Kousek králova srdce

20. Kapitola

,,Sladké sny, Charloto..." probudil jí zničehonic ze spánku sametový hluboký hlas plný něhy.

Podle zbloudilého šmátrání rukou po měkkém prostoru kolem sebe a dle následného otevření očí však zjistila, že nikdo v pokoji ani posteli není.

Mohla se pouze domáhat, kdy přesně jí Antonín opustil. Muselo to být velmi brzy z rána, neboť venku i v tuto chvíli panovalo šero těsně před svítáním a ptáci teprve začínali ve svém obvyklém ranním švitoření.

Ani si nevzpomínala, v jakou chvíli včerejšího večera upadla do sladké nevědomosti. Věděla nicméně s jistotou, že byla nadmíru spokojená, jelikož pro jednou neusínala sama. Spokojená svým štěstím, které se jí v podání Antonína stalo. Královnin odjezd byl k jejímu vrcholnému blahu poslední třešničkou na dortu.

Hned po rychlé snídani se odhodlala k trochu nepromyšlenému a vskutku spontánnímu konání. V krásných bílých šatech, jež byly prošívané černými květinami, klepala na tmavě hnědé mohutné dveře, vzápětí je pomalu otevírající.

Nemohla uvěřit, že to opravdu dělá, kde vzala tolik odvahy a sebedůvěry. Právě vchází do Antonínovy pracovny, zřejmě z důvodů samoty a touhy ho znovu spatřit. Inu, musí využít příležitosti, když má dočista vyklizené pole.

,,Dobré dopoledne, Vaše veličenstvo," uklonila se na prahu, jak bylo zvykem, načež ji pohledem probodl pár hnědých zkoumavých očí.
,,Dobré, slečno Cuvierová," oplatil jí pozdrav s koutky dávno zvednutými, leč znovu hledící do lejster na stole. ,,vidím, že ztrácíte stud."
Charlota, která už dávno zavřela dveře, co nejvíc vznešeně popocházela ke stolu. ,,Copak já se před Vámi někdy styděla?"
,,Ano, a to velmi často."
,,Co to děláš?" změnila raději téma, při čemž mu pokukovala přes rameno na jakési různě poházené papíry.
,,Svou práci," uchechtl se ironicky. ,,Není snad Vaším záměrem mě rozptylovat?"
Musela se jeho rozvernosti opakovaně pousmát: ,,To bych si nedovolila."

Ačkoli jí nevadilo tam jen tak postávat a pozorovat jeho dokonalost, zatímco hbitě podepisoval a pročítal cosi velmi důležitého, usoudila přeci jenom, že bude lepší nechat veličenstvo pracovat o samotě. Politika a věci podobného rázu pro ni byly velmi vzdálené, tudíž by mu až na to rozptylování nebyla nijak ku prospěchu.

Měla tedy alespoň čas přemýšlet, což se v poslední době stalo náplní každých volných chvil. Například to, že celý jejich vztah je nezištný, na rozdíl od toho s Karlem, si uvědomila až teď. Jak krásné to pro ni bylo zjištění. Jsou spolu, pokud to tak vůbec může pojmenovat, kvůli vzájemným sympatiím, ne protože by jim z toho káplo něco dočista jiného.

Nedokázala ani popsat, jak dobře se s ním cítila, jakou podivnou sílu jí to dodávalo. Zkrátka tak jako nikdy v životě. A to si myslela, že láska lidi oslabuje. Naopak, dostala křídla, díky nimž se domnívala, že je nepřemožitelná.

I tak v hloubi duše tušila, že možná bere celý jejich vztah až moc vážně, že se váže k někomu, s nímž to zřejmě nebude mít žádnou budoucnost. Ale co zmůže krutá pravda s krásným růžovým světem, ve kterém se Charlota právě zmítá? Vždyť dokonce zapomněla na Antonínovu povahu, mezi kterou patří dlouholetá nevěra vůči své manželce, nebo arogance. No, ta se jí na něm vlastně líbila, takže tu mohla ze svého pomyslného seznamu jeho špatných vlastností s radostí vyškrtnout.

