Kousek králova srdce

4. Kapitola

Vyjeli hned po snídani, aby byli na místě co nejdříve. Charlota opírající svou hlavu o vnitřní stranu kočáru jen tiše pozoruje krajinu. Ani on nemá slov, skoro jako by oba dva měli dost věcí na promýšlení.

Charlotina mysl se zaobírala nedočkavými úvahami nad dvorem. Věděla, že se chová pošetile, že je to dle Karla místo jako každé jiné. Pro ni to ale bylo něco úžasného. Nikdy nevkročila na půdu tak vznešenou a pěstěnou. Byla zvědavá i na nového krále s královnu. Zkrátka, těšila se na vše, co ji na dvoře čeká a snad nemine.

Po dobu jejich mlčení na sebe jen střídavě pokukovali. Jak Karel tak Charlota netušili, kam přesně jejich vztah spěje. Vlastně, oni to věděli, neboť svatba stále platila, akorát její termín se stal nestálým. Nebyli si nicméně jistí, zda-li bude jejich manželství naplněné láskou nebo jen bezvýznamným žitím s osobou, k níž tě nepoutá nic jiného než společná postel.

Najednou ji Karel něžně chytl za ruku. Až po chvilce zjistila, že záměrem bylo, aby pohlédla jeho směrem. Konečně spatřila dvůr, tedy obrovské panství, hrad či cosi. Jeho velkolepost jí až vyrazila dech, při čemž se s vykulenýma očima přibližovala blíž a blíž k okénku.

,,Páni," pronesla zasněně, na což se Karel jen povzbudivě usmál a rozjímal zřejmě již po několikáté ve svém životě s Charlotou.

Vystoupila z vozu na kamenné nádvoří, kde stálo několik vyzbrojených stráží, z kterých šla po pravdě až hrůza. Jinak na něm nebylo nic zvláštního až na velké vstupní dveře, vyjímajcí se přímo před ní. Karel ji pohotově přišel nabídnout rámě, aby po jeho boku mohla okamžitě vstoupit dovnitř.

Kráčel rychle, takže si nemohla, jak bylo její oblibou, vše důkladně prohlédnout. Skoro jí přišlo, jako kdyby někam pospíchal. Neptala se však na nic, co ji v tu chvíli zajímalo, jelikož jí ten nenadálý pohyb zabraňoval k pravidelnému příjmu kyslíku. Jediné, co si z té rychlosti pamatovala, byly dlouhé chodby s občasnými obrazy a červený koberec pod nohama.

,,Máme trochu naspěch, ale nebojte, všechno stihneme," utrousil Karel, zrovna když zahýbali do další uličky, která končila velkými dveřmi.

Zavedl ji do pokoje, kam z oken prosvítalo dopolední slunce. Byl přímo exkluzivně zařízený z velikou postelí uprostřed a nevýrazným nábytkem okolo zdí. Všimla si uhlím zaneřáděného krbu, u něhož stálo červené křeslo, stoleček s vázou a pod ním pestrobarevný koberec.

,,Toto je můj pokoj," hlesl, při čemž došel až k mohutné skříni hned vedle podlouhlého stolku plného pootevíraných listů a knih. ,,Je mi to trochu trapné, ale budete se muset převléci zde, neboť zatím nevím, kde se Váš pokoj nachází." Na to vytáhl nádherné dlouhé světle modré šaty s krajkou, které jí napjatě podával.
,,Ty jsou pro mě?" optala se překvapeně, pozorující oděv v jeho rukách.
,,Ano, nechal jsem vám je ušít." Usmál se na ni tím známým dobráckým úsměvem. ,,Počkám venku." Posléze se přemístil ke dveřím a tiše je zavřel, ponechávající Charlotu samotnou.

V cizí místnosti s cizími šaty si připadala ztracená. Strnule postávala uprostřed pokoje, než se rozkoukala natolik, aby si rychle rozvázala korzet a vplula do nového oděvu.

Během pár minut byla i bez pomoci kohokoli jiného převlečená a učesaná. Nevěděla, co vše ji dnes čeká, proto si dala celkem záležet. Kaštanové vlasy, spadající jí až do pasu měla rozpuštěné jen s malou sponou vzadu a tvář lehce namalovanou.

Poté už jen s nadšením vyšla z pokoje. Tam ji čekal vskutku neočekávaný šok. Před dveřmi totiž nikdo nestál. Karel tam zkrátka a prostě nebyl. Zhrozila se nad tou nemilou situací, protože tady neznala ani živáčka. Nevěděla ani kde Karla hledat, co vůbec dělat.

Nějakou dobu tedy jen postávala před dveřmi doufající, že se Karel zničehonic jako zázrakem zjeví v chodbě s širokým úsměvem na tváři a dalšími pozitivními slůvky. Tak se bohužel nestalo, proto tedy uposlechla jedinou zoufalou myšlenku jít se v tomto nekonečném bludišti po snoubenci  podívat.

