Kousek králova srdce

3. Kapitola

Týden s Karlem uplynul jako nic. Většinu času trávili spolu v zahradě, kde se pomalu ale jistě poznávali. Už teď Charlotě docházelo, že je opravdu stejný, jako se jí zdál při prvním setkání. Milý, občas vážný, ale také hluboko uvnitř plachý. To ji mnohdy zaráželo, neboť byl od pohledu vyzrálejší a starší než ona.

Aniž by si to dobře uvědomovala, začala nad ním přemýšlet. Jeho pohled na svět, radost z každé maličkosti, to všechno Charlota obdivovala. Když nebyla s ním, cítila se osamocena, a to znamenalo jen to, že se utápěla v žalu z odloučení od své rodiny. Každopádně, samota ji trápila jen ojediněle, protože s ní trávil tolik času, kolik jen mohl.

,,Zatím jste se ani nezmínil, jaký je navarrský král," navodila Charlota zvědavě, zrovna když si pohodlně lebedili na vysluněné lavičce. Přitom měli krásný výhled na rozlehlé prostory zahrady, jež se hemžily životem.
Čekala okamžitou odpověď, avšak Karel se zatvářil trochu odmívatě. ,,Proč Vás to zajímá?"
,,Jsem jen zvědavá. Zvěsti o něm navíc nejsou příliš příznivé," zažertovala s úsměvem i přes jeho doposud zmatený výraz.
,,Inu, mohu se těšit jeho přízně. Jsme přátelé už víc než pět let a musím uznat, že je opravdu dobrý král na to, že jsme stejně staří..."
,,Vy jste stejně staří?" zareagovala s přehnaným zájmem.
Karel se široce usmál a odvrátil svůj pohled. ,,Ano, to jsme."
,,Kolik vám tedy je?" V tu chvíli si Charlota připadala jako malé dítě, které potřebuje vše vědět. I tak se nicméně nedokázala ovládat a vyzvídala dál.
,,Vyžadujete odpověď?" Nadzvedla laškovně obočí, očekávající jeho slova.
,,Třicet jedna roků."
Pokývala uznale hlavou a nastavila svou nahnědlou tvář hřejivému sluníčku. ,,Takže můj snoubenec je o dvanáct let starší než já," pomyslela si a musela se sama sobě usmívat.

,,Stýská se Vám po domově?"
Překvapena tou otázkou na něj otočila svůj pohled. Nedokázala něco smysluplně říci, proto jen pravdivě přikývla.
,,Nebojte." Na to propletl své prsty s jejími. ,,Brzy se s nimi shledáte. Doufejme na naší svatbě." Usmál se přátelským úsměvem, při čemž tušila, že se na ni nepokouší tlačit, ale jen jí dodává potřebnou naději.

Po večeři šla jako obvykle do svého pokoje. Annabeth, která se mezitím stala její tichou společnicí, ji doprovázela chodbou jako stín. Skoro vždy se s ní snažila spřátelit, ukázat jí, že jsou stejné. Ona byla každopádně stále stejně uzavřená.

Když se oblékla do noční košile, už už chtěla služka odcházet z pokoje. Charlota ji všal  zastavila svými naléhavými slovy. ,,Nechoď ještě," pověděla jí, načež se opravdu vrátila ode dveří až k rozestlané posteli. ,,Posaď se."
Dívka s blonďatým copem se tvářila stále vážně, jako by ani neprojevovala žádné emoce.
,,Nechci tě vyrušovat od práce, ale ráda bych si s někým popovídala. Všichni v tomto domě o mě nejeví zájem, takže proto se obracím na tebe. Chtěla bych se o tobě něco dozvědět." Inu, ne že by Annabeth o pánovu snoubenku jevila obzvlášť veliký zájem, avšak Charlota byla již zoufalá. Potřebovala přítelkyni a to víc než jindy.

Obě dívky se bedlivě pozorovaly. ,,Až na pána domu," oponovala Annabeth po chvíli, což Charlotu donutilo se uculit.
,,Ehm, to bude nejspíš pravda. Takže, jak dlouho ho znáš?" otázala ze jí, neboť měla potřebu zjistit i o něm něco víc.
,,Jen pár let. Od doby, co se stal rádcem." Její zelené oči se v tu chvíli naplno věnovaly bezbarvým šatům a bílé zástěře, kterou žmoulala v prstech. ,,Je dobrý pán, to Vám o něm mohu říci," dodala, u čehož se Charlota zastyděla svou zvědavostí.
,,A odkud pocházíš?" Najednou ji nenapadly žádné lepší a promyšlenější otázky.
,,Z jedné malé vesničky poblíž španělských hraníc."
,,Jak ses dostala až sem?"
,,To je dlouhý příběh." I při těchto slovech se zadívala kamsi za Charlotinu hlavu.
,,Máme celou noc," řekla povzbudivě, opravdu doufající v pokračování jejího vyprávění.
,,Víte, raději bych si šla lehnout."
,,Jistě, to je samozřejmé." Trochu posmutněla, protože ji připadalo, že se snad už tak neostýchá.

