Kousek králova srdce

30. Kapitola

Zahrada překypuje životem, kdy slunce svými jemnými paprsky navozuje hravou a přátelskou atmosféru. V několika postavených stanech se tísní nespočet lidských těl, mezi které se Charlota vskutku netouží připojit. Přetvařovat se a hrát si na veselou jí nepřijde jako ta nejlepší volba pro trávení odpoledne. Stojí raději kousek opodál, v ruce sklenku bílého vína, s pohledem upřeným na několik tanečních párů, pokoušejících se udržet krok se vcelku neobvykle rytmickou hudbou.

S potutelným úsměvem si musela říkat, jak očividné jsou vztahy mezi tanečníky. Jejich až moc dlouhé doteky, rozpačité úsměvy, či koketní kreace a přiopilý smích. Sama si představovala, jak proplouvá mezi nimi s Antonínem. Dokonce si dokázala připomenout to teplo rozlévající se jí po hrudi a jeho krásný zářící úsměv.

Zatím ho na slavnosti nepotkala. Je možná tím, kdo celou tu slávu pořádá, však jí jakoby se vyhýbal. Nejspíš to bude naopak, jelikož se po včerejším odjezdu rodiny cítila jaksi nesvá. Odjeli, aby se na ně nesnesla stejná špína, která čeká jí hned po promluvě s Karlem. Právě to svým způsobem tmavovlasou dívku děsí. Nechce si to sice přiznat, ale pokoušela se všemožnými malichernými způsoby jejich poslední rozhovor oddálit. On byl naštěstí docela zaneprázdněný, proto také nebyl na slavnosti s ní ale zavřený ve své kanceláři, cosi vyplňující a řešící.

Asi bude ta jediná, kdo si dnešní den neužívá takovým tím přirozeným spontánním způsobem, jelikož každou chvíli zaslechla něčí hlučný smích, či spatřila kolem ní proběhnout rozpustilé šlechtické dítě ve svátečních šatech s ruměncem na tvářích. Čekalo ji vzápětí každopádně milé rozptýlení.

Neslyšela sice jeho příchod, však díky záměrnému odkašlaní natočila pohled po své pravici a spatřila Daniela, jak se na ni rozverně ušklíbá. ,,Co tak sklesle?" .
Namísto skutečné odpovědi, vážným tónem odvětila: ,,Kde máte zbytek, lorde?"
,,To bych také rád věděl."
Musela se i přes všechny své pohnutky neočekávaně uchechtnout.
,,Jsem překvapen, že jsi tady sama."
,,Já přeci nejsem sama. Mám tady víno a také vaši nenáročnou společnost"
,,A také mě," objevil se u nich ještě někdo třetí, díky němuž se Charlota jen tak tak ubránila vykulenému pohledu.
,,Vaše veličenstvo," uklonil se hluboce Daniel, jako by jeho úcta sahala opravdu až ke kotníkům.
,,Pan rádce se bohužel opozdí, slečno. Poprosil mě, abych Vám dělal společníka."
Jeho snaha jaksi zachránit situaci a na nic podivného nepoukázat se Charlotě zdála krajně pobavující. I tak se nicméně přidala k té jeho malé hře a přijala nabízené rámě. ,,Omluvíte nás?" Hned na to ji odváděl pryč od Daniela, který na ně při odchodu nevěřícně zíral.

,,Jak mazané," nedokázala ta slůvka udržet, když ji Antonín odváděl na ještě méně zalidněné místo.
Na její sice tiše ale slyšitelně pronesená slova se tmavovlasý muž se zlatou korunou na hlavě jen samolibě ušklíbl, poté do ní vpíjející své hnědé oči. ,,Ten je ale dotěrný. Bál jsem se, že tě svými pohledy slupne i přes přítomnost ostatních!"
,,Pohledy?" Že by naše jasnost žárlila?
,,Nejen pohledy, Charloto," přitakal zastavující se u jednoho ze sluhů, z jehož podstavce přijal dvě sklenky naplněné vínem. ,,jen se podívej, jak ti to dneska sluší."

Dle jeho pokynů tedy pohlédla na své temně modré šaty s krátkými volánky. Netušila, že si může něčeho takového všimnout, proto se na něj trochu povýšeně uculila. ,,Budu to brát jako kompliment."
Antonín si krátce usrkl studené tekutiny, při čemž jeho oči už dávno neobsahovaly rošťácké jiskřičky. ,,Mluvila jsi s Karlem?"
S povzdechem a bolestnou grimasou tiše odvětila: ,,Ne."
,,Aha. Až tak uděláš, i já si promluvím s královnou."
Souhlasně přikývla, načež se natočila k dalším tanečníkům, jež byly evidentně všude.
,,Máš chuť si se mnou zatancovat?"
Jak ten jí dokáže rozveselit. ,,Blázníš?!" neubránila se úsměvu, dávající jeho ruku, která se jí moment před tím znenadání obtočila kolem pasu, stranou, tam, kam patří. ,,to můžeme rovnou nechat vytroubit, že jsem tvoje metresa."
,,Jsi moje metresa?" zopakoval po ní s šibalským s úsměvem a nepatrně více rozevřenýma očima.

