Kousek králova srdce

9. Kapitola

Minuty jí přišly jako hodiny, hodiny jako dlouhé a nekonečné dny.

Být obklopena služebnictvem, které ji viditelně odmítá, nebyla zas taková zábava, jak Charlota zprvu doufala. Navíc, ve svém okolí měla jediné povyražení v podání už dávno probádané zahrady, jež jako jediná překypovala pestrobarevným životem, nebo Karlovy nezměrné knihovny, o níž Charlota nicméně ani pohledem nezavadila. Uměla sice číst i psát, ale nikdy se ani jedné z těchto činností s oblibou nevěnovala.

Když už neseděla nečinně v dámském salónku s rukama v klíně, procházela se místy, kde s ní byl Karel. Jak pošetilé se její vzpomínky zdají. Pouhé útržky z rozhovorů, jež zahřály na srdci, ať už byly sebevíc přihlouplé.

,,Slečno!" zaslechla známý slabý hlásek. ,,Slečno, podává se večeře!" Kdyby se dostatečně nekontrolovala, vyštěkla by na služku něco v tom smyslu, že jí žádná večeře nezajímá. Jak by taky mohla mít chuť do jídla, když bude hodovat s prázdnými zdmi a obsluhujícími sochami?
,,Není hloupé vařit jen pro jednoho člověka?" zeptala se Charlota udýchaně z toho nenadálého běhu.
Annabeth si zatvrzele uchovala kamennou tvář a bez emocí odpověděla: ,,I pro jednoho člověka je nutné vařit, slečno. Obzvlášť, když se jedná o někoho, jako jste vy." Mírně se uklonila a otočila se vzad odcházející do domu.

Charlota už dávno ztrácela zájem spřátelit se touto podivuhodnou osůbkou, hlavně teď, když ji sebemenší drobnost dokázala vyvést z míry. Dokonce i její slova a gesta totiž dávala čím dál víc najevo jakýsi nepředvídatelný odpor, který, ačkoli nevěděla proč, pro světlovlasou služku představovala.

Kupodivu unavená po dlouhém dni plném nudy pochodovala ležérním krokem vstříc svému pokoji s prázdnými a beztvarými myšlenkami. Již netoužila po ničem jiném, než byla příjemná postel, kde bude moct na všechno zapomenout a raději snít někde daleko obklopena čímkoliv, co je jí drahé.

Dnešní noc byla až nevídaně teplá. Dokonce tak, že se dívka v tenké noční košili po několika minutách ustavičného ovívání rozhodla dojít otevřít okno.

Místo, aby si šla zpátky lehnout, postávala ještě nějakou dobu před oknem. Nejen, že na ni zde dýchal přeci jenom chladnější vlahý vzduch, ale také odtud měla krásný výhled na oblohu, jež se skvěla nezměrným množstvím hvězd.

Charlota velmi často slýchávala, jak mnoho lidí v noci zachvacuje panika nad tou nenadálou tmou. To, že nemohli spatřit každé blízké zákoutí nebo zahlédnout vlastní špičku nosu, je děsilo mnohdy tak moc, že raději v tuto dobu ani nevytáhli paty z domu.

Charlota však měla jiné pocity. Noc jí fascinovala. Viděla v ní tajemno a jakousi skrytou krásu, jež se oproti světlému dni vyjímala. Brala tu tmavou clonu spíš jako výhodu.

Při pohledu na nebe najednou trochu sentimentálně rozmýšlela nad tím, co v tu chvíli asi dělají ostatní. Hádala, že matka s otcem spokojeně leží v rozložité posteli s bordovými peřinami. Jak často si v ní i přes zákaz hrávala. Francesca jistě ukolébá malého synka k spánku oči již znavené po tom neustálém hlídání a hraní. Ačkoli se domnívala, že na něj už nepomyslí, vzpomněla si i na krále. Věděla, co dělá a to s jasnou přesností. I teď určitě podvádí svou ženu. Nemá totiž nic na práci, protože tu za něj dělá alkohol a Karel! Ano, i na Karla si vzpomněla. Jestlipak na ní také myslí? Ne, to určitě ne. Domnívala se spíš, že někde posedává s bandou opilých mužů nebo podepisuje nějaká důležitá lejstra, i když nevěděla, zda-li je vlastně alespoň něco z toho jeho styl trávení volného času.

Jak tak přemýšlela nad Karlem, připomněla si něco, co ji nedávno tak moc zaujalo. Bez dalšího rozmyslu cupitala na boso ztichlou chodbou. Když už se nacházela v Karlovo pokoji, se svíčkou v ruce se snažila nasvítit jeho rozbordelařený stůl doufající, že bude tam, kde ho tehdy zanechala. Ve chvíli, kdy spatřila hledaný předmět, čapla ho za koženou vazbu, načež až v posteli dychtivě rozevřela Karlův deník na samém počátku.