,,Máte štěstí," promluvila ještě ve dveřích. ,,patří mezi lepší." Na to už odešla z místnosti, ponechávající Charlotu samotnou.

Nevěděla jak si její chování vysvětlit. Možná si jen držela odstup, nebo se zkrátka stydí. Je tu však ještě jedna možnost. ,,Žárlí. Nebo mi závidí, že jsem snoubenka tak vysoce postaveného muže," vplynulo Charlotě na mysl, ačkoli tomu odmítala uvěřit.

Těšilo ji každopádně, že o Karlovi mluvila tak hezky. I ona sama o něm smýšlí podobně, tedy,  jako o tom dobrém.

,,Něco mě napadlo. Vyjedeme si dnes na vyjížďku. Co vy na to?" prolomil dosavadní ticho během snídaně.
,,Ráda," souhlasila s úsměvem Charlota, při čemž věnovala Karlovi pohled plný radostného očekávání.

Trvalo dlouho, než si navlékla nové jezdecké botky od Karla, leč se jí to přeci jen povedlo. Musela si také obléci speciální šaty na ježdění, které jí byly velmi nepříjemné. Avšak, co by neudělala pro další odpoledne strávené venku, mimo tu klec, z níž se stal jeho dům.

,,Vidíte tamhle ten kopec?" ukazoval jí rukou na kilometry vzdálený výběžek. Přiblížila se těsně k jeho paži, aby to mohla lépe zahlédnout. ,,Tak za ním je královský dvůr."
,,To jsem netušila."
,,Nudím vás, že?" optal se, jako by rozuměl každému jejímu povzdechu.
,,Kdepak, jen mě trochu bolí nohy. To bude těmi botami." Rozzlobeně si vytáhla kus šatů, aby mu je mohla ukázat.
Karel se trochu rozpačitě usmál a pravil: ,,To je mi velmi líto, milá Charloto. Tak se posadíme." Vzal jejího koně a přivázal ho ke stromu. Poté sundal deku ze spodní části svého sedla a následně ji prostřel pod stín vysokého dubu.

,,To je mnohem lepší," poznamenala Charlota, když bez ostychu žuchla na zem. Pohlédla na Karla, který ji s úsměvem pozoroval.
,,Proč se tak usmíváte?"
Zakroutil pobaveně hlavou a dál na ní hleděl.
,,Povězte mi to." nakázala mu už se také uculující.
,,Jste moje múza. Nemohu z Vás spustit oči." Jeho slova nejen Charlotu potěšila, ale rozhodla se také něco vyzkoušet.

Naklonila se ke Karlovi, jehož úsměv rázem pohasl. Dodala si odvahy, ačkoli nevěděla, co se stane a jaké to vůbec bude. Překonala svůj ostych, aby zjistila, zda-li mezi nimi vůbec něco existuje.

Ani jeden pohledem neuhnul, až se ústa spojila. Byl to jen malý moment, ale i ten Charlotu dokázal vcelku potěšit. Byl to její první polibek, který neskončil tak tragicky, jak se toho v hloubi duše obávala. Jakmile otevřeli víčka, na jejich tvářích se znovu objevil úsměv.

,,To jsem asi neměla udělat," uvědomila si Charlota rozpačitě, odvrácející od něj tvář. 
,,To neříkejte." Pohladil ji jemně po tváři, čímž ji ještě víc povzbudil.
,,Myslím, že bychom měli jet domů."
,,Copak vás nebolely nohy?" optal se šibalsky, skoro jako kdyby mu ten významný čin dodal víc sebedůvěry.
,,Čím dřív budeme doma, tím dřív si budu moci tuto příšernou obuv sundat."
Už nic nenamítal. Zvedl se jako první, načež galantně vyzvedl Charlotu na nohy, která si nemohla odpustit malé zaskuhrání kvůli nevídané bolesti v podání přespříliš upnutých bot. Poté už jen nasedli na koně, odcválající pryč.

Z vyjížďky se Charlota vracela spokojená. Spokojená z toho, že i kdyby z toho nevzrostl přímo láskyplný vztah, může s ním alespoň dobře vycházet. To se pro ní stalo nadějí, o které se domnívala, že nikdy nemá šanci zažehnout.

,,Mám pro Vás ještě jednu novinu,"hlesl, načež zastavil svého koně, aby se mohli lépe slyšet.
,,Oč jde?"
,,Nazítří pojedeme na dvůr."
,,Opravdu?" V tu chvíli se v Charlotě cosi sevřelo.
Přitáhl si jejího koně k sobě a rychle ji políbil. ,,Ukáži ti dvůr v celé své kráse." S úžasem nad tím, že je najednou tak spontánní, se na muže s rozcuchanými plavými vlasy jen oslnivě usmála.

Všichni víme, co je dneska za den a proto Vám i já, milí čtenáři, přeji krásné prožití Vánoc :)