspíš přemýšlející nad konáním své potrhlé ženušky. 

Je do něj zamilovaná, tím si byla jistá, ale jestli bude schopná překonat problémy nesoucí se spolu s královnou? Může jí vůbec konkurovat? A co bude pro jejich děti? Nejspíš jen zlá macecha, kterou budou už od dětství nenávidět. 

,,Moc mě to mrzí, Charloto. Měl jsem s ní nejprve promluvit, než udělá něco takového," promluvil upřímně, při čemž se omluvně pousmál. ,,už se nebude opakovat.
,,Nemusíš mě chlácholit takovýmito slovy. Oba víme, že se to bude opakovat." A měla pravdu. To možná nebylo to nejhorší, co se může stát. Může učinit něco mnohem horšího, na což se Charlota jen bála pomyslet.
,,My to zvládneme," utěšoval ji konejšivým tónem, načež se zvedl ze svého křesla, jdoucí k ní. ,,tím jsem si jistý."
Udržující slzy, přijala jeho nabízenou náruč, kde mu položila hlavu na hruď. ,,Mluvil si s Karlem?"
Na tuto otázku zabořil hlavu do jejích rozpuštěných vlasů a odpověděl: ,,Pokoušel jsem se si s ním rozumně promluvit, ale odbil mě. Nechce se mnou mít nic společného. Vlastně se mu ani nedivím. Je ale zvláštní, že na dvoře zůstává."