Kousek králova srdce

16. Kapitola

Sedí na posteli stále v noční košili, v náruči křečovitě svírající velký bílý polštář. Ať se snaží sebevíc, nedokáže onu příhodu s králem zcela vypustit. Díky tomu už snad celé hodiny zírá do protější zdi, stále přemítající nad tím, co se to tam vlastně stalo.

Copak nemá špetku slušného chování? Jak si mohl dovolit něco takového udělat? Možná mu dala svolení ona sama, když na tu jeho stupidní otázku neodpověděla.
,,Nejspíš se to nemuselo stát a já bych teď neměla takové výčitky svědomí!" uvědomila si Charlota zpětně, což jí vskutku nepomohlo.

Proč to vlastně udělal? Hloupá otázka, na niž každý s trochou bystrosti zná odpověď. Myslel si, že je jako ta, se kterou se cucal onen večer, kdy poprvé spatřila jeho jiné temnější stránky.

Chtěl se nejspíš jenom pobavit, zatímco ona celý svůj život touží po velké nekonečné lásce.

Nebo že by se mu snad líbila, že by ho opravdu zaujala?
,,Čím bych ho zaujala!" vedla svůj osobní boj mezi naivitou a realitou.

Inu, bylo by to pro ni krásné zjištění. Nechtěla si to sice přiznat, avšak celý večer toužila, aby se na ni alespoň podíval. Věnoval jí ten svůj rošťácký úsměv, či s ní pouze prohodil řeč. Ale páni, on jí políbil a to zcela nečekaně.

Opomenula však dost důležitou věc a tou je ta, že je stále Karlovo snoubenkou. Jak sobecky smýšlí! Antonín je přeci jeho přítel. Co na to řekne, až se vrátí zpět? Ba ne, nesmí se to dozvědět. I přes nezasvěcení do pravdy o jejich zasnoubení, si něco takového jako odplatu nezaslouží. Za případu, kdy mu to král náhodou poví, bude si konečně jista o jeho neúplné zkaženosti, leč sama skončí s navždy poskvrněnou reputací.
,,Už se to nesmí znovu opakovat." To byla Charlotina poslední myšlenka, než konečně usnula.

Celý příští den se pokoušela vyhýbat všem velkým skupinkám, v nichž mohl nejmenovaný panovník přebývat. Dokonce i jídlo si nechávala přinést na pokoj. Ano, styděla se, že se jí v hloubi duše celý ten čin líbil a také že ho vcelku silně praštila. Když si připomněla, že je král a co všechno s ní za takovéto prohřešení vůči nejvýše postavené osobě v zemi může udělat, pomalu upadala do mdlob.

Kvůli onomu schovávání se také rozhodla navštívit hraběnku z Anjou a vylepšit s ní pokažené vztahy, ale i ona jako by se ze dvora vypařila. Nějaká služka jí jen vysvětila, že odjela, prý někam do dáli. I její návrat ,,domů" se v tuto chvíli zdál jako nejlepší řešení.

,,Královna si s Vámi přeje pohovořit," přišel za ní v pozdních odpoledních hodinách do komnaty jakýsi stráže s vážným postojem nepřemožitelného golema.
,,Královna?" Její zděšení bylo téměř hmatatelné.
,,Ano, naše jasnost na Vás vyčkává v jižní části zahrady v altánku u jezírka, slečno."

Tak teď už se začínala bát o svůj život, budoucnost, i o svou reputaci, kterou nikdy nebrala zrovna vážně. Teď se jí vše okolo Karla zdálo jako drobná a nedůležitá maličkost. Všechno by bylo nejspíš v pořádku, kdyby ho nezanevřela a neopustila jeho venkovské sídlo. Na další zpytování nicméně neměla mnoho času, neboť se zahradou ploužila k již viditelnému místu setkání, jež se svou bílou konstrukcí tyčilo skrze stromové porosty.

Ještě na chvíli pozorovala své okolí. Stromy sklánějící se k zemi, zároveň vytvářející snad mnohem větší šero, než jaké v celém okolí panovalo. Pár hvězd na nebi, couvající měsíc a ticho.

V posledním momentě, než vstoupila do altánku, svou nervozitu přeci jen umírnila. Neměla totiž stoprocentní jistotu, že o tom skutečně ví.
,,Možná si chce jen nezávazně popovídat..." pomyslela si zcela naivně, což musela hned poté striktně vyloučit. Na obyčejné tlachání by si dozajista vybrala jiné zalidněnější místo.

