Kousek králova srdce

27. Kapitola

Jako by slunce na nebi, ba celé dnešní počasí souznělo s jejich radostnými pocity. Pojem všechno započali konat piknikem v okolí panství, kde se volně rozvalovali a cpali ovocem, při tom si nezávazně povídající. Je to až neuvěřitelné, jak dobře jim spolu bylo. Měli si toho tolik co říct. Věková hranice mezi nimi je sice daleká, však možná právě to je k sobě tak táhne. Každý zcela jiný, odlišný jak v názorech tak v postavení a zálibách. 

Přece mají něco společného. Tím je a vždycky bude stejný humor, kdy se vyžívají v pošťuchování a dělaní si legrace z toho druhého. A samozřejmě mezi nimi vzniklé pouto. Silné, ale zároveň křehké a zcela nečekané svou existencí. 

Jedná se sice jen o týdny, kdy se poprvé setkaly, však jim se to zdá jako roky. Nejspíš nedávné odloučení tomu připisuje takového měřítko. Kdo by byl před měsícem řekl, že bude Charlota polehávat vedle krále? Povídat si s ním jako se sobě rovným?

,,Jak je na tom tvoje choť?" promluvila na Antonína, narušující dosavadní poklid. V tu chvíli si zrovna pohodlně hověla přimknutá k němu pod stínem dubu.
Aniž by hnul brvou, ji začal vískat v rozpuštěných vlasech, a nenuceným tónem odvětil: ,,No tak, slečno Cuvierová. Copak nemáte lepší náměty k hovoru?"
Udržující úsměv se hbitě posadila. ,,Snažíš se to zamluvit."
,,Dnešek patří nám, vzpomínáš? Nechci řešit dvůr ani nic podobného."
,,Víš, že jsi hrozně arogantní?''
,,Teď měníš téma ty!" uchechtl se, při čemž jakoby omládl o deset let. ,,A ano, vím. Na rozdíl od tebe své vlastnosti, které jsou mnohdy brány za negativní, vyvyšuji výš."
,,Na rozdíl ode mě? Co tím chtělo Vaše veličenstvo povědět?" S širokým úsměvem se mírně sklonila k jeho tváři, aby viděla jeho dokonalou tvář zblízka.
,,Jen to, že držíš velkou část své podstaty na uzdě."
Charlota na něj nechápavě nakrčila obočí. Velmi často ji jeho slova nutila přemýšlet, ale teď ji překvapil, neboť něco podobného doposud nevyslovil. Držel se za hranicí důvěrnosti, nikdy nepřekročil její mnohdy nebezpečný práh.
,,Chceš říct, že se přetvařuji?"
Nesouhlasně zakroutil hlavou, při čemž se všechna pozitivní nálada vytratila. ,,Ne, tak jsem to nemyslel. Jen jsem si všiml, že mnohdy konáš na základě věcí, co bys měla udělat. Ne dle těch, po nichž toužíš." 

Antonín házel moudra tak snadno jako rýpavé vtípky, však toto vyřčení Charlotu nemile popudilo. Měl totiž pravdu. Své ano na svatbu s Karlem řekla, jelikož se jí to zdálo správné. Otce objala, protože cítila, že ho utěší, ačkoli tím potlačovala hluboké pocity, tížící jí od přečtení Karlova deníku. Snad celý život poslouchala rozum, neponechávající srdci šanci velet.

Až díky jeho prstů klouzajících jí po tváři se vžila zpět do reality.
,,Pojď. Něco ti ukážu," řekl již znovu s šibalským úsměvem, při čemž ji odváděl pryč skrze všudypřítomné stromové porosty. Až když zahlédla blízký rybník, dovtípila se, co je jeho cílem.
,,Půjdeme se vykoupat?" otázala se s mírně překvapeným výrazem, při čemž její srdce už dávno rázovalo v neukojitelné rychlosti.
Hnědovlasý muž s ledabylým strništěm se pobaveně zasmál, načež se k ní naklonil pro letmý polibek. ,,Máš o mně tedy vysoké mínění," řekl ironickým tónem, na který Charlota jen pozvedla obočí.
Následně však zjistila, že jeho záměrem nebylo koupání. Přitáhl k sobě dřevěnou lodičku drobné konstrukce, u čehož se samolibě usmíval. Nejspíš ho Charltoina reakce pobavila, což dívku s dávno červenými líčky lehce naštvalo. I přes to si však nedokázala ponechat vážnou tvář. 

Zanedlouho byli díky Antonínovo zručnému pádlování v samém středu kruhové vodní plochy. Ptačí zpěv, kachničky plující blízko nich, slunce hřející ji na tváři. Všechna předešlá slova se rázem opomenula. Inu, Antonín umí velmi dobře navodit atmosféru nazpět, čehož si všimla už dříve.