Kousek králova srdce

18. Kapitola

,,On? Co to znamená?" uvažovala v duchu, vůbec tomu nepřicházející na kloub.

,,Jak víte, k panu rádci jsem se dostala teprve před pěti lety. Do té doby jsem pracovala pro jeden manželský pár. Pan a paní Leclairovi byli proslulí po celém kraji jako ti nejbohatší a nejvznesenější ze všech..." Na chvíli utichla, při čemž svýma vyděšenýma očima pohlédla na Charlotu.
Ta seděla pevně přikovaná k posteli. Ve tváři se jí zračila neblahá předtucha o služčině minulosti.
Annabeth následně nabrala dlouze vzduch do plic, zřejmě si dodávající sílu k vyprávění. ,,Bylo mi pouhých čtrnáct let, když jsem k nim do domu přišla jako služka pro všechny účely. Zprvu to bylo obstojné. Plat nebyl nejhorší a všichni se k nám ke služebnictvu chovali takovým tím normálním způsobem. Pak jednoho dne byl v domě obrovský hluk. Panstvo se vracelo z nějakého rautu, inu, znáte to. Bohužel jsme ještě ten večer museli jít všechen nadělaný nepořádek uklidit. Já měla na starosti pánský salonek.

Zničehonic tam přišel. Byl hrozně opilý, úplně mimo svůj chod. Choval se opravdu nepřístojně. Nemohla jsem mu utéct, ani bych neměla kam. Můj křik nebyl slyšet.. Zůstala jsem tam s ním sama a on... on se choval jako zvíře..." zadrhávala se ve řeči, načež propukla v srdcervoucí pláč.
Charlota ji něžně přijala do náruče a laskala její blonďaté vlasy. Něco tak hrozného nečekala, vyrazilo jí to dech a srdce naplnila hrozivá tíseň. ,,Je mi to líto, Bethi. Moc mě to mrzí," opakovala stále dokola tichým hláskem, jako by promlouvala k někomu duševně chorému.

,,Žila jsem tam s ním rok," začala nanovo s hlavou v Charlotině klíně. ,,celý rok se mnou zacházel jako s kusem hadru a já nemohla dělat nic jiného, než to každý den snášet..."
,,Co ta jeho žena? Copak ho nezastavila?" Zkoprnělá hrůzou měla Charlota v krku knedlík a hlas jí začal lehce přeskakovat.
,,Té bylo všechno kromě jí samotné ukradené," dodala bez emocí a zvedla se zpět do důstojnější pozice. ,,moc se za sebe omlouvám. Kdyby tady nebyl, nic z toho by se nestalo.."
,,Annabeth, za nic se neomlouvej. Prožila si taková muka..." Najednou měla k té dívce mnohem blíž. Konečně chápala odstup, který si tak vehementně držela. Emoce skryté pod pokličkou už více než pět let. ,,Odjeď zpátky do Karlova sídla, Annabeth. Tam ti bude lépe."
,,Ne, to nebude třeba," odvětila hrdinsky. ,,Musím tady s Vámi zůstat. Slíbila jsem to."
Charlota v tu chvíli raději zcela ignorovala poslední Annabethinu větu a tak tedy vymyslela jiný plán: ,,Inu, nebudu tě nutit. Můžeš sem kdykoli přijít a trávit zde svůj čas. Sem se neodváží. Ale vždycky můžeš změnit názor." 

Stála již na okrajích velkého sálu, při čemž pouze pozorovala tančící osůbky uprostřed. Hleděla do jejich obličejů, neboť nedokázala zapomenout na Annabeth. V každém, ačkoli ho nikdy nespatřila, hledala lorda Leclaira, tyranského a mučednického muže, který by si za své činy zasloužil ihned oprátku.

Tak moc svou služku litovala. Ani lítost jí však už nemohla pomoci. Jak by jí tedy mohla ulehčit? Odjet netoužila, ať už z jakýchkoliv důvodů. Měl by být potrestán, ale jak toho docílí? Co může ona jako bezvýznamná dívka udělat?

Zničehonic našla odpověď. 

Na scénu uprostřed se dostavil král s královnou, zamilovaní a s úsměvem na tváři jako obvykle. Udivilo ji, jak moc v tu chvíli královně závidí. Může ho mít bez okolků, zatímco ona zradila svého snoubence a systém, jenž si ve své hlavě už celá léta pečlivě střádala. I žárlivost pocítila ihned, když uviděla  Antonínovu ruku kolem jejího pasu, nebo polibek, kterým svou ženu na ručku obdařil. Krev se jí začala hrnout do tváří z toho, jak se započala nezastavitelně mračit.

,,Jak se může tak přetvařovat!" ptala se sama sebe v duchu. ,,Nebo se nepřetvařuje a mě má jen jako bokovku? Pobavení stejně, jako byli ty přede mnou?" Tato myšlenka jí až zamrazila. ,,No, jo. Vždyť já nejsem první a určitě ani poslední..." 

Na to se již raději otočila od oné ubohé scény před sebou, úplně ignorující hlasité potlesky kolem sebe.