Jak si tak kráčela s hlavou v oblacích chodbami kamsi do neznáma, uviděla najednou povědomou tvář. Daniel, známý její přítelkyně Beáty, stál kousek do ní spolu s několika šlechtici.

,,Má drahá přítelkyně! Co Vás přivádí do těchto koutů hradu?" zahalekal na normál až moc vzrušeným hlasem hned poté, co si její osoby povšiml. ,,Pánové, slečna Cuviérová, snoubenka pana rádce."
Na jeho trochu neomalené způsoby, které byly s jistotou podmíněny alkoholem, Charlota raději nijak nezareagovala a jen se na všechny přítomné pány přátelsky usmála. ,,Jak se dneska máte?" otázala se zdvořile a vkročila do jejich soukromého kroužku.
,,Trochu sklíčeně, když dvorní dámy Našeho veličenstva opustily dvůr," zažertoval Daniel pohotově, čemuž se přítomní halasně zasmáli.
,,No jistě, hlavní náplň zábavy opustila dvůr. Chápu vaši znuděnost." Až v tu chvíli si uvědomila naprostou absurditu hovoru, což byla ještě maličkost oproti jejich neskrývanému prohlížení si dívky od shora až dolů.

,,Naštěstí zde zůstávají i jiné krásné bytosti, jako jste na příklad Vy, madam," pronesl jeden z mužů svůj obdiv nahlas, čímž ji tak trochu vyvedl z míry.
,,Toto je lord Leclair. Asi jsem vás ještě neseznámil." Jakmile zaslechla jméno muže vedle sebe, celé její tělo ztuhlo. Bledost se vkradla do tváře a kyslík pomalu ale jistě mizel z ovzduší. Pokoušela se skrýt všechny negativní emoce vůči němu, netvářit se na tak, jak právě její podvědomí v duchu křičelo ta neslušná slova. Neubránila se však opovržlivému výrazu.

Ano, na první pohled se zdál normálním šlechticem v postarším věku. Šedé prořídlé vlasy, stále silná mohutná postava, modré vybledlé oči. To každopádně jen z povrchového shlížení. Věděla, jaký je uvnitř, z čehož se jí každou chvílí zvedal žaludek.

,,Inu, nejspíš se odeberu někam na čerstvý vzduch, pánové," řekla zbrkle, aniž by se lordovi, jak se sluší a patří, uklonila. Nemohla kvůli hlodavé myšlence na Annabeth déle býti v jeho přítomnosti. Potřebovala odejít a to hned.
,,Bylo mi ctí," políbil jí ruku lord Leclair jako lstivý podlézavý had.
,,Snad nespěcháš na schůzku s milým?"
Teď ji Daniel nepříjemně popudil. ,,S milým? Co je ti do toho! A vůbec, na co narážíš?" ptala se sama sebe, doufající, že třeba nezahlédl její dnešní návštěvu krále.
,,Nikterak vzhledem ke Karlovo nepřítomnosti."
,,Pak to tě čeká milé překvapení," hlesl šibalsky, načež se všichni pánové zadívali za její hlavu.
Celá zkoprnělá je napodobila.

Plavovlasý muž se k nim, očividně právě k ní, ladnou chůzí přibližoval, s širokým úsměvem na tváři a v ruce dokonce svírající kytici.

,,Charloto!" zavolal na ni Karel, dající se vzápětí do běhu. Ani tak se nicméně nezmohla na jediný čin kupředu. Jen tam stála, oči plné neklidu a srdce divoce bijící.
Najednou už stál u ní. Vlasy mu trčely do všech stran, tváře zdobilo ledabylé strniště a modré oči překypovaly štěstím.
,,Tak dlouho jsme se neviděli!" Z jeho hlasu bylo slyšet tolik radosti, zatímco Charlota se stále nedokázala patřičně vzpamatovat.
,,Karle, nečekala jsem tě tak brzy.." zmohla se nakonec, při čemž do jedné ruky přijala kytici bílých růží a druhou Karel radostně políbil.

,,Psal jsem ti přeci, že dorazím do dvou dnů, navíc s velkým překvapením!"