Trochu unáhlený nápad hledání se hned z počátku zdál jako naprosto zbytečný. Každá chodba vypadala stejně, akorát pobíhající služebnictvo v nich se měnilo. I kdyby se obrátila vzad, už by nenašla dveře, z nichž před několika minutami vyšla.

Vyhledávala sklíčeně jeho tvář v každém, kdo kolem ní prošel, až se s nepořízenou rozhodla optat nějakého kolemjdoucího na cestu ven.

,,Moc se omlouvám, ale mohu se Vás na něco zeptat?" zastavila svým jemným hlasem muže, který kolem ní rychlou chůzí procházel.
,,Jistě. Pro tak krásnou slečnu cokoli."
,,Kudy se dostanu ven?"
Široce se na ní zazubil a pravil: ,,Utíkáte snad?"
Jeho důvtip jí vskutku přišel k smíchu. Pohlédla do jeho hnědých očí, v nichž spatřila jakousi roztomilou rošťáckou jiskru. ,,Nikoli, pane. Jen se potřebuji dostat ke svému kočáru."
,,Vy jste tady poprvé, že?"
,,Jak jste to poznal?" odpověděla otázkou.
,,Intuice," odvětil s širokým úsměvem, bedlivě jí pozorující. Najednou se otočil vzad, aby jí mohl ukázat cestu svou dlouhou už od pohledu silnou paží. ,,Inu, budete tam za chvíli. Půjdete stále rovně, až dokráčíte ke schodišti, po němž sejdete dolů. Z něj zabočíte vlevo a poté stačí jít pořád rovně, dokud nedojdete k velkým dveřím. Ty Vám velmi rádi otevřou stráže," pověděl jí cestu ten neznámý muž.
Charlota se na něj vděčně usmála, rozhodnuta co nejrychleji odejít. ,,Jsem vám zavázána."
,,To si zapamatuji." řekl trochu koketně a opustil Charlotu, odcházející opačným směrem, než se měla vydat.

Se znovu optimistickou myslí se dala do pohybu podle jeho vskutku jednoduchých instrukcí, díky kterým byla za několik málo minut venku.

Tam se avšak stala se další nepatrná katastrofa. Ani kočár, jímž přijeli už na cestě nestál. Nebyl tam vlastně žádný kočár.

,,Jaká nepříjemná situace!" chytila se přihlouple za hlavu a popocházela až do středu nádvoří.

Zrovna když se v duchu litovala a přemýšlela co dál, se naproti ní zčistajasna objevil Karel. Jakmile ji zmerčil, dal se do rychlého běhu.
,,Charloto!" vyjekl, jako by jí už roky nespatřil. ,,Omlouvám se, že jsem Vás na chvíli opustil. Myslel jsem, že na mě počkáte uvnitř. Vy jste však zmizela! Kde jste byla?"
Díky jeho rázným slovům se Charlota zastyděla svou pošetilostí. ,,Ehm, promiňte. Já jsem Vás šla hledat a.."
,,Ne, neomlouvejte se. Nic se přeci nestalo. Je to moje chyba," zastavil její omluvy, při čemž ji chytl za ruce. Pohlédla mu znovu do očí a spatřila v nich jen dobrotu a oddanost. Možná si skoro neuvědomovala štěstí, jaké se jí v podání Karla naskytlo. Někoho tak hodného a láskyplného totiž doposud nepoznala.
,,Půjdeme dovnitř?" S pokývnutím a prsty propletenými s jeho postupovala zpět do hradu.

Došli až do sálu, kde se na velkém stupínku vyjímaly dva pozlacené trůny. Celý ten obrovský prostor byl prosvětlen vysokými podlouhlými okny z barevných sklíček. Jakési dekorace tvořilo pár květin a několik postávájících soch v podání nehybných stráží.

,,Někoho ti představím," zašeptal jí do ucha Karel a dokráčel až ke skupince lidí, jež postávali jen kousek od nich. Trochu si odkašlal, čímž se doposud ucelený houf rázem rozšířil.
,,Vaše jasnosti." Karel se jako správný poddaný lehce uklonil a věnoval panovníkovi přátelský úsměv.
,,Vidím, že jste již dorazil, příteli," pozdravil ho stejně přívětivě muž s korunou na hlavě.
,,Ano, měli jsme malou komplikaci," zažertoval Karel tisknouc Charlotinu zchladlou dlaň.
,,Vidím, že sis někoho přivezl." V tu chvíli na Charlotu obrátil svůj zrak.
Charlota se jen stydlivě usmála, neboť toho muže již znala.

Byl to on. Ten, jehož před méně než hodinou potkala na chodbě a vyptávala se ho na cestu ven. Hnědé oči měly znovu energickou jiskru, nespouštějící už vůbec z červenající dívky svůj pronikavý pohled.