,,Vaše veličenstvo," uklonila se hned na prahu, načež se ze tmy v altánku vynořila vysoká osoba.
Nebyla to však královna, která tam na ní vyčkávala, nýbrž samotný král, jenž se k ní vzápětí jako šelma přibližoval. Nejspíš jí to mělo dojít hned, když nebylo ono místo ani patřičně osvětleno. Tam by navarrská královna ani za mák nevkročila.
,,Dala jste si na čas," hlesl tiše, u čehož byl jeho bělostný úsměv i přes noc okolo jasně viditelný.
,,Proč..."
,,Tušil jsem, že na mé pozvání nebudete reagovat." To už stál jen centimetry před ní, pozorující zcela zpříma její překvapené oči barvy jantaru.

,,Je tak nepředvídatelný!!" mlasklo její podvědomí a tak ho s protočením panenek raději obešla, jdoucí se posadit ke stolu na jednu ze židlí.
,,Asi máte něco na srdci. Tak prosím, mluvte, protože jinak budu nucena odejít," pronesla klidným tónem, aby ho postrčila k vysvětlení celé této situace.
,,Nechci, aby jste odcházela." Snažila se to potlačit, avšak z jeho hlasu zaslechla špetku opravdového strachu, že by to snad chtěla udělat. Může to být vůbec pravda nebo už podléhá nějaké podivné paranoie? ,,Asi bych se měl za ten včerejšek omluvit," řekl, stojící stále zády k ní a hned poté se celým svým tělem rázně otočil.
,,Omluva se přijímá." Pozorovala jeho siluetu, vysoká ramena, která nešla přehlédnout, rozcuchané tmavé vlasy, temné stíny ve tváři. Jak je možné, že pro ni byl i v tuto chvíli charismatickým na té největší možné úrovni?
,,Nechtěl jsem Vás jakkoli zahanbit či zostudit kvůli mým záměrům..."
,,Záměrům?" přerušila ho Charlota nemohoucí celým zaskočením jeho slova pochopit.
Chvíli na to se vytvořilo ticho narušované jen pravidelným oddechováním obou přítomných a hlasitým tlukotem Charlotina srdce, jež snad nemohl muž stojící naproti ní zaslechnout.
,,Charloto," přerušil svou řeč a poklekl na koleno těsně před ní, dající svou dlaň na tu její. ,,Já zcela chápu tvé obavy. I já je mám, věř mi. To, že jsem král, ze mě dělá jen loutku, od níž se toho mnoho očekává. Mám si vzít ženu a být s ní, ačkoli jí třeba nebudu ani milovat. Vládnout i přes to, že mnohdy nevím, co je správné a co špatné. Řídit lidi, ovládat své okolí, tvářit se šťastný, i když to tak není. Je to občas tak moc namáhavé."

Tak hluboká a dokonce upřímně pronesená slova. Charlota zcela utichla, pouze hledící do jeho pohledné tváře, která byla najednou tak blízko té její. Stačil malý kousek a mohla se ho dotknout. Na to si však ještě netroufla. Navíc, on hodlal pokračovat.

,,Už od chvíle, kdy jsem tě na té chodbě potkal, jsem věděl, že jsi jiná."
,,Budu doufat, že jiná jen v tom dobrém," špitla, čemuž se Antonín tiše uchechtl.
,,Znáš tedy mé záměry a jsou vskutku prosté. Vím, co chci a budu si za tím stát, tedy pokud i ty budeš mít zájem se s někým, jako jsem já, vůbec zahazovat." V jeho široce rozevřených očích se tmavovlasá dívka pomalu ale jistě ztrácela.
Nevěděla, co k tomu dodat. Vždyť on se jí v podstatě vyznal a ona ani netuší, co od života očekává. Lásku? Ano, nehynoucí a pohlcující lásku. Ale krále? Ženatého krále? Copak mu vůbec může věřit?
,,Já nevím, co říct..."
,,To je v pořádku," stiskl její dlaň pevněji. ,,Nech si to projít hlavou. Trpělivost sice nepatří mezi mé silné stránky, ale pro jednou se hodlám překonat. Stačí, když si to promyslíš." Jakmile přikývla, dal jí bez ostychu letmý a vskutku cudný polibek na tvář.