,,Tak příští měsíc?" optá se Karel nadšeným tónem.
Tmavovlasá dívka, sedící mu po boku na lavičce v zahradě, jen pokrčí rameny. ,,Mně na době nesejde," odpoví pravdivě a zahledí se zpět do krajiny zaujatá zjevem, jímž se stává hejno ptáků na obloze, plachtících kamsi do dáli.
,,Dneska jsi nějaká shovívavá." Věnuje jí neochvějně pobavený pohled, jež do ní vpíjí už poměrně dlouhou dobu. ,,Svatba bude tedy příští měsíc. Na dni se musím ještě domluvit s oddávajícím." Na to dá ruku kolem Charlotiných ramen.Svatba. Kdo by řekl, že jí něco takového jednou čeká. Jako každá malá dívenka samozřejmě snila o velké svatbě, na které budou všichni jejich blízcí a tím pravým bude jak jinak chrabrý rytíř se srdcem na dlani. To bylo však kdysi. S dospíváním se snová představa rozplynula. Až při zasnoubení s Karlem se vzkřísila k náhlému životu, u čehož začínala o svazku sezdání znovu více uvažovat. Teď již to bylo jisté. Stráví zbytek svého života s ním. Nic jiného jí ani nezbývá, když souhlasila. Je to tedy v podstatě její vlastní volba.
,,Už se nemůžu dočkat, až budeme svoji," zašeptal Charlotě do ucha.
,,Už se nemůžu dočkat, až bude konečně oběd."
Karel se její ironické poznámce mírně uculil a hned na to, zřejmě díky její obnovené rozvernosti, která byla každopádně velmi přehraná, vyskočil na nohy. ,,Je čas na jídlo, má paní."Její rodiče byli jak jinak velmi potěšeni zjištěním, že dávno sepsaná smlouva bude konečně zpečetěna. Včerejší večer, kdy se oba zasnoubení vrátili do domu a sdělili jim onu novinku, všichni radostně pěli a objímali oba z páru. Snad jen jediná osoba z toho nebyla tak nadšená. Charlota, která kvůli tomu ještě celou noc proplakala, při čemž už snad ani neznala pravý důvod svého nářku.
Jediným jejím přáním ohledně svatby bylo nicméně místo, kde se bude obřad konat. Kvůli králi, jenž na dvoře i nadále přebývá, rozhodně netoužila říct své ano právě zde. To je tedy důvodem, proč se budou brát v malém kostelíku poblíž jejich sídla, kam ji Karel hodlal dnešní odpoledne zavést.
Po obědě a až nečekaně rychle uběhlém cestování na koni dojeli ke kostelíku.
Malá budova s lehce oprýskanými zdmi stála uprostřed ničeho, na holé nazelenalé planině, s křížem na samém vrcholku úzké výžky. Už od prvního pohledu se jí to místo zdálo malebné, ne-li roztomilé svou drobnou konstrukcí.
Tak tedy ruku v ruce vstoupili dovnitř.
Ticho a jakýsi čistý klid na ně dýchl skrze staré zdi. Před jejich zraky stálo několik lavic a vyjímal se dřevěný oltář ozdoben několika zlatými prvky. Prostor byl osvětlen z oken, která byla seskládána z barevných sklíček, tudíž vytvářela až magická osvětlení.
Se zaujatým zrakem pochodovala dál, aby mohla lépe prozkoumat místo, kde se definitivně změní její život.
,,Obyčejné, já vím."
Na Karlovu poznámku, musela nesouhlasně zakývat hlavou. ,,Je to tady moc hezké."
Potěšen jejími slovy se zářivě usmál a ráznými kroky došel až k ní, při čemž oba stáli v samém středu jakéhosi vyvýšeného stupínku.
,,Chce to jen trochu práce a fantazie, aby to tady vypadalo líp. Podívej," napřáhl svou ruku, jíž ukazoval směrem k vstupním dveřím. ,,tamhle bychom dali nějaký koberec, nejlépe tmavší, abychom zakryli ty nerovnosti na zemi. A květiny! Ty by byly všude."
Jeho nadšení se alespoň z malé části přeneslo na Charlotu, proto se na něj rozpačitě usmála.
,,Tedy, jen pokud budeš chtít."
,,Květiny zní dobře." Bylo vidět, jak otevřeně k celému jejich vztahu pohlíží. Jakou radost mu všechno dělá. Kdyby se nestalo to, co se v Charlotině životě změnilo, určitě by do něj v tuhle dobu byla už bezhlavě zamilovaná. Karel byl totiž prototypem muže tehdejší doby. Úspěšný, laskavý, bohatý, pohledný a schopný opětovat takovou lásku, která se nedala ničím vyčíslit.Nenuceným gestem alespoň opětované sympatie ho chytla za ruku a cudně mu dala polibek na tvář, neboť tušila, že i jen takováto maličkost ho potěší, neboť to byl první polibek od té doby, co se vrátil. A také, že si ho zasloužil. Jen díky jeho optimismu pomalu ale jistě opomíjela pořád existující kousek Antonína v srdci.
