Kousek králova srdce

23. Kapitola

Včerejší událost nepadla ani druhý den v zapomnění. Ještě ráno před odjezdem ze dvora si celá Charlotina rodina dělala starosti o její zdraví. Služku, která byla skutečnou a hlavní obětí, každý, včetně obvykle všímavého Karla, přehlížel. Snad to byl jen Charlotin pohled a ne skutečná pravda.

Šok, doprovázející obě dívky i na cestě domů, nebyl jedinou věcí, jež si z toho odnesly. Anabethinu bílou tvář zdobilo nezměrné množství podlitin. Na probdělou noc k tomu upozorňovaly temné kruhy rýsující se jí pod očima, díky nimž vypadala vskutku zdrchaně.

Charlotu každopádně ani velká fialová modřina na líci nebolela tak moc, jako díra, která se pomalu ale jistě rozprostírala v v místech, kde býváválo srdce. Tíseň a smutek z toho, že její budoucností není Antonín. To byla realita, nemilosrdná a krutá. Musela se jen utěšovat myšlenkou, že jednou za několik let bude všechno lepší a ta bolest ze ztráty zmizí. Možná jí zaplní něco jiného, co musí postupem času objevit.

Naštěstí cestovala kočárem s Annabeth. Ta alespoň netoužila za každou cenu konverzovat, neboť i ona tušila, že by v hovoru došly až k Leclairovi. Na slova o něm nebyly a ještě dlouhou dobu nebudou připravené. Jednoduše seděla po jejím boku, s hlavou na Charlotině rameni, pozorující mihotající se krajinu kolem. Tichá a navenek klidná jako za normálních situací.

Když už byli konečně na místě, byla Charlota až udivena, jak stejně Karlův dům vypadá. Světlá omítka, červený koberec, propracované obrazy a stejný bílý pokoj, který na ni již s potěšením vyčkával.

Až pronikavé zaklepání ji vrátilo zpět na zem, jelikož do té chvíle se zmítala hluboko ve svých roztroušených představách.
Nevítaným návštěvníkem byla matka s přátelským úsměvem, v rukách cosi svírající. ,,Omlouvám se, že ruším, drahoušku. Musíš být po tom včerejšku vyčerpaná," pronesla mateřským tónem a kráčela pomalu za svou dcerou, jež si od samého příchodu sem hověla na nadýchaných polštářích v posteli.
,,Už jsem říkala, že jsem v pořádku." Nespokojenost se zračila nejen v jejím hlase ale i ve tváři. Tomu její společnost naštěstí nedávala pozornost, raději, jak bývalo jejím zvykem, chopící Charlotinu ruku na důkaz nekonečné lásky.
,,Pozitivní je, že z toho jen tak nevyjde. Karel se prý postará, aby za ten čin dostal, co zaslouží."
,,Jistě, Karel se o vše postará, jako vždycky," problesklo jí v mysli, načež raději navedla matku zpět na věc, kvůli níž očividně přišla: ,,Něco si mi chtěla?"
,,Ach ano. Nesu ti dopisy," hlesla tiše a na to jí podala balíček ovázaný drobným provázkem. ,,ty jsme ti během onoho měsíce napsali. Určitě sis myslela, že jsme na tebe zapomněli, ale bohužel se jen během přepravy někde zašramotily."
Jantarovýma očima hleděla na matčiny ruce, v duchu si říkající, že neměla pravdu.

Nezapomněli na ní. Byl to jen pocit a mýlka, jež vznikly díky mizerné přepravě. Spadl jí proto velký kámen ze srdce, že má přeci jenom stále milující rodinu. Možná jí kdysi zaprodali, ale to jednou také přebolí. Nejspíš díky své vlastní vině tyto pocity už dávno opomenula.

,,Akorát tvé dopisy se prozatím nenašly," narušila matka tok jejího uvažování.
Jelikož věděla, že poslala jen jedno psaní a to Francesce, nezaujatě pokrčila rameny.
,,Jdeme s Karlem na procházku. Nepřidáš se?" optala se matka již na odchodu.
,,Nejspíš ne. Asi si půjdu na chvíli zdřímnout." Další procházka? Na to už tedy vskutku neměla síly ani patřičné chutě.

Nepatrným způsobem ale přeci znatelným se léto blížilo ke svému konci. Teploty venku byly stále teplé ne-li příliš teplé, nicméně slunce bylo mnohem dříve na odchodu, než jak se jí zdálo před odjezdem na dvůr.

Charlota samozřejmě neusnula. Kvůli hezkému počasí a také zájmu si přečíst čtivo od rodiny, se odebrala na verandu, kde měla krásný výhled do životem překypujících koutů zahrady.