Kousek králova srdce

13. Kapitola

Probudily jí paprsky nepříjemného ranního slunce. Když konečně s otevřením očí procitla ve své poklizené komnatě, zjistila, jak moc její hlava po včerejšku třeští. Ani netušila, že toho tak moc vypila.

Z těžkostí se posadila a hleděla do prázdna.

Kéž by jen Karel neudělal, to co udělal. Kéž by se k ní vrátil a ona ho mohla potěšeně obejmout s vědomím, že jí někdo zbožňuje! Jak to tak vypadá, její pocity jsou opravdu velmi přelétavé. Bude to tak i nadále? Sama nevěděla. Jednou ho nenávidí, po druhé by mu skočila do náruče a to k němu ani nechová žádné hluboké city. Je to od ní vskutku sobecké toužit po tom být chtěná, avšak je to potřeba každého člověka, kterou i kdyby se snažila, nedokáže zcela potlačit.

Zatřásla hlavou vytěsňující všechny neposedné myšlenky a už raději vstala z postele.

,,Kde je asi Annabeth?" pomyslela si zničehonic a na to vzala do ruky zvonek, jímž se mělo volat služebnictvo. Neudělala to proto, že by potřebovala pomoct s oblékáním, ale kvůli nepředvídatelné potřebě se ujistit o jejím bezpečí. Byla na dvoře přeci jenom poprvé.

S pronikavým zvukem se náhle otevřely dveře a do pokoje vešla dívka s dlouhým blonďatým copem.

,,Dobré ráno, slečno," promluvila tichým hlasem a mírně se uklonila.
,,I tobě přeji hezké ráno," usmála se na ni přívětivě, při čemž postupovala k šatníku. ,,líbí se ti na dvoře?"
,,Ano, líbí." Kupodivu se zdála být uvolněnější než obvykle, skoro jako kdyby jí přítomnost zde dělala lépe stejně jako Charlotě. Co se mohlo změnit, že je i paní VždyZachmuřilá v jakési pohodové náladě?

Upravená a učesaná kráčela chodbou v světle růžových šatech s květinami bílé barvy. Cílem její pochůzky byla místnost, kde se podávala snídaně. Už se nemohla dočkat až své prázdné břicho naplní nějakou dvorskou pochoutkou. Jídlo zde totiž měli ještě lepší, než jaké měl její snoubenec doma. A to si myslela, že už nic lepšího nemůže pozřít.

,,Charloto!" uslyšela za sebou vzdálené volání. Proto se natočila vzad, spatřující rychle pochodující dámu v pestrobarevné róbě.
,,Dobré ráno, hraběnko," pozdravila ji s úsměvem, avšak vzápětí byla pouze spražena nevraživým pohledem.
,,Kde jsi včera byla?!" zasykla tiše a čapla Charlotu za paži.
,,S Beátou."
,,Víš jakou má reputaci? Neměla by ses s ní scházet."
,,Je všechno v pořádku?" Nevěřícně pohlédla do její rozrušené tváře hledající známky oné dobroty, kterou ještě včera oplývala.
,,Nic není v pořádku. Jsi tady a ještě bez Karla. K tomu se scházíš..."
,,Mám to chápat tak, že jste něco jako moje chůva?" přerušila ji a vymanila se z jejího sevření.
,,Nezlobte se za mou upřímnost, hraběnko, ale já jsem stále svobodná bytost. Nejsem ničí majetek, ani jeho žena. Proto se budu scházet s kým je mi milé. Vy ani nikdo jiný do toho nemáte co strkat nos." Na to se obrátila na podpatku a odcházela rázným krokem pryč.

Možná svými slovy napověděla, že ví, jak její zasnoubení vzešlo, avšak bylo jí to upřímně jedno. Nikdo, ani ona jakožto starší osoba nemá právo jí něco zakazovat. Obzvlášť když je Beáta tak milá a přátelská dívka. Vždyť si musí najít nějaké jiné přátele.

Naštěstí den uběhl i na ranní nepříjemnosti rychle a už konečně nastal večer, kdy zavěšená do Daniela vcházela do místnosti, kde se to všechno konalo.

Velký sál byl pro dnešek osvětlen mnoha svíčkami a pochodněmi, díky čemuž byly všechny detaily uvnitř krásně znatelné. Všechny obrazy, jež zpestřovaly zdi, nebo to nezměrné množství jídla na stolech či vzory na šatech všemožných šlechtičen.

Zaujaly jí obzvlášť nádherné šaty královny. Možná byla podle klepů nepříjemná a náladová, avšak na estetiku a šaty měla opravdu vkus. Vlasy vyčesané do nevídané výšky, korzet nápadně uplý a široký úsměv věnující všem ve skupince, jíž stála jako samotný střed.