Vraceli se na koních oba zadumaní do myšlenek, avšak již od pohledu v dobré náladě. Možná bude schopná přistupovat k celému jejich vztahu s chladnou hlavou a dokáže si ho bez okolků vzít. Nejvíce se totiž bála, že mu od oltáře uteče. Co když v nějakém zkratu zachvátí její srdce nesmírná touha utéct a ona to zkrátka a dobře udělá? Snad jí jeho dobromyslná tvář ukojí před obavami a hlasem srdce, jež stejně tiše volá jedno jediné jméno Antonín.
Vraceli se se západem slunce. Byl už dávno čas večeře a tak rovnou usedli ke stolu.
,,Přišlo vám psaní, slečno," přistoupila k Charlotě Annabeth, jejíž jizvy na tváři už naštěstí dávno zmizely.
,,Děkuji." S přátelským úsměvem přijala dopis, načež ihned zpozorovala královskou pečeť.
,,Od koho je?" vyzvídala matka.
Charlota na to každopádně nereagovala. Její srdce skákalo jako o závod, přálo si, aby šlo o něco důvěrného.Jiskra brzy vyhasla a proto se zklamáním v hlase pravila: ,,Jste srdečně zváni na ples k oslavám konce léta na navarrský dvůr, kde Vás budeme s potěšením hostit."
,,To je báječné!" pěla matka na všechny se široce culící.
Místo projevů radosti se s chutí napila červeného vína, zcela ignorující řeči ostatních.,,Jak můžu být i nadále hloupá a doufat, že se něco změní?!" problesklo jí bolestně myslí, když už se přesunuli do salónku.
Možná se zdá být Charlotin život nudný, ale takový přijde jenom jí. Rodina s Karlem si přímo náležitě užívala vzájemné přítomnosti a i nadále oslavovali jejich zasnoubení, což bylo po většinou hlavním tématem hovoru. Vymýšleli stále nové aktivity, jež po většinou tvořili značnou část společných večerů.
Všichni seděli v kroužku na dvou naproti sobě stojících kanapích, hlasitě debatující nad všemožnými věcmi, které mohla Charlota stěží vnímat. V rukách stále svírala dopis ode dvora, pokoušející se přimět jít ho vyhodit. Bezmyšlenkovitě si s ním hrála v rukách, když v tom zpozorovala drobné písmo na druhé zadní straně.
Pokoušející se nevyvolat svýma vykulenýma očima rozruch se jen nepatrně natočila od sestry, jež vedle ní seděla, a pokoušela se přečíst, co je tam napsáno.
Drahá slečno Cuvierová,
jak rád bych s Vámi znovu trávil čas v těsných komůrkách. Nemohu se zbavit přesládlých myšlenek, které pojednávají o Vaší osobě. Pokud jste na tom alespoň z poloviny tak hrozně, jako právě já, prosím, vyhledejte mne. Opomíjím čas a budu čekat, klidně roky. Snad padne tento dopis do Vašich rukou, jestli ne, jde o mylně poslaný dopis...
,,To není možné.." zašeptala skoro neslyšitelně v rozpacích a krásné agónii, že na ni nezapomněl. Tento dopis měnil všechno, protože svitla naděje. Jejich přitažlivost funguje i na dálku a ona všechny kilometry mezi nimi potřebovala rychle odstranit. Musí ho znovu vidět, i kdyby to mělo být to poslední, co má na tomto světě vykonat.
,,Karle," promluvila zničehonic. ,,smím se tě na něco zeptat?"
Plavovlasý muž se na ni s tázavým přívětivým úsměvem otočil pohled. ,,Jistě, drahá."
Raději ignorující matčino a sestřino pošetilé culení začala znovu hovořit: ,,Chtěla bych navštívit svou přítelkyni Beátu, která čirou náhodou přebývá ve svém venkovském sídle blízko odtud."
,,Ale ano, jistě, to by neměl být problém."Tím byl její plán zpečetěn. Ať už byl sebevíc přihlouplý, hodlala ho i přes všechen risk uskutečnit. Buď ztratí všechno, anebo získá to, po čem tak moc touží.
ČTEŠ
Kousek králova srdce
Ficción histórica,,Myslím to vážně," pronese kurážně a najednou prudce zastaví. Ona však ví, že jsou to jen pošetilé žvásty. Nemůžou být spolu, není to správné. Věděla to už od samého počátku a ví to i teď. Pohlédne do jeho hnědých očí, které mají jako obvykle rošť...