Kousek králova srdce

33. Kapitola

Znala Kalra jako mírumilovného člověka, co nikdy ani za mák nezvýší hlas. Kvůli jejím sobeckým činům byl dohnán pro zapomnění až k alkoholu, který bohužel udělal v jeho výstupu své. Nemohla na něj být naštvaná za to, co pověděl. Byla to pravda. A to bolí ještě víc. Nejspíš si to zasloužím, hlesne nesrozumitelně skrze přerývané vzlyky, které ještě dlouhou dobu neustanou...

Až ptačí zpěv jí připomene, že je dávno ráno. Z těžkou hlavou si promnula ospalá víčka a hned na to se pomalu posadila. Nedalo jí to spát. Ani teď neměla tušení, co bude dál, jak se má zachovat. Co udělá Antonín? A jak hodlá Karel zabránit jejímu vztahu s králem? Mnoho otázek, na nichž nezná odpověď.

Duchem nepřítomná se převlékla z noční košile do světle růžových šatů, které si namátkově pro dnešní den vybrala. Už teď věděla, že ji nečeká nic milého a ani snadného. Musela si jen dodávat sílu, že ať půjde o cokoli, musí tomu čelit s co největší rozvahou. Nebrala pozici jakožto dámy v potaz, proto si udělala jen ledabylý drdol, kdy pár kaštanových pramenů obkreslovalo její snědou pleť. 

Chodby, lidé v nich, vše zde bylo stejné jako včera. Myslela si, aniž by tušila proč, že to tam bude jiné, že nastane nějaká vše měnící změna. Možná to nebude tak těžký den, jak se ještě před několika sekundami domnívala. Třeba se její problémy ukážou jednodušší, než v její hlavě vypadají.

Čirou náhodou vedla její cesta přes nádvoří. Na kamenném prostranství nebyl skoro nikdo, až na dvě osoby uprostřed. Ve chvíli, kdy vycházela ze dveří, neviděla o koho přesně jde a upřímně jí to ani nezajímalo. Pak se najednou situace razantně změnila. Přímo před jejím zrakem započala bitka. Jejich hlasitá vzteklá slova se nesla nádvořím, vábící další diváky. Bušili do sebe pěstmi, kdy se střídali v pádech a následném zvedání. Charlota pořád stála ve dveřích, když v tom jí to došlo. 

Rozběhla se k nim. Srdce jí divoce bušilo. Do plic se hrnul nový kyslík.
,,Nechte toho!" křikla na ně, při čemž byla jen na půli cesty k nim. Najednou se jí zdálo tak daleko. Adrenalin jí sice pulzoval v krvi, ale svaly měla ztuhlé strachem. Strach, že si ublíží, se jako proudem rozléval po celém jejím těle.

Konečně byla u nich. V ten moment Antonín vrazil jejímu bývalému snoubenci pěst do nosu, kdy se napadený skácel na zem. ,,Nechte toho!" vyjekla už po několikáté, u čehož si mezi ně odvážně stoupla.
Karel se znenadání zvedl na nohy, znovu připravený bojovat. 
Podívala se jim obou do očí. Modrý lehce zahanbený pohled a hnědý plný neústupnosti. ,,Co to do vás vjelo?!" Na její slova Antonín jen hlasitě funící zakroutil hlavou.

Na scénu se však opožděně dostali i stráže. ,,Vaše veličenstvo, je všechno.."
Král je jedním hbitým mávnutím umlčil. Pak s ledovým klidem promluvil: ,,Tohle už se nebude opakovat, jsem král a nemůžu takovýto přestupek vůči mé osobě přehlídnout," hlesl tím svým panovačným tónem ke Karlovi a pak se obrátil na ni. ,,vyber si mezi nám dvěma, Charloto, ukonči to. Pak si přijď promluvit." Hned na to opustil nádvoří. 

Charlota se vzápětí se stále bušícím srdcem obrátila na Karla. ,,Kdo to začal? Ty? Copak jste se oba zbláznili?!" Až v ten moment si všimla, že má Karel natržený ret a z nosu mu teče proudem krev. ,,Jsi v pořádku? Ukaž, pomůžu ti," přistoupila k němu, hodlající mu ošetřit rány svým kapesníkem pro všechny účely.
,,Ne.." Trochu od ní odstoupil, odmítající její pomoc. ,,nech mě být.."
Bez dalších slov vzala svéhlavě plavovlasého muže za ruku.

