Kousek králova srdce

17. Kapitola

Až s prvními slunečními paprsky se kradla do své tiché komnaty.

Ano, celou noc pozbyla s ním. Jen při pomyšlení na vše, co se změnilo, žasla a nemohla tomu uvěřit. Přišlo jí to jako sen, nadpozemský a kouzelný.

Již dávno měla v hlavě vsugerované, že je jen král, arogantní, povýšený, zkrátka k němu pasovaly jen ty špatné vlastnosti. Jenže teď se všechno otočilo úplně opačným směrem.

Byla zaslepená, nebo možná až teď je zaslepená, tím si nebyla jistá. Samozřejmě nemohla popřít že povrchově nejspíš je panovníkem bez kouska citu, však pod tou slupkou je jiný, krásnější. Musí nosit masku, neboť se to od něj očekává. Až teď možná dokáže lépe pochopit jeho tak složitou funkci.

Procházeli se zahradou ruku v ruce, jako by existovali jen oni dva, na ničem jiném nezáleželo. Žádný Karel, žádná královna. V ten moment jim stačila jen blízkost toho druhého. Vyprávěl o tolika prostých věcech, o koních, koutech světa, která navštívil. Dokonce si z ní dělal legraci kvůli jejímu prvnímu dni na dvoře.

Její myšlenky nabraly jiný směr, až když se nachytala, jak se sama pro sebe nemístně culí.
,,Copak jsem úplně blbá?!" zpanikařila rozrušeně, jakmile si uvědomila, co za pitomost to zase prováděla. ,,Vždyť to nemá žádnou budoucnost!" Ale ani to nenarušilo snění, jímž právě samým štěstím proplouvala.

Byl to zkrátka a dobře úžasný večer plný nečekaných zvratů.

Na každém kroku se se srdcem až v krku otáčela a rozhlížela. Bylo jisté, že ho znovu uvidí, však co bude pak? Jak to bude pokračovat? A bude to mít vůbec nějaké pokračování? Moc otázek, na které zcela upřímně neznala odpověď.

Tak či tak se s ním chtěla setkat znovu, neboť naivní snílek uvnitř Charloty převzal veškerou kontrolu nad tou realistickou částí.

A pak se naproti ní konečně zjeví. Zrovna vchází z vedlejší chodby v závěsu s dalšími dvěma muži, v krásném padnoucím oblečení, celkově slazen do tmavších barev a jak jinak se zlatou korunou na hlavě. Jakmile si jí všimne, snad jako by to její srdce mohlo rovnou vyskočit z hrudi. Tmavovlasá dívka se však vroucně pokouší o ten nejklidnější výraz i přes tetelící se malou holku uvnitř. On naopak nasazuje velmi seriózní profesní obličej, což celou situaci dělá ještě víc komickou.

,,Vaše veličenstvo," poví mu už jen pouhý metr od něj a mírně se ukloní.
,,Dobré odpoledne, slečno Cuvierová." Stále má ten svůj výraz Já jsem král! a přitom mu šibalsky svítí v očích. Jako na povel zastaví, čímž i ti dva za ním strnou s viditelným překvapením ve tvářích. Tomu ani ničemu jinému však nedávají pozornost. ,,Jak se dnes máte?"
,,Skvěle, Vaše jasnosti." Zcela zpříma se mu vpíjí pohledem do očí, ani na chvíli neuhýbající.
,,Jak dopadla včerejší schůzka s královnou?"
,,Velmi dobře," nenechala se jím vykolejit. ,,Vaše veličenstvo královna byla vskutku sdílná, co se týče záměrů a ambiciozních tužeb do života."
Teď už mu viditelně zacukaly koutky úst, načež hlesl tichým rozhodným hlasem: ,,Počkejte na mě ve velké síni, pánové."

Chvíli tam jen stáli na sebe hledící, když se Antonín několikrát rozhlédl kolem sebe, při čemž se pouze ujišťoval o čistém vzduchu. Vzápětí již vzrušeně čapl Charlotu za ruku.

Až v neuvěřitelné rychlosti zaběhli do blízké komůrky, která s velkou jistotou sloužila jako spíž či něco podobného k uskladnění všemožných drobnůstek.

Musela se mu zasmát, protože tohle byl očividně jeho styl. Nečekaný a nevyzpytatelný jako obvykle. ,,Neříkala Vaše jasnost čirou náhodou, že si mám vše nechat projít hlavou?"
Celým tělem se k ní přitiskl a svůdným hlasem odvětil: ,,Už mě nebaví být trpělivý." Na to se k ní naklonil, aby si mohl přivlastnit její rty.

