Kousek králova srdce

24. Kapitola

Uběhlo několik dní, během kterých svůj čas trávila především s rodinou. V některých momentech jí to dokonce přišlo, jako by se vrátila zpět do Paříže, kde vycházela se svými blízkými ve vzájemné symbióze a poklidu.

Pořád zde však byl on. Ten, jenž jí tak moc uchvátil, figurující snad v každém jejím snu.
,,Jak to že na něj nedokážu zapomenout?" říkala si každé ráno, když si uvědomila jeho přítomnost ve snění. ,,Jak jsem se mohla do někoho tak bezhlavě zamilovat?" Zdá se to až neuvěřitelné, že ho z počátku neměla v oblibě, ne-li ho nesnášela a opovrhovala jím. Inu, mezi nenávistí a láskou je zřejmě velmi tenká hranice.

S odstupem času také přemýšlela nad tím, zda-li to, co mezi nimi bylo, se nazývá láska. Jak si může být jistá, že se jen znovu nezmýlila? Co když ji neměl rád tak moc, jako měla ráda ona jeho? Mohlo to být pobláznění, malicherné a krátké. Srdce jí každopádně napovídalo, že se nemýlí. Vždyť chtěl dokonce anulovat svůj sňatek a to by přeci jen tak nevyřkl. Bádání tohoto rázu musela však vždy striktně utnout, protože to nevěstilo nic dobrého jak pro její nálada, tak pro pokusy se smířit s tím, co je.

Jen jedna zajímavá věc se toho týdne stala. Tedy, do dnešního odpoledne se o tom domnívala.
Bylo zrovna krátce po obědě, když Charlota zpozorovala kočár na příjezdové cestě před domem. Vzrušená tímto zjevem utíkala ze svého pokoje po schodech až do předsíně, kde se ještě naposledy upravila. Jak bláhově si myslela, že za ní přijel.

Zklamání, které hned po spatření usměvavé dívky, bylo až skoro hmatatelné. ,,Beáto! To je mi překvapení," zapěla po prvotním rozkoukání, jdoucí přímo k ní, zatímco ona vystupovala z kočáru.
,,Jsem ráda, že jsem konečně pryč od té pijavice!" ulevila si očividně šťastná, čemuž se Charlota ani nedivila.
,,Co Vás přimělo až sem, drahá lady?"
,,Na dvoře jsem se dozvěděla, že jste, má milá přítelkyně, opustila ze dne na den dvůr. A tak jsem se rozhodla za tebou přijet. Má zvědavost nad tím, jak tady přežíváš, je totiž až obscénně veliká." S provokativním mrknutím rozevřela svůj červený vějíř a poté si již prohlížela dům za Charlotinými zády. ,,můj manžel má kousek odtud venkovské sídlo. Je podobné, jako to Vaše, až na tu překrásnou fontánu!"
,,Já myslela, že nesnášíš venkov," neodpustila si poznámku, pozorující, jak její přítelkyně hbitě těká po celém okolním prostranství.
,,Nesnáším, to máš pravdu. Po deseti dnech s královnou budu ale radši kdekoli jinde, než je právě ona...Mohla bys mě třeba přijet navštívit!" Bylo by hezké zase pro jednou opustit domovní klec, avšak tušila, jak moc by to bylo vůči její rodině neslušné. 

A tak Beátina bleskurychlá návštěva skončila. Nechala Charlotě poslední vzpomínky na dvůr, které spolu s jejím odjezdem odnášely vše, co tam prožila. Nezmohla s tím nic. Jen přihlížet, to jí zbylo.

Vracející se zpět do domu, procházela kolem Karlovy pracovny. Byli ve stejném domě a přeci ho doposud nezahlédla, nepromluvila s ním, neboť na jediném dnešním stolování nebyl. Netušila, co zrovna dělá, jak se má, jelikož jí k optání již nic nemohlo donutit.

Na večeři si na sebe oblékla jako nějaká loutka šedé šaty s krajkou, protože viděla spojitost mezi jejich barvami a svou vlastní duší, jež byla podobnými stíny obklopena. Ano, musí se se vším smířit, žít s tím, co si sama nadrobila, leč nemohla ignorovat pohnutky viditelné v její mysli, pojímající odloučení od Antonína a narůstající odcizení s Karlem. Nesnášela to, jak moc se během těch dvou týdnů změnila. Kdyby jen všechno šlo vrátit zpátky...

Co nejpomaleji kráčí ze svého pokoje směrem do jídelny. Nemá důvod spěchat, proto si prohlíží již po několikáté obrazy na zdi, jejich důkladné tahy, odstíny barev. Milovala umění i přes to, že ona sama žádné umělecké sklony neměla. Ze svých sourozenců moc umů nepobrala, spíš byla vždy tou nejméně talentovanou. ,,Krásná, ale paličatá," říkával vždy otec, když na něj byla hubatá, či nevědomky urazila některého ze zákazníků.