Kousek králova srdce

28. Kapitola

Stojí již v suchém oblečení zaujatá scénou před sebou, pozorující počasí venku. Zvuk rytmicky do země bušícího deště konejší a uklidňuje její duši, při čemž zároveň zaplňuje tichou místnost.

Chvilkový poklid naruší až Antonín, který s hlasitým zavrzáním dveří vstoupí do pokoje.
,,Dáš si něco k jídlu?" zeptá se nenuceně, přemisťující se ke stolu pokrytému nezměrným množstvím papírů, kde vzápětí začne něco bez okolků hledat.
,,Ne."
Charlotina odpověď ho zarazí, neboť neobsahovala nic a to doslova. To bylo důvodem, proč omezil před chvílí vzdálený prostor mezi nimi až k dvoukřídlým proskleným dveřím, u nichž prkenně postávala. Objal její tělo, u čehož si ji přitiskl na hruď. ,,Ten déšť stále nepřestává! Co já si tady s Vámi počnu, slečno Cuviérová?!"
Na jeho pokus o obveselení se Charrota jen více zamračila.
,,Změnila si snad názor?"
Změnila? Charlota ani netušila, jaký vlastně její názor je a také, zda-li si vůbec během té půlhodiny stačila nějaký utvořit. Ano, má ho ráda, to vskutku moc, ale byla by schopná obětovat všechno jemu a stát se metresou?
Opravdu doufající v opak, tiše promluví: ,,Přál by sis, abych ho změnila?"
,,Ne," odvětí okamžitě a to zcela bez rozmyslu, což jí mírně utěší. ,,Proč se mě na to vůbec ptáš? Máš snad pochybnosti?"
,,Ano, a kolik!" zařvalo její podvědomí, ale nahlas se nic podobného vyjevit neodvážila. Vlastně na jeho otázku nereagovala, i nadále zhypnotizovaná kapkami stékajícími po okenním rámu.
,,Co sis myslela, že se stane, až sem dorazíš, Charloto?" optával se dál, slyšitelně rozladěn ale zřejmě se pokoušející zachovat klidným způsobem. ,,co se stane, až odsud odjedeš?"
,,To opravdu netuším." Hned na to ji Antonín beze slova pustil ze svého hřejivého sevření, vracející se zpět ke stolu. 

Nějakou chvíli se tam jen bezvýznamně prohraboval se zamyšleným výrazem ve tváři, při čemž ho Charlota se samozřejmým zaujetím pozorovala. To, jak byl i při takovéto jednoduché činnosti ladný, ji pravděpodobně nikdy nepřestane překvapovat. On však nevzhlédl, snad jakoby jí ignoroval. Nejenže po ní chce, aby zahodila všechno, co má ve svém životě ráda, ale ještě jí bude přehlížet?
,,Kde mám koně?"
,,K čemu potřebuješ koně, Charloto?" podivil se tónem, jako by byla vskutku tak hloupá a pitomá, že se vyptává na svého koně.
,,Chci jet domů."
,,Nebuď pošetilá. V téhle bouřce nikam nepojedeš."
Tím poslední kapka v Charlotině rozladěné mysli přetekla a ona vzápětí trhavě otevřela dvoukřídlé dveře. Kůň ne kůň, ona zkrátka odchází. Bez rozloučení se vydala do zahrady, kde bylo kupodivu nečekané teplo, ačkoli ji téměř ihned pohtilo nezměrné množství vodní masy, která ne a ne přestat padat z nebe.

,,Je tak panovačný!" zanaříkala v duchu, rázující si to rychlými kroky dál. ,,na co jsem myslela, když jsem se do něj zamilovala?!"

Antonínovi to trvalo docela dlouho, než se odhodlal vstoupit do deště, aby Charlotu zastavil. Inu, ještě že se k tomu vůbec dokopal, jinak by jejich známost skončila opravdu nesmyslným závěrem.

,,Takhle se prochladneš!" zabědoval rozpustile, brající jí za loket, aby se konečně vrátila zpět do domu.
Ona jím však vší silou ucukla a rázně odvětila: ,,Proč bych se tam měla vracet, Antoníne?"
,,Protože je tam na rozdíl od tohoto nádherného místa sucho!"
,,Mluvím vážně. Z jakých důvodů bych se tam měla vrátit? Vždyť mě tam ani nechceš."
Během několika dlouhých vteřin na ni pouze nevěřícně zíral. ,,To si opravdu myslíš? Jak tě může vůbec něco takového napadnout?! Já netoužím po ničem jiném, než tě mít u sebe, Charloto. Copak to nechápeš?"
Kapky deště mu stékaly po tváři, vlasy už dávno přilepené na čele. Nemohla od něj nejen díky jeho náhlé upřímnosti odtrhnout pohled, který jí nicméně se stejnou intenzitou oplácel.
,,Mé srdce patří tobě, Charloto...jenom tobě." 