Jemnými tahy mu již dávno v její komnatě smývala krev z obličeje, při čemž seděla na zemi a Karel na její posteli. Oba mlčeli, neboť ani netušili co říct. Nevěděla ani, jestli začal bitku on nebo Antonín, jelikož se nikdo nepřiznal. Nějak ale tušila, že byl tím prvním, kdo udeřil, Karel.
,,Promiň," omluvila se, když bolestí zkřivil tvář.
,,To nic. Znám větší bolest." Mohla se jen domáhat, co má na mysli. Přešla to nicméně, i nadále se věnující jeho zraněním. ,,ten včerejšek mě mrzí. Neměl jsem být tak.."
,,Upřímný?"dokončí větu za něj, načež Karel souhlasně přikývne. ,,zapomeň na to. Měl jsi pravdu, ve všem...akorát se to těžko poslouchalo.."
Na malý okamžik chytne Karel Charlotinu ruku. ,,Byl jsem opilý..."
,,Já vím." Mírně se na něj usmála, dokončující jeho ošetření.
,,Antonín má pravdu, Charloto," pohlédne jí zpříma do očí. ,,musíš to s jedním z nás co nejdřív ukončit."
Netušila sice, co hodlá s touto věcí udělat, ale i tak souhlasně pokývala hlavou. Karel se následně zvedl z postele a opustil její pokoj, čímž ji zamrzelo, že už není takový jako kdysi. 

V hlavě si stále dokola pohrávala s jejich jmény. Připomínala si ty výjimečné chvíle, které s nimi prožila. Onen moment, kdy scházela ze schodů ještě ve svém rodném domě v Paříži, Karlův následný úsměv a tu poměrně trapnou cestu do jeho sídla. Dny s ním, strávené v zahradách, tanec na dvoře, který se jí zdál být tak triumfálním. S Antonínem, inu, to bylo úplně jiné. Například jejich první polibek nebyl ani trochu ostýchavý, spíš naopak. Chvíle s králem byly vždy svým způsobem vzrušující, nepřestával jí svým chováním překvapovat. Tak moc se jím nechala unést. Všechno ale zničila. Ze šťastných vzpomínek se staly připomínky špatných rozhodnutí, jež přinášely nezměrné množství dalších. 

Do pokoje najednou vstoupila drobná postava. ,,Slečno? Není Vám něco?" Když si i Annabeth všimla, že není něco v pořádku, zřejmě soudě z Charlotina nepřítomného pohledu, je to co říct.
,,Nic, vlastně nic. Vzpomínáš si, jak jsme se viděli poprvé?" Annabeth si k ní vskutku spontánně přisedla na postel, přikyvující v souhlas. ,,byla jsem tak optimistická, plná elánu, myslela jsem si, že zkrátka nemám jinou možnost."
,,A teď máte jinou možnost?" zeptá se služka, u čehož hledí do Charlotiny zachmuřelé tváře.
,,Kéž bych neměla!"
,,Je to pravda? Že vy a.." Kvůli Charlotině reakce v podání dlouhého vzdechu a zavření víček, se Annabeth zastavila v řeči.
,,Mělo mě napadnout, že o tom už taky budeš vědět své."
,,Vlastně mi to řekl sám pan rádce. Uvědomil mě, že...už nejsem nadále Vaší služkou."
,,Co tady teda děláš?" nedokázala pochopit její přítomnost, díky čemuž se jí tvář zkřivila nepochopením.
,,Chtěla jsem se ujistit, že jste v pořádku."
,,To je od tebe milé." Neznala Annabeth déle než několik týdnů, z toho jí většinu z nich neměla šanci poznat, ale měla jí svým způsobem ráda. Byla jiná než hraběnka z Anjou nebo Beáta. Mezi její vlastnosti nepatřila pýcha ani povrchnost, byla vždy slušná, uctivá a hlavně měla dle Charloty dobré srdce, což potvrdilo její nynější konání.

Dveře se zničehonic rozletěly a dovnitř vstoupila známá tvář. ,,Omlouvám se, počkám venku," hlesl František rozpačitě, načež cuku letu znovu zapadl do chodby.
Charlota celá překvapená obrátila pohled na Annabeth. ,,Něco mi uniklo?"
Annabeth vykouzlila na své obvykle vážné tváři uculený úsměv, jež z ní najednou udělal úplně jinou osobu. ,,Ehm, no, budu se vdávat."
To Charlotu nadchlo natolik, že radostně vyjekla: ,,Vážně?! Bethi, to je úžasné!"
,,Ano, je to úžasné, když si řeknete, že já jsem jenom služka a on je..." odmlčela se zasněně, očividně zamilovaná až po uši. ,,tak neuvěřitelně milý a navíc posel, díky čemuž je v lepším postavení než já."
Charlotě vzápětí docvakla další věc.

Annabeth se dost změnila poté, co se stala ta nelříjemnost s Leclairem. Nebyla to však vnitřní síla, jež jí posílila, ale láska. Láska k muži, o němž nikdy nesmýšlela jako o Annabethině možném partnerovi.

,,Tak už neotálej a jdi za ním! Ať dlouho nevyčkává," pobídla ji Charlota, neboť si všimla, jak je služka roztržitá."
,,Dobře, slečno." Se svým souhlasem se zvedala na nohy a následně dokráčela až ke dveřím. ,,nezatěžujte svou mysl možnostmi. Dejte jí volnost a otevřete své srdce. To jemu naslouchejte, neboť nezáleží na tom, co můžete udělat, ale co konat musíte..."