Sundávala si tiše kabát v duchu si říkající, jak příjemné je být zase doma. Nebyl to sice domov, jaký měla v Paříži, avšak trochu se mu přeci jenom podobal
Cesta nebyla nijak zvlášť dlouhá, i tak si však připadala, jako kdyby nespala týdny. Celý včerejší večer k tomu dumala nad tím, jak se něco takového může stát. Jaký je uvnitř, když evidentně necítí žádnou vinu? Zkažený, nečestný, nemilující, hledající útěchu v osahávání cizích žen. Jak se jí dokáže podívat do očí a říkat jí, jak úžasně v těch padnoucích šatech vypadá?
Teď už ke královně neměla takovou averzi, spíš ji začala litovat. Musí se cítit zrazená mužem slibující jí svou oddanost a zároveň ji vyměňující za něco úplně opačného. Kdyby toto Karel provozoval v jejich manželství, nejspíš by zešílela žárlivostí a studem.
,,Annabeth?" oslovila tiše dívku s blonďatým copem, která před jejím zrakem zrovna pečlivě urovnávala oblečení do už tak naklizené skříně. ,,Nepřišlo mi psaní?" zeptala se úpěnlivě.
Až v ten okamžik se služka zarazila v práci a pohlédla na svou paní. ,,Žádné, slečno." V její odpovědi bylo něco, co se od jejích obvyklým vět lišilo, skoro jako kdyby jí to snad pro jednou mrzelo. Toho si však Charlota nestihla povšimnout.
Tak moc potřebovala slyšet svou rodinu, padnout do její hřejivé náruče, vypovídat všem jejím členům své nové zkušenosti a pocity, nebo alespoň spatřit jejich rozpoznatelný rukopis.
,,,Zapomněli na mě..." uvědomila si bolestně. ,,Jsem mimo domov sotva dva týdny a už pro ně neexistuji..."
Neutišitelná slza ukápla po rozmrzelé tváři, což věstilo příval dalších. Smutně se posadila na postel, čekající až její pokoj opustí jediná osoba dělající jí v ten moment společnost. Ta ovšem nehodlala nijak zaclánět, ba raději hned utíkat pryč.
,,Smím odejít?" zeptala se jako obvykle, když měla svou práci hotovou.
,,Ano, smíš." Bezbarvý hlas i služce napověděl, co bude dozajista následovat, ale nijak na to nezareagovala. Odešla tiše z pokoje, aniž by se ráčila o rozloučení či úklonu.
Plna úzkosti padla do sametově hebkých peřin, při čemž propukla v pláč nad samotou, která ji znovu nesnesitelně obklopovala. Tichý pokoj pohltil její žalostný vzlyk.
,,Jsi až nevídaně tichá," utrousil Karel během oběda, jež následoval hned den po jejich návratu.
,,To jídlo je až moc dobré na to, abych jeho konzumování přerušovala slovy," zalhala s klidnou tváří.
Chtěla se mu svěřit. Chtěla ho poprosit, aby je mohla navštívit. Ješitnost a hrdost ji však zastavila v konání. Nikdy od nikoho nic nežádala, pokud to nebylo nezbytně nutné, tudíž ani teď tak neudělala.
,,Víš, zdáš se mi.." zastavil se hledající to správné slovo. ,,smutná." Jeho modré oči široce rozevřené pozorovaly snoubenčinu zakaboněnou tvář.
,,To je to tak očividné?!" pomyslela si snažící se na něj alespoň trochu pousmát. Je sice důvodem, proč zrovna teď není v pocitu klidného a láskyplného bezpečí, ale nemůže na něj za to být naštvaná. On si takovou odezvu nezaslouží.
,,Jen jsem špatně spala." Kéž by to bylo jen kvůli spánku, ačkoli i ten v jejím splínu hrál určitou roli.
,,Opravdu?" otázal se znovu, snad jakoby měl o Charlotiných pocitech potuchy, jakoby snad věděl pravou podstatu všeho.
,,Karle, jsem v pořádku. Nedělej si o mě starosti." Možná dokázala zatajit pravdu, avšak povědět mu to do očí nezvládla, proto raději věnovala svůj pohled jídlu na talíři, v němž se během obědvání stejně jen bezvýznamně nimrala.
,,Dobře," hlesl rezignovaně. ,,Inu, trochu jsem přemýšlel a mám pocit, že se tu necítíš dobře. Nemusíš nic namítat, já to chápu. Tohle byl můj domov do té doby, než si sem přijela. Teď už patří i tobě a já si přeji, aby ses tu cítila jako doma. Snad by si toužila udělat v našem domě nějaké změny."
Dívka sedící naproti němu se zkrátka navzdory vnitřnímu boji musela pousmát. ,,Změny?"
,,Tím myslím, třeba nový koberec či záclony. Můžeš si obměnit i svůj pokoj, pokud budeš chtít." V jeho očích se zračila láska, jež ke Charlotě choval. Všechna jeho milá gesta byla pro ni jako pohlazení. ,,Málem bych zapomněl, i náš pokoj potřebuje renovaci, na kterou si vskutku netroufnu."
,,Opravdu si řekl Náš pokoj?" Doposud ani nedoufala, že budou někdy sdílet společnou postel, natož celou místnost.
,,Chceš ho ukázat?" Pokývala s úsměvem hlavou, načež se vzrušeně vydali na obhlídku.
ČTEŠ
Kousek králova srdce
Historical Fiction,,Myslím to vážně," pronese kurážně a najednou prudce zastaví. Ona však ví, že jsou to jen pošetilé žvásty. Nemůžou být spolu, není to správné. Věděla to už od samého počátku a ví to i teď. Pohlédne do jeho hnědých očí, které mají jako obvykle rošť...
