Kousek králova srdce

11. Kapitola

Netrvalo dlouho a obě dívky seděly naproti sobě v jedoucím kočáře. Místo, aby se Charlota řídila heslem Ráno moudřejší večera, vyrazily ihned, jak měly vše potřebné hezky sbalené. Zkrátka se jí víc zalíbila slova Co můžeš udělat teď, neodkládej na zítra. A proč by taky měla setrvávat v domě toho tajnůstkářského lháře?

Nejenže byla převelice vytočená, že o tak důležité věci neměla zdání, ale také jí z toho bolelo u srdce. Milovaný otec, k němuž celý život vzhlížela, ji zaprodal jako jednu ze svých rekvizit. Vyměnil ji za svůj majetek a blahobyt, který stejně nikdy nebyl tak velký, jak s jistotou celý život toužil...

Při pátrání hluboko ve svých vzpomínkách nakonec našla útržek z onoho dne, kdy ji Karel spatřil. Je vcelku komické, že právě jeho si jako jediného nepamatovala. Stále dětskýma očima malé naivní dívky jí celá ta věc spíš přišla, jako kdyby si onen nábytek ti muži v okovu pouze kupovali. Co jiného by tam přece pohledávali? Navíc, nikdo o penězích či dluzích doma nemluvil. Bylo to zkrátka téma, které se v hovoru raději pro dobro všech vynechávalo.

Dokonce se jí vybavilo i to, jak se šla podívat ven. Konkrétně jí zde zaujal snědý černovlasý muž, který právě odnesl její milovanou toaletku, v níž už celé roky skrývala svou drahocennou panenku na hraní. Chtěla za ním dojít a povědět mu, že si jí musí vyndat a také, že celý tento kousek patří do jejího pokoje. K tomu však stejně nedošlo, neboť se na scénu dostala Francesca rozhodně nesvolující, aby šla malá Charlotka otravovat ty neústupné zbrojnoše.

Věděla snad o tom dobře uchovaném tajemství i ona? Nebo o tom věděli všichni kromě jí samotné? Jak to jen mohli udělat!

A co Karel? Chtěl snad někdy svou snoubenku do celé té záležitosti zasvětit? Samozřejmě ne, protože mu jako každému muži vyhovovalo, jak k němu zaslepeně vzhlíží v domněnce, že si ji vybral jako tu nejkrásnější a nejchytřejší. Darebák jeden! Uviděl vhodnou příležitost a chytil se jí jako slepec pomocné hole. Možná si koupil víc než jenom ji. Možná teď vlastní celý dům a pod touto střechou ochraňuje její rodiče, rodinu, anebo snad dostává zisk z malého počtu věcí, jež otec čirou náhodou zaprodá.

Již netoužila po jeho společnosti, trávit svůj drahocenný čas svobody s ním. Teď by hned raději volila samotu. Tímhle si ji už navždy pokořil, nebude to už takové jako předtím, to věděla s velkou jistotou. Navíc netušila, jak bude jejich společná budoucnost pokračovat, protože tak či tak mu to jednou poví a jemu dojde, odkud tuto informaci získala.

,,Dělá se ti v kočáře špatně?" optala se Charlota modrooké dívky, neboť nepřestávala hlasitě vzdychat. K tomu její barva pleti byla nazelenalá až skoro průsvtiná, což bylo i na normál neobvyklé.
,,Ehm, ne," snažila se o jistý tón, jež Charlota s chladnou hlavou prokoukla. ,,Nemohla bych se vrátit domů?"
Zcela překvapena na ni upřela pohled svých jantarových očí. ,,Proč by ses chtěla vracet domů? Vždyť i ty jsi chtěla jet." Proč by si jinak nechávala tu pozvánku?
,,Byla bych tam potřebnější než na dvoře. Navíc mám ve Vašem sídle mnoho práce."
,,Jedeš se mnou, Annabeth. To je mé poslední slovo." Ačkoli se jí samotné hnusila povýšenost v hlase, musela tak udělat, aby se služka snad cítila lépe a už konečně přestala odmlouvat.

Zanedlouho vystoupila z kočáru na potemnělé nádvoří. Ani si neuvědomovala, jak rychle noc vystřídala den. Zloba nejspíš zatemnila její mozek tak moc, že přestala vnímat dokonce i čas.

Poprosila kočího, aby vzal zavazadla dovnitř a vzápětí se vydala s od pohledu rozrušenou Annabeth do hradu. Tam se jich hned ujal jeden ze stráži, při čemž si je podezíravě prohlížel.

