Kousek králova srdce

29. Kapitola

Je zpátky. Zpátky na dvoře, kde se toho tolik událo, tolik změnilo. Známý pokoj na ni vyčkával, čistý a uklizený jako obvykle. Něco je na něm však jiného, možná fakt, že ho bude obývat už navěky. Tedy, nejspíš jí přidělí jiný, ale jádro myšlenky zůstává. 

Entusiasmus ji dávno opustil, neboť Karel byl na cestě sem. Zřejmě klidný, plný radostného očekávání ze svatby, která se měla konat tento měsíc. Na co asi myslí, když ho pozvala zrovna na dvůr? Záminkou pro jeho příjezd byla sice slavnost konce léta, ale i tak, čím se jeho mysl zabývá? 

Nechtěla si ani představovat, jak zareaguje na její slova, týkajících se citů k Antonínovi. Vlastně ani neměla zdání, co od něj může očekávat. Hněv? Odpuštění? Ne, odpuštění rozhodně ne. Kdo by taky dokázal prominout nevěru těsně před svatbou. Zradila ho, ke všemu tomu s jeho nejlepším přítelem. Jaká ztráta ho čeká...

A co rodina? Její rodiče? Co asi řeknou na dceřino nezodpovědné chování, na nenaplnění jejich smlouvy? Karla si moc oblíbili. Budou ji podporovat? Inu, Charlotin otec slíbil, že při ní bude stát, ať se děje, co se děje. Podporu při této situaci od něj nicméně očekávat nemůže. Snad Francesca pochopí konání na základě srdce. To ona by jí mohla všechno odpustit, jelikož se vdala z lásky s obyčejným prostým pekařem. Charlota si podstatně přilepší, neboť král je nejvyšší možná liga. 

Náhle se pokojem rozlehlo pronikavé zaťukání na dveře. Charlota, sedící poměrně dlouhou dobu na posteli, zavelí svým tichým hláskem ke vstupu, načež se dveře pomalu otevřou.
,,Slečno," promluví Annabeth, u čehož se jako vždy ukloní. ,,pan rádce právě dorazil na nádvoří."
Na služčin plachý úsměv jen pokývá v souhlas, konečně se zvedající na poměrně zdřevnatělé nohy. 

Dříve si to neuvědomila, ale Annabeth má svým způsobem štěstí. Prožila si muka, to nikdo nemůže brát za radostné období života. Teď ale, když je v bezpečí, má nezměrné množství výběru co s životem. Pokud se jednou zamiluje, nemusí přemýšlet nad následky. To neplatí pouze v případě Annabeth ale všech prostých lidí. V něčem mají život snazší. Nebo se to Charlotě jen zdá, jelikož je z toho, co ji čeká a nemine, nervózní, a snaží se proto uklidnit bezvýznamným polemizováním.

,,A je to tady..." pomyslí se, když zaslechne hlas podobný Karlovu, nesoucí se chodbou. 
Plavovlasý muž najednou vyjde zpoza rohu, v závěsu s Charlotiným otcem, matkou a Francescou. Radost, kterou začnou okamžitě vyjevovat při spatření dlouho neviděné dcery, sestry a snoubenky, se šíří prostorem jako nějaké neukojitelné teplo. Jen Charlotu minulo a nezasáhlo.
,,Jak ses měla u té... Jak že se jmenuje?" tázala se matka jako vždy hbitým tónem, ani nepouštějící k řeči od pohledu roztržitého Karla.
,,Beáta, máti." Charlota se pokoušela vypadat co nejvíce uvolněně. To se jí bohužel moc nedařilo, neboť její oči pověděly mnohé. Dívala se totiž na cokoli jiného, než byl její drahý snoubenec.
,,Annabeth?" promluvil zničehonic Karel, volající k sobě pobledlou služku. ,,odveď, prosím, hosty do salónku, který patří k mému pokoji."
,,Ano, pane." S úklonou se dala do kroku, při čemž je odváděla pryč. Matka s Francescou stačily na tmavovlasou dívku ještě laškovně mrknout, než definitivně zmizely z dohledu. 

Při letmém pohledu na Karla si všimla jeho zamilovaného culení, u čehož vzápětí začal hovořit: ,,Mluvil jsem s knězem, svatba bude přespříští týden ve čtvrtek."
Jako zcela zasloužený šíp ji píchlo u srdce. ,,On to skutečně myslí vážně..." probleskne jí v mysli, ačkoli vysloví něco jiného. ,,Děkuji, že jsi je přivezl."
,,Není zač. Já rád dělám věci, které tě potěší." S nekončícím úsměvem zpevnil stisk její ruky. ,,zdáš se mi zamlklá. Je ti něco?"
,,Ne. Jen si s tebou potřebuji promluvit," hlesne tiše, doufající, že čirou náhodou nepotkají Antonína. To by byla vskutku nevítaná situace.
,,Jistě. Promluvíme si hned, jak si něco zařídím, ano? Mám povinnost navštívit co nejdříve krále."  S pokývnutím se jím nechá vést.