Jeho tiše pronesená slova se nesla zahradou jako to jediné, co mohla v ten moment zaslechnout. Něco takového v její přítomnosti doposud nevyslovil. Větu tak plnou pocitů, že ona sama nemohla jinak, než že se mu hned vrhla kolem krku, vzápětí vyhledávající jeho lačná ústa. 

Až neuvěřitelnou rychlostí se ocitli zpět uvnitř, v teplém tmavými mraky lehce potemnělém pokoji. Pomalými krůčky se sunou stále v objetí k rozložité posteli. Vzápětí padnou do měkkých peřin, čemuž se oba dva musí rozpustile zasmát. Jakoby jeho vyřeční vše vyjasnilo, ačkoli venku i nadále řádila letní bouře. Vše zapadlo tam, kam již dávno před tím mělo. Šaty stále promoklé, avšak to ani jednomu z nich nedělalo vrásky na čele. Jen vzájemné doteky a blízkost, to oba dva v ten moment potřebovali. 

,,Počkej," zastavila jej Charlota, dávající mu prsty na vykrojená ústa. ,,nejprve to musím sdělit Karlovi."
Temně hnědé oči s rošťáckými jiskřičkami, které si Charlota z té náhlé blízkosti mohla krásně prohlédnout, na ní najednou mělce hleděly. Poté jen přikývl a namísto slov objal Charlotu do svých paží. Jak moc si přála, aby ten okamžik nikdy neskončil...

Ráno bylo naštěstí již nebe bez mráčků, tudíž se mohla dát na cestu zpátky. Tedy, ona nechtěla, musela. Nejraději by zůstala celý den v jeho objetí, na místě, kde jí bylo tak dobře. Byla si jím konečně jistá. Ať se to zdá sebevíc neuvěřitelné, i on jí nosí v srdci, tedy, alespoň tak to řekl. To, že se vůbec vypověděl, bylo samo o sobě úžasné a velmi překvapivé. Díky tomu byla tedy schopná odjet, ačkoli se loučili na normál až moc dlouho a velmi přesládlým způsobem.

Takže, souhlasila. Odjíždí zpět do Beátina sídla za příslibem nevyhnutelného konce a krásného radostného začátku. Nevěděla, jakým šetrným způsobem Karla uvědomit do situace, či jak vše vysvětlí rodičům. To nicméně nebyla zcela schopná prožívat těmi silnými pocity, které by kdysi, takzvaně před Antonínem, pociťovala. Upínala se na něj, na jeho měkké rty, oči, lásku. 

Na jednu nepříjemnou věc každopádně zapomněla a byla jí samotná nic neušící hostitelka.
,,Kde si probůh byla?!" vyjekla na ni ihned, jak co nejladněji seskočila z koně. ,,umíš si vůbec představit, jak jsem se o tebe strachovala? Už jsem se začínala obávat, že tě někde oloupili!"
S povzneseným úsměvem své přítelkyni jen nabídla rámě, následně kráčející směrem ke vchodu do sídla. ,,To je mi velmi líto. Kvůli té bouři jsem se schovala u nějakých milých vesničanů."
,,Vesničanů?" opakovala po ní Beáta překvapeně, při čemž nevěřícně kroutila hlavou.
,,Ano, byli moc velkorysí."  
,,Půjčili ti šaty?"
Jak moc doufala, že si této drobnosti nevšimla. Inu, její půjčené šaty měli zcela jinou barvu a tou byla rudá, barva energie, jak kdysi pronesl Karel. I přesto však bezstarostným hlasem odvětila: ,,Jak jsem řekla, byli moc milí a pohostinní."

Po chvíli, kdy došli až do dámského salónku, se jí Charlota musela optat na jednu důležitou otázku. ,,Měla bys zájem odjet se mnou na dvůr kvůli oslavám konce léta?" započala na rovinu, dávající si do úst nabízené hroznové víno. Včerejší večer totiž, aniž by si to dobře uvědomovala, nic nejedla, proto měla vskutku hlad.
V Beatiných očích zničehonic zablesklo nadšení. ,,To zní báječně! Ale nemáme pozvánku."
,,Na pozvánku nemusíme brát ohledy. Jsi přeci jenom dvorní dámou samotného veličenstva!" A to stačilo k tomu, aby se věci daly znovu do proudu směrem, který Charlota s radostí uvítala.