Kousek králova srdce

6. Kapitola

Drahá Charloto,
je mi to líto, avšak dnes mám mnoho věcí na zařizování a proto vás budu muset nechat o samotě. Snad si najedete zábavu někde jinde. S láskou a nevyhrazeným obdivem na vždy váš Karel
PS tetinka se nabídla, že vás provede hradem, tak ji popřípadě vyhledejte.

Tento vzkaz našla Charlota hned po probuzení na polštáři vedle své hlavy. Tušila, že nebude vždy s ním. Měl povinnosti, které zahrnovaly všechno, co král vyžadoval. Jednou jí svou kompetenci dokonce vyprávěl, avšak k zapamatování to vskutku nebylo. O své práci mluvil tak horlivě, s takovou vervou, až jí v ten moment na tváři zůstal jen zaujatý úsměv, při čemž naslouchala jedním uchem dovnitř a druhým rovnou ven. Ano, bylo to vůči němu neslušné, ale v tu chvíli nemohla jinak.

Každý, kdo Charlotu potkal, musel poznat její ztracenost. Nevěděla, v jaké místnosti se podává snídaně, ani kde by se snad mohla nacházet hraběnka z Anjou. Proto bloudila chodbami ještě o hladu, dokud nedošla do zahrady, kam se i přes svůj mizerný orientační smysl nakonec dostala.

Panovalo zde příjemné letní dopoledne, kdy slunce střídavě zalézalo za nadýchané obláčky páry. S hlavou v oblacích jdoucí po cestičce, jež procházela skrze stromové porosty a úhledně upravené květinové záhony, hltala vše kolem sebe. Ptáky plachtící v teplém vlahém vánku, veverku, která bleskurychle přeběhla přes chodníček, nebo kachničky plující na vlnách malého jezírka.

Téměř půl hodiny se procházela rozlehlými prostory zahrady, u čehož se jí dokonce mnoho lidí, jež minula, uklonilo. Tedy, byli to pouze šlechtici, neboť urozené dámy se buď falešně usmály, nebo hůře, ušklíbly a odcupitaly rychle pryč od té neznámé již od pohledu nebezpečné tmavovlásky.

Najednou však došla k místu, kde sedělo několik dam pohromadě. Již z dálky tušila, že se od ostatních liší. Seděly v promyšleném půlkruhu, kdy jedna dáma vypadající obzvlášť důležitě seděla v samém středu skupiny obklopena tvářemi, které jí něco dychtivě vypravovaly.

S bušícím srdcem došla až k nim, ačkoli neměla ponětí jak se představit, nebo co bude vůbec následovat. Naštěstí, poznala jednu tvář, jež jí hned při prvním pohledu rozzářeně zamávala.

,,Charloto! Drahoušku, čekala jsem, kdy za mnou přijdeš!" řekla jí přátelsky hraběnka z Anjou, při čemž se hbitě ovívala velkým červeným vějířem.
,,Přeji hezký den, hraběnko," usmála se na ni stejně vřele a přistoupila k ženám ještě blíže.
,,Dámy, je mi ctí vám představit svou snahu." Charlota se na všechny přítomné zdvořile usmála, avšak ta uprostřed si ji až nemile prohlížela. Z jejích zelených očí čišelo něco nepříjemného, jako by v dívce před sebou viděla spíš neposlušný a na životu ohrožující hmyz.
,,Neříkejte, že už se pan rádce oženil?" zapěla jedna z dam pisklavým hláskem, který Charlotě už zprvu začínal být velmi nemilý.
,,Kdepak, on se ještě neráčil odevzdat od svobody ubírajícího sňatku. Jsou teprve zasnoubení," napravila na pravou míru Charlotina záchrana.
,,Ach tak. Inu, měl už na čase. V jeho věku má už každý muž alespoň čtyři potomky."
,,Pravda, pravda. Čím dřív, tím líp. Nikdy neví, kdy přijde o své místo, proto by měl svůj majetek převést na syna, dokud to ještě jde," zasmála se žena se zrzavými vlasy a závistivým úzkým úsměvem.
,,Ale no tak dámy. Copak se sluší mluvit takto před hostem?"usměrnila je zničehonic ta uprostřed, načež hodila po Charlotě podivný nic neříkající pohled.
,,Vaše veličenstvo odpustí." V ten moment jen překvapením vykulila oči. Avšak na omluvy nebo úklony nebyl čas, neboť královna ze bleskurychle zvedla z židle obcházející její strnulou osobu přímo obloukem.

Když se i dívka s červenými tvářemi otočila vzad, spatřila stejně jako všechny dámy krále vykračujícího si to jejich směrem.

,,Tak tady jste!" zavolal na ně už z dáli. ,,Jeden by řekl, že jste se mi schovávaly." Na tento žert reagovaly všechny ženy jen tichým chichotáním.
,,Vašemu veličenstvu prospěje chůze na čerstvém vzduchu. On sám si přece stěžoval na bolest hlavy a já neznám lepší lék, než je procházka venku."
,,Váš intelekt a bystrost nezná meze, drahá." Na to své ženě políbil galantně ručku a natočil se k pozorujícím. Charlota udělala pukrle stejně jako každý ostatní snažící se vypadat nenápadně a hlavně spontánně, avšak i v davu si jí ihned všiml.
,,Vidím, že jste se již zabydlela." Šibalsky na ni pohlédl, čímž ještě víc znejistěla.
,,Ano, vaše veličenstvo," odvětila stroze s očima zabodnutýma na trávě před sebou.
Zřejmě už nevěděl co dodat a tak jen pokývl hlavou, načež po boku královny odcházel zpět k hradu.

