Kousek králova srdce

5. Kapitola

,,To je má snoubenka, Charlota Cuvierová," pochlubil se hrdě Karel, při čemž hodil pohledem po tmavovlasé dívce.
Ta by se v tu chvíli snad raději neviděla. Cítila se poněkud trapně, protože úplně bez otálení mluvila s navarrským králem, bez úklony, bez jakéhokoliv rozmyšlení nad vhodnými slovy.

,,Vítejte na dvoře, Charloto," přívital jí bělostným úsměvem.
,,Děkuji, Vaše veličenstvo," nezapomněla na ty dvě důležitá slůvka a lehce pokývla hlavou, ukazující mu úctu.
Poté už se jejich pozornost přenesla na úplně jiné téma. Byla jím nejspíš politika nebo něco podobného, tudíž se nemohla zapojit ani jejich moudrá slova vyslechnout. I ona měla však nad čím přemýšlet.

,,Tak toto je král," uvědomila si, bedlivě ho pozorující. Líbily se jí jeho oříškové lehce rozcuchané vlasy. Dokonce ani nedbalé strniště na tváři jí neuniklo. K úsměvu neměla slov. Bylo v něm něco tak nepopsatelného, svůdného, že z jeho rtů nemohla spustit zrak. Celkový vzhled jakožto panovníka byl krapet neupravený a to se jí možná zamlouvalo ze všeho nejvíc. Vždyť bez té koruny by si ani nepomyslela, že před ní stojí král!

,,Doufám, že zůstanete do pozítří," hlesl svým úctyhodným hlasem, při čemž znovu zavadil pohledem o Charlotu. ,,Chystám malou oslavu."
,,To si nenecháme ujít," souhlasil Karel připomínající jí svou přítomnost.

Šla mu po boku doposud mlčící. Ani nevěděla, co by mu měla povědět, nebo čím to vůbec je. Mohlo to být únavou nebo hlavou plnou nezbedných myšlenek. Ona sama však tušila pravou podstatu svého stavu.

,,Teď bychom mohli jít na procházku. Co Vy na to?" navrhl během toho, co něco opětovně šátral ve vysoké skříni z tmavého dřeva. Když nic neodpovídala, se na ni tázavě ohlédl. ,,Stalo se něco?"
Zakroutila pošetile hlavou, u čehož se posadila na postel. ,,Ehm, nic mi není. Omlouvám se. Já jen.."
,,Copak?" Přistoupil k ní blíž s tak starostlivým pohledem, až bylo červenající Charlotě hanba.
,,Ráda bych si odpočinula." Nevěděla co jiného mu odpovědět. Nechtěla ho odradit, ale chvilka samoty by jí vyšla vstříc mnohem víc než nějaké chození zahradou.
,,Jistě, to by také šlo." Rozpačitě zamrkal očima, přitom popocházející jejím směrem. ,,Můžete zůstat tady, dokud Vám nezařídím pokoj." Kupodivu už jí nepřišel tak stydlivý, jako býval ve svém domě. Pohladil ji po tváři a trochu se pousmál. ,,Večer si spolu zatancujeme, ano?"
,,Už se nemohu dočkat," uklidnila jej, snad aby už konečně odešel.

Jakmile zaklapla klika, rozběhla se k mohutnému stolu. Místo, aby si šla lehnout, jak mu dala na vědomí, vzala do ruky brko a papír ležící na stole. Namočila jej do inkoustu a začala hbitě psát, téměř jako kdyby to v sobě už nemohla déle udržet.

Milá Francesco,

neuvěříš, kde se právě teď nacházím. Jsem na navarrském dvoře! Není to úžasné? Já, Charlota Cuvierová, ubohá dívenka z chudých poměrů jsem před chvílí osobně poznala navarrského krále. Znám tě, tudíž vím přesně, jaké by byly tvé otázky. Ano, je poměrně hezký a docela přívětivý. Celkově na mě působil velmi mile na to, jak jsem si ho kdy vůbec představovala. Jediné, co mi tady chybí, jste vy. Mrzí mě, že to se mnou nemůžete sdílet. Budu se modlit za naše brzké shledání. Pozdravuj všechny.