Kousek králova srdce

21. Kapitola

,,Ty hloupá!" hanila se Charlota v duchu. ,,kdyby si neodkládala přečtení dopisu, byla bys na tohle všechno připravená!"
Karel na ni stále upíral své pomněnkové oči, jako by pro něj byla středem všeho dění, zřejmě očekávající odezvu podobných emocí.
,,Já zapomněl na to, jak moc jsi krásná," zašeptal sladce, čímž tmavovlasou dívku už po několikáté píchlo u srdce.
,,Co jsem to udělala..." Podobné myšlenky, jako byla tato, musela jen bolestně překousnout a chytit jakoby nic Karlovo nabízenou dlaň.
,,Dobrý den, pánové," upozornil svým pozdravem i na přítomnost stále postávajících šlechticů, u čehož ji odváděl pryč. Kéž by jí unikly pobavené pohledy, které je možná celou cestu doprovázely!

,,Musím se přiznat, že mě tvé konání překvapilo," započal mluvit na novo, zrovna když se proplétali bludištěm chodeb. Cestu však Charlota nevnímala, jelikož se právě ze všech sil pokoušela vzpamatovat z jakéhosi šoku, který by při příjezdu snoubence rozhodně neměl vzniknout.
,,To, že si odjela na dvůr a to úplně sama, mě ujistilo o tvé odvaze."
Trochu si oddechla, že nedokončil větu něčím zcela jiným. Raději se tedy do hovoru zapojila. On přeci jenom nemůže zřít změnu v jejím srdci, musí ho proto jakýmkoli způsobem přesvědčit o opaku. ,,Bylo to ode mě hloupé, omlouvám se."
,,Ne, to ne. Já jsem za to rád," ujistil ji spolu s vlídným úsměvem, který dokázal vykouzlit jedině on. ,,Mrzí mě, že jsem byl dlouho pryč. Mohli jsme spolu strávit tolik čas, kdybych byl nemusel odjíždět. I tak jsem, má drahá Charloto, po celou dobu myslel jen a jen na tebe..." Tato romantická slova by měla zahřát u srdce, ale Charlotu to nakoplo tím nejhorším možným způsobem. 

Její od pohledu nadšený snoubenec pokračoval dál a dál ve svém básnění a povídání, při čemž mu Charlota přestala nevědomky naslouchat.

Neměla na výběr, protože již nebyla schopná souvisle uvažovat. ,,Je tady, na dvoře. Co bude dál? Jak zareaguje Antonín? Snad nebude tím překvapením naše zasnoubení!" Takové věci se nahromadily v její hlavě, nemohoucí se vůbec uspořádat. 

Co bude ale skutečně následovat? S jejím milým králem už zřejmě nebude vše tak idylické, jako za Karlovo nepřítomnosti. Možná jejich vztah už nebude moci déle pokračovat. Možná nastal čas, kdy si musí říci své sbohem a přijmout to, co po celou tu dobu přehlíželi. Něco takového si však přála ze všeho nejmíň. Potřebovala ho mít na blízku. Už si ani nedokázala představit být jen na den bez něj. 

Soudě ze směru jejích myšlenek, by si tedy vybrala Antonína. Jak by pak ale dopadl Karel? Copak je vůbec schopná zlomit srdce tak láskyplnému muži, odmítnout jeho ruku? Nechtěla si ani představit zlomený výraz odmítnutého, který by poté, ať už by byl poraženým kdokoli,  dozajista následoval. Určitě by ji za to nenáviděl. Inu, ani by se takové odezvě nedivila. A přátelství mezi Karlem a Antonínem? Tak na něj zcela zapomněla brát ohledy.

,,Jsem zvědav na tvůj výraz," vytrhl ji z myšlenek Karel, zrovna když se připravoval otevřít neznámé dveře. Kam vedly, neměla tušení a tak, pokoušející se o úsměv, vstoupila do sluncem prosvětleného pokoje. 

Další šok v podání jejího otce, matky a Francesci už rozrušená dívka nezvládla. Skoro až hystericky se rozběhla do matčina náručí a s nevídanou radostí se do něj zabořila.
,,Dceruško naše!" pěla matka dojatě, načež se do jejich kroužku lásky připojili i ostatní. 

,,Co tady děláte?" optala se po chvíli objímání, cítící horké slzy na tvářích.
,,Karel nás vyzvedl na zpáteční cestě na dvůr a byl tak hodný, že nás k tobě zavezl." Po její pohotové odpovědi se členové odebrali ke krbu, kolem něhož stály jakési válendy, křesla a také velké rudé kanape.
,,No tak už povídej, drahoušku! Jak ses měla poslední měsíc?" naléhala matka s širokým mateřským úsměvem, uchopíc dceřinu ruku, když už se všichni pohodlně usadili.