,,Charloto, musím ti někoho představit," zatahal jí Daniel jemně za rukáv a vzápětí zastavil. ,,Toto je můj přítel, Ludvík I. de Condé!"
,,Moc mě těší," uklonila se překvapeně, neboť se právě seznámila s královským bratrem. Po krátkém pozorování jeho tváře jen užasla, jak moc se navarrskému králi podobá.
,,Vás jsem tu ještě nepotkal," zareagoval přátelsky a pokývl na sluhu, který téměř ihned přinesl sklenice s vínem.

,,Má nová přítelkyně je tu teprve po druhé. To víš, teprve nedávno se zasnoubila s Karlem."
,,Vážně s panem rádcem? Kdo by to do něj řekl."

Těšilo ji, jak se s každým tak bez problému seznamuje, skoro jako by sem jednou měla opravdu patřit. Nicméně to, že o ní mluvili jako o jeho snoubence, jí lezlo poměrně na nervy.

,,Vždycky jsem si myslel, že se nikdy neožení." Oba muži se tupě zasmáli. Charlota však netušila proč.
,,Co Vás dovedlo k tomuto smýšlení?" Až když to vypustila z úst, zjistila, že se ho pravděpodobně chystá bránit.
,,Copak to se mnou je?!" zanaříkala v duchu vyčkávající na odpověď.
,,Panovaly zvěsti, že snad upřednostňuje pánskou společnost."
Na to na něj výsměšně vykulila oči. ,,Takové drby se jistě snadno roznášejí."

Bez dalších slov opustila jejich společnost razící si cestu skrze davy až ke stolu s jídlem. Nemělo smysl setrvávat u dvou zaslepených mužů, z nichž jeden je možná velmi sympatický ale zřejmě zaslepený a bez vlastního úsudku.

Když se tak zamýšlela nad tou slávou kolem sebe, došlo jí, že vlastně ani neví, co se v tomto sále tak nekonečně slaví. Na pohled se jí to zdálo v podstatě stejné jako každý jiný bál. Jak to tak vypadá, hostitel měl pro jednou jen velké řeči místo správných úkonů, jimiž by tuto slavnost udělal výjimečnou.

Zničehonic jí cestu zatarasila vysoká mužská postava. Překvapeně vzhlédla a spatřila usmívajícího se krále.
,,Dobrý večer," oslovil jí svůdným hlasem, který ani trochu neodpovídal situaci.
,,Vaše veličenstvo." U pozdravu nechyběla samozřejmě ani úklona, jež se pro ni stávala zřejmě i tím jediným, co mu hodlá dát.
,,Užíváte si večer?"
Charlota se jeho otázce jen sarkasticky pousmála. ,,Takže on se mě bude ptát na to, jestli si to tady užívám? Co mi sakra chce?" pomyslela si a přitom zadumaně přešlapovala z nohy na nohu dychtící po odchodu.
,,Jistě, Vaše jasnosti," rozhodla se přeci jenom zareagovat, i když byl onen obsah vlastně opakem pravdy. Nudila se totiž až přespříliš.
To ho však neuspokojilo a dal provokativně hlavu na stranu. ,,Nelíbí se mi, jak mi odpovídáte tak povrchově. Navíc neustále poukazujete na můj titul."
,,Ale to přeci Vaše jasnost vyžaduje od každého svého poddaného."
,,To máte pravdu. Však vyhýbáte se smysluplné konverzaci. Smím vědět proč?"
,,O ničem takovém nevím," pronesla tupě zírající do jeho pohledné tváře. Kupodivu jí dialog s ním přišel vskutku úsměvný.
Šibalsky se usmál a přivřel své hnědé oči: ,,Na to, že jste má poddaná, máte až příliš ostrý jazýček."

Následoval dlouhý oční kontakt, který jakoby snad trval hodiny. Charlota mlčenlivě vyčkávala, až něco dodá. Však ani on snad neměl co říct. Všechno nevyřčené se neslo vzduchem a plnilo atmosféru kolem nich.

Když už to začínalo být trapné, se král pobaveně usmál a podával Charlotě rámě. ,,Tanec?"
,,Vaše veličenstvo promine," bez dalších slov se uklonila obcházející jeho osobu s přihlouplým vítězným úsměvem.

Neměla zdání, co to bylo, k čemu to povede, nebo jestli to vlastně něco znamená. Nicméně jí to potěšilo, protože si přeci jenom dělala legraci ze samotného navarrského panovníka. Zda-li jí za to potrestá? To by snad už dávno udělal. Navíc z jeho pohledu a postoje k ní bylo něco jiného, co se od nevraživosti vskutku lišilo.