,,Madam, co tady děláte?" optal se hlubokým děsivým hlasem, který by probral i mrtvého z jeho věčného spánku.
,,Přijela jsem na dvůr, jak je zřejmě očividné."
,,Máte pozvánku?"
,,Pokud vím, tak nepotřebuji pozvánku stejně jako všichni ostatní," bránila samu sebe a nehodlala se nechat převálcovat touhle hrozivou osobou.
,,Nemohu vás dovnitř pustit bez pozvánky," vedl i nadále svou.
,,Jsem manželka rádce a proto mě musíte pustit dál!" Den plný ustavičného rozhořčení Charlotě opravdu mnoho nepřidal a tak na něj štěkavě vystartovala.
,,Co se to tady děje?!" zahalekal muž, jež se odkudsi zjevil a utíkal směrem k nim. Jakmile se přidal do jejich soukromého kroužku, Charlotina líčka jako na povel zrůžověla.
,,To je v pořádku, Eduarde," usměrnil ho král, když si i on povšiml, kdo ten povyk natropil. Stráže se jak jinak omluvně uklonil a odstoupil od nich pryč.
,,Nečekal jsem, že nás tak brzy obdaříte svou přítomností." I v chodbě osvětlené pouze pochodněmi spatřila jiskřičky v jeho tmavých očích.
,,Vaše veličenstvo," uklonila se, aniž by se na něj usmála, či mu dala najevo víc náklonnosti.
,,Je to neslušný muž nemající žádnou úctu vůči ženám!" napomenula se v duchu, když se přistihla, jak si jeho postavu nepokrytě prohlíží. 
,,Pokud dovolíte, půjdu do svého pokoje," řekla co nejklidněji.
,,Jistě." Šibalsky se usmál a ustoupil Charlotě z cesty. ,,Jděte poté do velkého sálu. Tedy, pokud naleznete cestu," zavolal na ni ještě, u čehož bylo pobavení v hlase téměř hmatatelné.

S bušícím srdcem si to rázovala chodbami ani netušící, kam vlastně jde.
,,To jsem musela potkat právě jeho?!" pomyslí si rozrušeně a zahne do další neznámé chodby. Kdyby nepotkaly služku, která jim vřele pověděla, kudy se do její komnaty dostanou, nejspíš by bloudily dál.

Jakmile byla ve svém novém čerstvě natrhanými květinami provoněném pokoji, kupodivu ani trochu nepociťovala známky jakékoliv únavy. V krvi jí totiž pulzoval adrenalin, který se uvolňoval ze zcela nepromyšlené návštěvy dvora, kde bude po celou dobu pravděpodobně zcela bez dozoru. Navíc myšlenka, že bude večeřet s králem tomu ještě víc přidávala.

Vždyť ani netušila, co bude dělat. Nechtěla ani pomyslet, co jí Karel asi poví na její unáhlený nápad. Možná bude naštvaný stejně, jako byla v tu chvíli ona. Ale co. Zaslouží si to, proto se tím nenechala déle užírat. Je přeci jen kilometry a kilometry vzdálený.

Otevřela dveře do velkého sálu, kde to překypovalo bujarým životem. Pár netečných pohledů padlo na její osobu hbitě si jí prohlížející. Skoro jako by si jí z té jedné návštěvy dvora nepamatovali. A to si myslela, že tanec posledního večera na dvoře byl vskutku triumfální.

Co nejhrději postupovala k volnému místu u stolu, jež zaměřila jako to nejlepší. Daleko od krále, úplně na samém konci stolu. Už už byla u své vysněné židličky, když jí jedny oči z davu přišly až moc povědomé, s jemnými vráskami okolo a tmavým staženým obočím.

,,Charloto, co tady děláš?" otázala se hraběnka z Anjou na její povahu velmi vážným hlasem.
Tiše se posadila vedle ní, ráda, že alespoň s někým si tu může popovídat. Konečně ji někdo může navrátit ze svárů ubíjející zloby.
,,Přijela jsem za vámi!" zalhala s úsměvem nalívající si do sklenice trochu vína. Snad jí i alkohol pomůže alespoň na chvíli zapomenout.
Žena vedle ní se široce usmála. ,,Ach tak to tedy je!" Na to se chtěla Charlota radovat z tak dobře provedené lži, když se Karlova teta znovu zachmuřila. ,,Vím, že lžeš, Charloto. Poznám ti to na očích. Tak co tě sem přivádí? Je Karel v pořádku?" Teď byla hraběnčina zvídavost tmavovlasé dívce vskutku nevhod.
,,Doufám, že je. A nehledejte v mém příjezdu větší hloubku. Zkrátka jsem nechtěla být sama," pronesla suše a zobla si nabízeného ovoce na stole
,,To chápu. To venkovské sídlo je opravdu mimo civilizaci," uchechtla se hrubě a hodila po ní vyzývavým očkem. To nicméně Charlota úspěšně ignorovala.

Už déle neodolala a zvedla své oči od večeře, jelikož zvědavost z okolí kolem sebe převládla všechno ostatní. Kdyby to jen neudělala!
,,To se nemůže dívat taky někam jinam?!" uhnula rychle očima. Zrovna v ten moment se totiž s jejím pohledem střetl i pronikavý pohled krále. Uvnitř ní sice srdce překvapením divoce plálo, avšak navenek nedala najevo žádný cit. Právě naopak se zatvářila ještě víc odmítavě než na té chodbě a raději se dala s ženou po svém boku do jakéhokoliv hovoru.