,,Dobrý večer," pozdravil ji král. Poznala ho jen podle hlasu, až jí z toho zabředla krev v žilách.
,,Vidím, že královna opustila sál," rýpla si lehce nakřáplým hlasem a usrkla ze své už třetí sklenice červeného vína.
Na chvíli se zarazil, možná překvapen Charlotinou upřímností. Na dlouhou dobu se však vykolejit nenechal a tak se jí rozhodl poškádlit: ,,Copak slečnu Cuvierovou znechutilo?"
,,Všechno. Vaše jasnost, Vaše jasnost manželka..." Život, který je vůči lidem, jež si to nezaslouží, tak krutý...
Místo, aby ho ta slova alespoň trochu zasáhla, se začal rozverně culit, kdy se pobavení zračilo i v jeho hnědých očích. ,,Snad nežárlíte?" 
S protočením panenek raději změnila téma: ,,Vaše jasnost se mi ještě nezmínila o své minulosti."
,,O čem přesně bych se měl zmínit?" 
,,Třeba o zálibách."
Provokativně přivřel oči, evidentně tušící, jak Charlota zareaguje. Trochu poplašeně zamrkala očima a víc mu svou otázku upřesnila: ,,Měl jsi už mnoho žen?" špitla skoro neslyšitelně.
,,Asi nemá smysl zapírat," zvážněl již také a pokývl směrem k několika lidem, kterých si Charlota doposud nevšimla. Vždyť celou tu dobu stojí tak blízko krále v sále plném lidí!
,,Proč ti nestačí královna?"
,,O té už jsem ti vyprávěl. Víš, jaká je má situace s ní." Z jeho postoje bylo znatelné, jak mu dělá problémy se vypovědět. ,,Nejspíš jsem hledal něco, po čem prahnu. Musím říci, že to trvalo dlouho, než jsem to konečně našel.."
Pohlédla mu do očí, z nichž vyčetla mnoho. A páni, on myslí nejspíš právě jí. Může to být pravda? Tak či tak jí takovéto zjištění uspokojilo a téměř ihned se její ústa zvlnila do rozverného úsměvu.

,,Věnujete mi tanec?" optal se zase na oko vážný připraven zahrát malou šarádu před zraky ostatních.
,,Jistě, Vaše veličenstvo." Vzápětí už ji vedl na parket mezi tančící. 

Ani na moment z ní nesundal pohled. Vedl jí s velkou grácií, jako kdyby mu patřil parket. Inu, ona mu vlastně patřila celá země, takže se ani nebylo čemu divit. 

Až po chvíli si uvědomila, jak na ně mnoho očí upřeně shlíží. Zprvu ji dokonce zaplavila panika, že o nich ví, a proto na krále hodila pohled říkající: Podívej, jak na nás všichni civí!
On pouze pokrčil rameny a raději začal při tanci nezávazně hovořit. ,, Uvědomujete si, že je to náš první tanec?"
,, Vskutku? To jsem nevěděla," uculila se na něj vyzývavě a pak si vzpomněla na Annabeth. ,,Zná Vaše veličenstvo lorda Leclaira?"
,,Ano, jistě. Je to šlechtic, který vlastní několik pozemků na hranicích se Španělskem."
Chytla se příležitosti hned a vypověděla mu velmi tiše a důkladně Annabethin příběh.
,,To je mi tedy historka," řekl přihlouple, čímž na něj Charlota překvapeně pohlédla. V ten moment se zrovna za potlesku postávajících spolu dalšími tanečníky ukláněli. 
,,Co prosím?"
,,Chci říct, jak můžeme věřit nějaké povídačce, kterou z úst vypustila obyčejná služka."
,,Ty s tím nic neuděláš?" To už se v Charlotě hromadila nejistota spojená se nečekaným vztekem, proto raději opouštěla parket v jeho závěsu.
,,To, že jsem král ze mě nedělá všemocného, i když to velmi nerad přiznám," uchechtl se zcela nemístně. ,,Navíc, nemůžeme mu nic dokázat."
,,Ale vždyť Annabeth.."
,,Je mi líto," přerušil ji, načež se ji chystal nepatrně pohladit po paži.
Tou však rychle uhnula. ,,Spravedlnost očividně není Vaši kompetencí, pane. A projevy srdce také ne. Hezký večer, Vaše veličenstvo." Čekala jiná slova. Zcela naivně čekala, že bude na její straně. Ale co si to probůh nalhávala? Vždyť ho zná tak krátkou dobu. To Karel by při ní stál, ne on.

Vpadla tiše do pokoje, při čemž si zprvu nepovšimla drobné osůbky sedící u otevřeného okna. Annabeth na ni trochu se studem ve tváři obrátila pohled.
,,Dobrý večer. Jste v pořádku? Nečekala jsem vás tak brzy."
,,Ano, Bethi. Samozřejmě. Jen.." zadrhávala se mírně, pochodující se posadit na svou vysokou bílou postel. ,,Život je tak nesourodý, nespravedlivý..."
,,Myslím, že o tomhle vím své," přitakala tichým hlasem a šla se posadit k ní. Její modré oči měli najednou jinou barvu, jako by jasnější. ,,Život nám někdy připraví pozoruhodné překážky, že?" Poté, co Charlota souhlasně přikývla, se malinko pousmála a pravila: ,,Víte, existují však chvíle, kdy za tuto pozoruhodnost děkuji. Kdyby bylo vše snadné, jak bychom ocenili to významné, které je přeci jenom méně časté a výjimečné?" Kde vzala tolik moudrosti, Charlota opravdu netušila, jako by během těch několika hodin zcela změnila postoj k životu, ale jak? Nicméně měla svým způsobem pravdu. Nic jí však nepomohlo od celkového rozrušení a nejistotě o zítřku, kterou zanechal jak jinak ten arogantní král!