,,To byla komedie!" přidala se k ní najednou hraběnka odvádějící jí odtamtud pryč.
,,Komedie?"
,,Ano, komedie. Ale mají to pěkně nacvičené, co říkáte?" Pochodovala rychle, u čehož se chechtala svým tak necitlivým slovům.
,,Mně to přišlo skutečné." oponovala Charlota bez rozmyslu.
,,Ach děvenko. Jsi tu ještě moc krátkou dobu na to, abys poznala, co je a není pravda." Ta slova se vryla do Charlotiny paměti jako nůž. Od té chvíle vždy dumala nad tím, zda-li to co se jí právě děje, je skutečnost či jen pouhá lež.

,,Karel pracuje?" optala se přívětivě, když už seděly v její komnatě u sklenice vychlazeného nápoje.
,,Ano, asi ano," odpověděla bez rozmyslu, očima prozkoumávající její útulně zabydlený pokoj.

Zdi měli barvu teplých letních barev, jako bylo v tu chvíli počasí za okny. Kolem nich bylo naskládané nezměrné množství skříní. Každá z nich byla z jiného druhu dřeva, tedy jiné barvy, s úhledně vyřezávanými tvary všemožných drobnůstek.

,,Svatba bude brzy, že?" pokusila se započít plynulý rozhovor bedlivě Charlotu pozorující.
,,Snad brzy." Až v ten moment pohlédla na ušklíbající se hraběnku. ,,Promiňte. Já jsem okouzlena nábytkem, jež zaplňuje Váš pokoj," snažila se ji uchlácholit, aby ji už přestala propalovat pohledem.
,,Děkuji. Také trvalo dlouho, než jsem ho všechen nastřádala. Některé kousky mě stály celé jmění."
,,Jste sběratel?"
,,Tak nějak," uchechtla se hrubě a nalila jim obou do již prázdných sklenic. ,,když jsem byla mladá, toužila jsem otevřít si krámek s nábytkem." Samolibě se usmála podávající sklenici k Charlotě. ,,Hloupé mládí."
,,Můj otec vlastní krámek." Hraběnčiny oči v ten moment zajiskřily radostným překvapením.
,,Opravdu? A co prodává?"
,,Látky, obuv. Všechno, co se mu na trh přichomýtne." Vzpomínka na svého otce v Charlotě vzbouřila mnoho bolestných pocitů, avšak ty se snažila ze všech sil uchovat vevnitř.
,,Úžasné!" spráskla rukama a široce se usmála. ,,Povídejte mi něco o sobě, Charloto! Cítím se hloupě, že o vás nic nevím."

Na to se už Charlota pustila do vyprávění o své rodině, při čemž hraběnce otevřela cestu do svých mnohdy nejhlubších vzpomínek, neboť jaksi cítila, že se na ni může obrátit. Mluvila minuty, možná hodiny, ale žena sedící naproti ní jí celou tu dobu bedlivě naslouchala.

,,A co Karlovi rodiče?"
Na tuto otázku hraběnka rázem posmutněla. ,,Můj bratr, Karůlv otec umřel i s ženou na mor, ale to už je panečku let. To bylo ještě, když jsem žila na francouzském dvoře."
,,To je mi moc líto," utrousila Charlota, cítící se trochu trapně za svou neutišitelnou zvědavost. ,,Vy jste žila na francouzském dvoře?" uvědomila si najednou opravdu překvapená nad pestrým životem této ušlechtilé dámy.
,,Ach ano!" zasmála se hrdelně a napila se znovu ze sklenice s vínem. ,,Nejkrásnější léta mého života. Jednu dobu jsem dělala společnost samotné francouzské královně!" zapěla pyšným hlasem a při tom důrazně vykulila své kulaté modré oči.
,,Vskutku? To je úžasné!" zareagovala Charlota s nepředstíraným zájmem.
,,Ano, byla jsem její poskok." Charlota se zasmála, jelikož si myslela, že šlo o vtip. Hraběnka se nicméně tvářila stále stejně důležitě. ,,Kdyby celá Francie, ba celý svět věděl, jaká byla to ženská. Zlá, závistivá a hrozně tvrdohlavá. Využívá své moci k takovým pletkám, že by jste jim, má milá, ani nemohla uvěřit!" Na to se natáhla pro víno, vzápětí zjišťující, že už je jeho sklenice dávno prázdná. ,,No teda! Kam to víno zmizelo?!" řekla trochu přiopile, čemuž se Charlota je pobaveně usmívala.

Hraběnka z Anjou v Charlotiných očích stoupla o několik stupínků do výše. Viděla v ní vzor, který tak dlouho hledala. Ženu, která i přes všechno, co v životě přežila, stále sedí před ní a dokáže se z plna hrdla smát a nehledět na ostatní. Přesně taková chtěla jednou Charlota být.