Kousek králova srdce

22. Kapitola

Dva dny. Jak neuvěřitelně dlouhé se pro Charlotu tyto dva dny staly. Chvíle bez něj, plné nepříjemné tísně. K tomu všemu se vždy při pohledu na Karla propadla ještě hlouběji, neboť věděla, že její city nejsou správné, že nepatří jemu.

I otupělost ji doprovázela při každém kroku, rozhovoru s rodinou, či další romantickou schůzkou se snoubencem, což bylo pro ni vskutku nevhodné. Snažila se vše alespoň v jeho přítomnosti potlačit. Znající jeho zhýralou povahu, si stejně nemohla být jistá, zda-li mohl i změnu v srdci zpozorovat.  

Nic jiného, než se pokoušet všechno nějakým způsobem ustát, jí tedy nezbývalo, protože tak to teď jednoduše bylo. Ať byl její sen sebevětší, již nic ho nemohlo znovu vzkřísit. Jen kdyby jí to tak moc nebolelo...

Také pobyt na dvoře se chýlil ke konci. Charlotina rodina až přehnaně toužila navštívit Karlovo venkovské sídlo, proto se datum odjezdu přesunulo hned na zítřek. Důvodem dnešního stání byl velmi důležitý ples, na němž samozřejmě nemohl nikdo z nich chybět.

S očima zabodnutýma do země kráčela chodbou kvůli odpolední procházce s matkou a Francescou, přímo do teplých koutů zahrady. Měla v povaze pozorovat své okolí, nehledě na situaci, ale teď ji nic kromě svého vlastního dilematu nezajímalo. Chodba, lidé v ní, zvuky nesoucí se všude kolem, nic z toho její smysly nevnímaly. Pořád si totiž v duchu přehrávala chvíle strávené s králem, jak bylo vše snadné, krásné, zamilované.
,,Vzpamatuj se!" okřikla se v duchu a raději přidala do kroku, hnající se chodbou jako nějaký splašený pomatenec.

Náhle ji však situace donutila vzhlédnout od stereotypní podlahy na osobu stojící jí přímo uprostřed cesty. Tím nastala situace, kdy její rozrušené srdce začalo ihned cválat jako o závod, při čemž všechno kolem utichlo. Ani míjící je sluhové nenarušili vznikající již od pohledu dlouhý oční kontakt mezi nimi.

,,Dobré odpoledne," pozdravil ji tichým hlasem.
,,Vaše Veličenstvo." S úklonou napodobila jeho klidný výraz, uvnitř hýřící pocity, jimž ani z poloviny nedokázala porozumět.
,,Musíme si promluvit.." A to už stál u ní.
Vidět jeho dokonalou tvář zblízka po tak dlouhé době bylo, jako by se probudila zpět do překrásného snění. Nemohla se tím každopádně nechat zlákat, proto smutným tónem odvětila: ,,Není o čem."
,,Jak to vůbec můžeš říct?"
,,A co mám podle tebe říct?" Díky bouření dlouho skrytých emocí na něj až moc hlasitě vyštěkla. Následně se jako lusknutím prstů uklidnila, protože hašteřivá scéna jí v tu chvíli přišla jako opravdu nemístná. ,,Nech mě jít, bude to tak lepší..."
,,Lepší?" I on už jakoby ztrácel nervy. ,,Nic nebude lepší, když nebudeme spolu."
,,Jdi, prosím.."
,,No tak, Charloto. Zastav se, ať si můžeme o všem v klidu popovídat. Můžu anulovat svůj sňatek a.."
,,Co dál?" přerušila ho. ,,Co bude pak? Neplácej hlouposti! Moc dobře víš, že to nikdy nepůjde! I kdyby jsme to oba chtěli, tak nám bude naše postavení vždycky bránit!" Bylo jediné štěstí, že v chodbě už nebyl žádný nevyžádaný posluchač, neboť po těchto slovech by si byl každý jist vztahem mezi králem a tmavovlasou dívkou.
,,Myslím to vážně," pronese kurážně a najednou prudce zastaví.
Ona však ví, že jsou to jen pošetilé žvásty. Nemůžou být spolu, není to správné. Věděla to už od samého počátku a ví to i teď, akorát si to tehdy  nedokázala přiznat.

Pohlédne do jeho hnědých očí, které mají jako obvykle rošťáckou jiskru a chystá se to již definitivně ukončit. ,,Ani nevíš, jak ráda bych tomu věřila, ale..."
,,Ale?" zachytí se jejího selhání jako nápomocného lana, načež bez dalších slov vezme její tvář do dlaní. Svůj hluboký pohled zakotví v Charlotiných poplašených očích a rozechvělým hlasem dodá: ,,Nedělej nám to... Já jsem tě viděl, když jsi se mnou. Tvá tvář celá září, je v ní štěstí. S ním nikdy nebudeš šťastná, protože toužíš po dobrodružství a pohlcující vášni a.. to ti on nikdy nedá." Trocha sebechvály v jeho slovech vskutku nechyběla, však Charlota znala pravdu. To, co cítila s ním, s Karlem nezažila ani z malinkaté části. Život a svobodu díky němu konečně prožívala na plno.