Kousek králova srdce

19. Kapitola

Poslední dobou toho Charlota opravdu moc nenaspala. Další probdělá noc se připsala k těm ostatním, kdy jen bezvýznamně hleděla do stropu, přemítající nad posledním týdnem na dvoře. Král figuroval snad v každé její myšlence. Ať už ho v těch chvílích nesnášela, nebo po něm i z dáli toužila, byl tam.

Výčitky, radost, zloba k sobě samotné, smutek z odloučení od rodiny, bylo toho vskutku mnoho.

Navíc k tomu všemu k ní do komnaty hned po snídani, kterou si nechala raději donést do pokoje, přišel posel jménem František. Ten, jehož už měla šanci poznat na Karlově sídle, s dalším nevyžádaným dopisem. Ani ten nicméně nehodlala otevřít, neboť byl jak jinak od jejího kilometry vzdáleného snoubence.

,,Co mi asi tak může psát?" pomyslí si Charlota, jakmile má v rukách ono psaní, naň jen zkoumavě hledí. Zdá se to jako věčnost, kdy ho spatřila naposledy. Už si ani nevybavuje jeho bledou tvář, nebo ty kučeravé plavé vlasy, které se jí svým rozcuchem tak moc zamlouvaly.

Na vybavení si krále stačila jediná zmínka a už viděla jeho široký úsměv, hnědé oči hluboké jako dvě bezedné studánky. Inu, zažral se jí hluboko do paměti a to platí i teď, když je na něj svým způsobem naštvaná.

Jak tak nad nimi přemýšlela, usoudila, že jsou jako dva opaky. Každý zcela odlišný a to jak zevnějškem, tak vnitřkem. Karel byl už od prvního pohledu milý, laskavý, zkrátka dobrácká povaha. Antonín naopak oplýval velkým charismatem, jeho sebevědomí a arogance nebrala vskutku konce. Neznala je sice na tolik dlouho, aby si tím mohla být na sto procent jistá. Stejně se však domnívala, že ani ohledně jejich duše se nemýlí. Jak se z nich tedy mohli stát přátelé? To byl pro ni také velký oříšek.

A kdyby si musela vybrat, kdo by to byl?

Tuhle myšlenku musela hodně rychle zahnat, protože nevěstila vůbec nic dobrého, spíš jen další bolestné dumání nad ničím a zbytečné si ničení nového čerstvého dne.

Dát si od svého ctitele, nebo jak ho má vůbec oslovovat, pokoj se zdálo pro dnešek jako ten nejlepší nápad. Proto se rozhodla zaplnit den vyhledáním Beáty. Neviděla ji přeci jenom už nějakou dobu a potřebovala si popovídat o nezávazných všedních věcech, jež ani trochu nezahrnují její milostný život.

,,Neruším?" optala se ve chvíli, kdy se zaklepáním vstoupila do jejího růžového pokoje. Zdi, nábytek, postel, zkrátka vše bylo sladěné do světle růžové barvy, kontrastující s občasnou bílou a lila.
,,Charloto!" zvolala nadšeným hlasem, hledící na ni od velké skříně, z níž cosi vyndavala. ,,Jsem ráda, že si za mnou zašla."
,,Děje se něco?" Beátino oblečení v podání cestovního pláštíku a klobouku s růžovou mašlí dívku stojící na půli cesty k ní překvapilo.
,,Ale nic. Vše je v normálu, až na to, že odjíždím."
,,Z jakých důvodů?"
,,Královna opouští dvůr," odvětila a spiklenecky na ni zakoulela očima. ,,hodlá strávit víkend, možná déle, na svém letohrádku."
,,Ach tak." Jejich povídání asi nebude moc dlouhé.
,,Mohla bys mi pomoci? Hledám svůj perlový náhrdelník, který jsem si někam schovala pro vhodnější chvíle. Nehodlám ho tady nechat napospas své služce, aby jej měla šanci ukrást."
Charlota se na to jen pobaveně usmála a šla jí vypomoci s urgentním hledáním.

,,Můžeš mi napsat dopis, jaké to tam je, co úžasného si zažila..." To už obě dívky procházely poslední tepnou, vedoucí hned na nádvoří.
,,Myslím, že nic zajímavého čekat nemohu," hlesla šeptem, neboť se před jejich zraky zjevila královna, upravená a vznešená jako obvykle. Akorát postoj a tvář měla jinou, jakoby napjatou a možná zkřivenou zlobou.
Jakmile si jich i ona povšimla, na jejich úklonu zareagovala jen spěšným pokývnutím a řítila se chodbou ven.
,,Odjíždí prý kvůli králi," svěřila se jí Beáta stále potichu, jen aby to čirou náhodou nezaslechla. ,,ale ode mě to nevíš."
,,Jistě," pousmála se Charlota a vešla po jejím boku na nádvoří. Kočár tažený bílými koňmi tam stál již dávno připravený naložen několika brašnami a truhlami s bůhví čím.
,,Děkuji za doprovod, Charloto. Měj se tady beze mě hezky a žádné hlouposti!" pronesla na oko vážně, při čemž žertovně pozvedla ukazováček s velkým zlatým prstenem.
,,Šťastnou cestu."

