Kousek králova srdce

2. Kapitola

Charlotin den započal klidně. Probuzení v oné nadýchané posteli bylo skoro, jako kdyby se probudila v ráji.

Namátkově hmatala po sametově hebkých polštářích pod svou hlavou a v duchu si říkala, jak příjemný pocit to je. Proto nechala svá víčka i nadále zavřená a užívala si začátek nového čerstvého dne.

Nejen slunce, které z okna dopadalo až na její tvář, se vyjasnilo. Ještě včera ztrápená mysl se umírnila, protože ji vlastní intuice chlácholila, že Karel zřejmě nebude zlý člověk. Jeho chování u večeře se zdálo tak čisté a nenucené. Mohl by to snad předstírat?

,,Jaký by k tomu měl důvod?" uvažovala Charlota v duchu. Avšak po chvíli usoudila, že on přece nemá důvod nic předstírat. Charlota mu v podstatě od chvíle, kdy odjela ze svého domu, patří a on si s ní může dělat, co se mu zlíbí.

Právě ze všeho nejvíc se obávala, že by se z něj vyklubal agresivní tyran využívající jí jen jako cíl pro vybíjení své zlosti, což by nikoho v této době ani nepřekvapilo.

Bohužel jí zničehonic odstřelilo jedno nezbedné slovo, které spustilo vlnu bolestných pocitů.

Rodina. Jen to stačilo, aby jí po tváři steklo pár slz a celé to nadějné procitnutí se jako lusknutím prstů vypařilo. Avšak nehodlala se dlouho trápit, tudíž své myšlenky rychle zahnala a už konečně vstala z postele, při čemž se v duchu napomínala, že dnes začíná její nový život. Život kde sice není její rodina, ale je zde její snoubenec, kterého si za nedlouho vezme. Musí být alespoň na pohled šťastná.

Až ve chvíli zvedající se trochu malátně na nohy si všimla, že po celou dobu jejího rozjímání byla v pokoji Annabeth. Seděla poměrně křečovitě na červeném křesle u krbu s dlouhými blankytnými šaty v klíně a s rukou cosi zašívající.

,,Dobré ráno," pozdravila ji Charlota, při čemž s sebou služka úlekem škubla.
,,Slečno! Moc se omlouvám, já... Já Vám měla předat vzkaz a probudit vás, ale vy jste doposud spala. Tak jsem dodělávala šaty, které mi můj pán zadal a..."
,,V pořádku. Nic se nestalo," zastavila její omlouvání s dumavým pohledem snažící se přijít na to, proč reaguje tímto podivným způsobem. ,,Vlastně ti děkuji, že jsi mě neprobudila. Obvykle bývám nevrlá, když mě někdo ruší ve spánku."
Dívka sedící na proti ní si skoro jako by oddechla a poté se hbitě zvedla na nohy, aby Charlotě pomohla s oblékáním.

,,Smím ti říkat Bethi?" optala se Charlota ve chvíli, kdy jí utahovala korzet.
,,Jistě, slečno. To je na Vás."

Charlotu nepřestávalo zarážet to uctivé chování, jež k ní Annabeth měla. Byla vychována podobným způsobem jako ona, jen zázrakem se dostala až sem. Navíc, nepřipadala si něco víc a měla velikou chuť jí povědět, ať si už konečně tykají. Vždyť mezi nimi nejsou žádné rozdíly.

Jakmile už byla oblečená v oněch velmi sedících šatech, přečetla si úhledně složený vzkaz na bílé toaletce. Byl stručný a jednoznačný, což ji donutilo se dokonce pousmát.

Drahá Charloto,
snad jste se vyspala dorůžova a přijmete mé skromné pozvání na procházku po zahradě. Budu čekat u kašny přesně ve dvanáct hodin. Vezměte si pohodlné botky, neboť cesta bude dlouhá. Karel