,,Mám takový pocit, že ztrácíš grácii," pronesla koketně Charlota, zrovna když prstem putovala po jeho královském oděvu, který byl i na dotek tak hebký.
,,Vám se tedy nezamlouvá toto skromné dostaveníčko?" To už mu v očích pobaveně hrálo.
,,Nezamlouvá, jelikož je to tady tak malé, že při jakémkoliv pohybu narazím zas a jenom na Vás."
,,Alespoň mi nemůžeš utéct, což se mi vskutku po těch několika odmítnutí zamlouvá. Navíc jsme tu sami a nikdo nás tady nemůže spatřit."
Charlotu tato slova zasáhla. Kdyby je někdo totiž načapal, byla by v pěkném maléru.
Antonín si té změny nálady kupodivu všiml a zvedl proto její bradu vzhůru. ,,Copak?"
,,Nejspíš nic. Jen mě tak napadá, co vlastně tohle všechno znamená?"
Atmosféra kolem se náhle změnila na lehce pochmurnou, což král nesl hned z počátku těžce. ,,Co přesně máš na mysli?"
,,Všechno. My dva, tady, v komůrce, kde jsem odříznuti od celého světa."
,,Ty tvé otázky.." řekne s náznakem úsměvu a dá jí pár uvolněných pramenů za ucho. ,,Víš, rád bych s tebou něco podnikl. Jen my dva, žádné pátravé oči, sklenka vína, čisté prostory, možná postel.." Stačil jediný poměrně chlípný pohled a Charlota rázem opomenula své předešlé otázky. Umanula si však, že tak či tak je jednou musí vybalit zpět na stůl.

Onen stísněný prostor opustila až po několika minutách tichého čekání na správný okamžik. Vydala se ke své komnatě, kde hodlala strávit večer. Po pravdě, víc krále už pro dnešek nepotřebovala. Dokázala by přežívat a těšit se ze svých vzpomínek ještě pěkně dlouhou dobu. A k tomu Beatiny otázky už tuplem netoužila zaslechnout, ani na ně vymýšlet odpovědi.

Vyhledala tedy ve svých věcech tlustou knížku, kterou si s sebou přivezla z Karlova domu. Zpětně si ani nedokázala vybavit, proč ji s sebou přibalila. Nejspíš se ještě tehdy domnívala, že se bude na dvoře nudit podobně jako na onom venkovském sídle. Teď již jakoby na své staré já pohlížela z výšky, jako z nějakého kilometry vzdáleného obláčku, který se zmítá pouze ve správném přívětivém větru.

Do pokoje najednou vstoupila jakási osoba, vyrušující ji z pokusu o četbu. Podle blonďatých rozcuchaných vlasů ihned věděla, o koho se jedná. Annabeth stála uprostřed místnosti, oči divoce vykulené. Dokonce, tím si nebyla zcela jistá, se otřásala v jakýchsi podivných záškubech.

,,Annabeth, je všechno v pořádku?" optala se mírným hlasem, neboť se obávala, že se snad sesune na zem.
Neodpověděla. Jen tam tak stála, oči upírající do Charlotiny tváře, při čemž skoro jako by nedýchala.
To už se druhá dívka začínala bát a raději velmi pomalu se zvedla ze svého křesla. Ve chvíli, kdy stála před ní, zopakovala svou otázku: ,,Annabeth, pověz, co se stalo?"
Jako odpověď se jí po tváři začaly kutálet slzy. Nespatřila ji doposud projevit tolik emocí, proto se opakovaně zděsila a vedla ji loudavými krůčky ke své posteli.
,,Já..já moc se omlouvám," kuňkla skrze vzlyky, již konečně sedící.
,,Za nic se neomlouvej, Bethi. Jen mi, prosím, řekni, co se stalo...jak ti mohu pomoci."
Další příval slz zavalil její zelené oči. ,,Nic už mi nikdy nepomůže," hlesla tiše, u čehož byla slyšitelná taková bolest a trápení, čímž Charlotino srdce posmutnělo o několik stupňů hlouběji.
,,Vždycky je cesta ven," snažila se i nadále tmavovlasá dívka, jemně ji přitom chlácholající po paži. ,,svěř se mi a já slibuji, že ti pomohu, jak jen toho budu schopná."
,,Já ho viděla..Je tady...na dvoře," vydechla zmoženě a otřela sis svůj mokrý obličej.
,,Kdo je tady?"
,,On."

Tak a 17. Kapitola je zveřejněná! Co říkáte na závěr? Asi nic moc, když jsem to utla těsně před tím hlavním :D ale co se dá dělat, pokračování příště.
Nejspíš jsem trošku zapomněla zmínit, že jsme zhruba v půli, né-li za půlkou příběhu. Také moc děkuji za Vaši podporu v podání stálého čtení, hvězdiček a velmi hřejivých a povzbudivých komentářů :)