Zase sama se vracela poloprázdnými chodbami do komnaty, u čehož si uvědomila jednu důležitou věc a tou je ta, že nezná odpověď na otázku, proč vlastně setrvává na dvoře. Je tady sama, nemůže pocítit pravý pocit domova a jediným povyražením je v tuto chvíli král. Král, který je tak strašně tupý vůči věcem, jako je nevěra, týrání nevinných osob a možná pocity celkově.

Zcela zamyšlená otevřela dveře do pokoje. Vše se zdálo být v pořádku, když vtom její oči zpozorovaly změnu, kterou byl člověk stojící u stolu.

Jejich pohledy se střetly téměř v sekundě a nemohly se od sebe odtrhnout. Charlotino srdce nabylo obvyklého rázu v jeho přítomnosti, načež jakási energie mezi nimi plnila ticho a nabírala rychle na intenzitě.

,,Proč jsi tady?" špitla Charlota, i nadále postávající přes celý pokoj od něj.
,,Čekám."
,,A na co, smím-li se zeptat?" To už si jako by dodala sebejistoty a postoupila ke své toaletce, kde se hodlala jakýmkoli způsobem zaměstnat.
,,Na tebe," vyslovil s pobavením v hlase a také se konečně hnul z místa. ,,asi to není zřejmé, když se nacházím právě ve tvém pokoji, ale je to tak." Na jeho pokusy, jimiž se snažil zlepšit atmosféru mezi nimi, nijak nereagovala, ponechávající si stále vážnou tvář.
,,Mám takový pocit, že jsi na mě naštvaná." 
Na tuto poznámku se musela Charlota ironicky uchechtnout. ,,Tak ty máš pocit?!"
,,Všimla sis, že královna odjela?" změnil zničehonic téma, čímž se tmavovlasá dívka jen víc zakabonila.
,,Pro tvé vlastní dobro bych nic ohledně tvé ženy nevytahovala."
O několik kroků se k ní nepatrně přiblížil a tichým hlasem odvětil: ,,To já jsem ji donutil odjet." Jako na povel se v Charlotě vše změnilo ze zloby na překvapení. Rázně se na něj  otočila, snad aby lépe viděla jeho tvář. ,,Už jsem to s ní nezvládal a tak jsem jako král nařídil, aby ihned opustila dvůr na dobu neurčitou."
,,Je mi líto, že jsi ztratil jedinou jistotu, kterou tady máš," řekla trpkým tónem, hodlající se znovu odvrátit.
,,Copak ty nechápeš důvod, proč jsem to udělal?" Rychlým krokem se najednou dostal až těsně k ní, kdy dokonce spatřila jemné strniště rašící mu na bradě.
Už nemusel nic říkat. Rozuměla mu, nebo mu chtěla porozumět. Dala tedy svou drobnou ručku na jeho tvář a vzápětí se i on začal osmělovat. Chytl jí kolem pasu, vzápětí vyhledávající její ústa.

,,Pořád jsem naštvaná," pronesla stále k němu přimknutá, kdy i on pevně svíral její tělo v silných pažích.
,,O tom nepochybuji. Ale musíš pochopit, že já ho nemůžu potrestat, i kdybych chtěl."
S pozvednutým obočím na něj zvedla oči.
,,Nemůžu udělat nic, co by ohrozilo celou zemi. Kdybych mu kupříkladu dal rozsudek smrti, jeho přátelé, šlechtici by se mohli vzbouřit a to by nevěstilo nic dobrého."
,,Tak jsem o tom nikdy nepřemýšlela," zauvažovala nahlas a položila svou tvář zpět na jeho hruď.
Zničehonic zaslechla zvuk nesoucí se odtud, hlasitý a ukvapený, jakoby nenacházel klidu.
Musela se sama pro sebe culit, neboť to byla pravděpodobně reakce na její přítomnost. Nic k tomu však neřekla, protože se bála, že ho vystraší či zahanbí.
,,Máme na dnešek nějaké plány?"
,,Inu, nějaké bych měl." Hned na to zvedl její drobnou postavu ze země a políbil ji konečně v tváří tvář.