Na moment se odmlčela, neboť věděla, že jakmile mu odpoví ano, vše se definitivně změní. Prohlášením toho nahlas nabere všechno silnější spád, proto by i nadále možné nezdary mohly mít bolestné následky.

,,Budu jí, pokud všechno vyjde."
Náhle mu zjihl pohled a úsměv se kamsi vytratil. ,,Jak moc bych tě chtěl teď políbit."
Cítila to stejně, i přesto nicméně zakroutila pošetile hlavou, věnující mu jen povznesený úsměv.

Ani Antonín však v její blízkosti nemohl setrvat po delší dobu. Povinnosti krále zkrátka přesahují vše, což si uvědomila až v momentě, kdy se definitivně opustila kulturní dění. Stoupla si na samý okraj zamyšleného kruhu stanů.

Antonín je a vždy bude král. Teď si na ní možná najde chvíli i přes evidentní zaneprázdněnost, ale co když se to za několik let změní? Může ho omrzet. Přestane být tou krásnou tmavovláskou, jež se mu právě líbí.

,,Co si to nalhávám? Vždyť stejně do toho všeho půjdu, i kdyby nám to mělo jen na pouhý měsíc vyjít. Je to to jediné, po čem teď nejvíce prahnu," pomyslela si sama k sobě upřímná, jistá si svými cíly, při čemž si upila již z několikáté sklenky vína.

,,Charloto!" zaslechla volání svého jméno.
Hned po zahlédnutí oné osoby, rázem znejistěla, však i tak se dokázala přemoci alespoň na šetrný polo úsměv. ,,Karle, já myslela, že nepřijdeš."
,,Udělal jsem si čas na svou snoubenku." To už dokráčel přímo k ní a vzápětí ji neočekávaně políbil do vlasů. ,,vzpomněl jsem si, že sis chtěla promluvit."
Vědoma si, že již nemůže zastírat skutečnost příchodu toho momentu, s nervozitou přikývla a následovala ho do klidnějších koutů zahrady.

Slunce již zapadalo za obzor, vytvářející romantické červánky. Ty nicméně neseděly k situaci, neboť se chystala konat v rozhodně ne láskyplném rázu. Také se trochu ochladilo, díky čemuž měla husinu po celém tělu, ačkoli to nejspíš nebylo jen chladem ale i nepřekonatelnou trémou.

,,Tak," hlesl Karel, jakmile se posadili na jednu z laviček, jež lemují kamenem vydlážděnou cestu.
,,Nevím, kde začít..." S upřímným vstřícným pohledem na ni pouze tiše hleděl. Tak se tedy znovu odhodlaně nadechla a započala hovořit: ,,věc se má tak, že.."
,,Proč mám pocit, že se jde o něco opravdu důležitého?"
,,Protože to tak je," pomyslela si bolestně, u čehož jen semkla rty do úzké linky. ,,Já jsem se zamilovala..." Karel se překvapením zamračil, však i nadále mlčící. ,,do jiného."
V jeho tváři neshlédla jen bolest, ale i jakési srozumění. Snad jakoby ho to ani tak nepřekvapilo. ,,Mělo mi to hned dojít," hlesl se zavřenýma očima, při čemž si rukou mnul spánky.
Ulevilo se jí, že už to konečně ví, ale cítila po celém těle takovou tíseň. Vidět obvykle usměvavého Karla tak zarmouceného, bylo pro ni vskutku drastické.
,,Omlouvám se. Já jsem to nemohla..."
,,Viděl jsem vás," přerušil ji, odhalující svůj modrý pohled. ,,viděl jsem, jak se na něj usmíváš..."
Zaskočilo ji, že je zahlédl. Měl být přeci celé odpoledne pracovat na hradě, ne se potulovat a zřejmě také slídit na slavnosti.
,,Je to Antonín, že?" S Charlotiným souhlasným přikývnutím si prohrábl s náhle nečitelným výrazem vlasy a rázně se narovnal. ,,Nečekal jsem, že to takhle skončí."
,,To ani já," špitla zahanbeně, nemohoucí se mu podívat do očí.
,,Co s tím zmůžu? Nic. Nebudu vám bránit. Jsi volná." Bez dalších slov se zvedl z lavičky a odcházel směrem do hradu, ponechávající Charlotu rozrušenou a zaskočenou.

Pokoušela se urovnat si v hlavě vše, co se během jejich rozhovoru událo.

Karel byl na slavnosti. Viděl ji s Antonínem. Proč tam ale šel? Možná za ní. Kam se nicméně další nejméně dvě hodiny spakoval, než za ní šel? Nic z těchto věcí pro ni ale není tak důležité, jako fakt, že se nehněval. On dokonce velkoryse povolil jejich lásce. Nechal ji jít.

Znenadání bylo již tmavé nebe osvětleno pestrými barvami ohňostroje. Na vrchol celé slavnosti zaslechla dokonce potlesky a výkřiky nadšených šlechticů. Sama byla tím rychlým zjevem pohlcená.

,,Je konec..." uvědomila si, když i poslední světlo zaniklo, zanechávající jen dozvuky potlesků.
Je volná. Nic již nebrání tomu, aby byla konečně šťastná. Jenže, proč nepociťuje radost ale zcela neočekávanou bolest?