Savior

Kapitola 2.

Krásný večer přeji. Zde je další díl, snad vám zpříjemní dnešní nedělní večer. Říkala jsem si, že to bude kratší, ale nějak jsem psala, psala...a zase to má 2000 slov. .-.
No nic, snad příště. :D Krásné počtení přeji.^^

Sny už bohužel tak klidné nebyly a já se probudil s uslzenýma očima. Prvně jsem se musel zorientovat a uvědomit si, kde vlastně jsem, ale pak mi to došlo a já hlavu zabořil do měkkého polštáře. Ležel jsem na břichu, tak se mi usínalo nejlépe. Večer jsem se sice hodně převaloval, ale téměř vždy jsem se probudil takto. Chtěl jsem ještě spát. Proto jsem zavřel oči a jen čekal, až se opět ponořím do snového světa, ale to mi přerušila vřeštící příšera v podobě mé sestry, co mi skočila na záda a já jen vyhekl. "Andy, Andy! Vstávej, deme do moře!" Téměř mi zakřičí do ucha a já pevně stisknu víčka k sobě. Možná když budu hrát mrtvolu nechá mě být. Ale znal jsem ji až moc dobře na to, abych věděl, že mě nenechá. "No jo, tak slez. Ještě musíme na snídani." Zamumlám a setřesu ji ze svých zad. Ona se smíchem odběhne a já z obýváku slyším mámin hlas, co ji nabádá ke zklidnění. Jo, skvělé. Také to mohla udělat ještě před tím, než mi sem to střeštiprdlo vletělo. Nakonec jsem se ale doopravdy z postele zvedl a navlékl na sebe bermundy a volné, černé tílko. Takto jsem se vydal do obýváku, kde na mě již čekala máma se sestrou. Táta byl pravděpodobně...ne, nevím kde. Poslední dobou o dovolených hlavně pracoval, s námi nikam nechodil. Vzdalovali jsme se od sebe čím dál tím více. On to prostě nepřekousl. A myslím, že ani nepřekousne. Ale což. Buďto si zvykne nebo ne. Já svou orientaci změnit nedokážu. A hlavně ani nechci. Takto ve třech jsme se tedy vydali výtahem dolů, do jídelny, kde byla snídaně. Byl jsem rád, že jsme měli v ceně i jídla. Tedy, aspoň snídaně. Obědy a večeře si budeme vařit tu. A celkem se na to už těším. Vaření mě vždy bavilo a dalo se přitom skvěle odreagovat.

Dole už to žilo. V hlasech jsem tu rozeznával španělštinu s portugalštinou, samozřejmě angličtinu a pak italštinu. Skvělé! Ještě pár jazyků tu zaznělo, ale ty jsem zrovna nějak nerozeznal. Usedli jsme ke stolu, co byl určený jen pro nás, a dali jsme se do jídla. Byla toho tu spousta, stoly byly vedeny ve švédském stylu. Ale sakra, jak tohle může někdo spořádat? Já si dal akorát misku bílého jogurtu s ovesnými vločkami. Mámě se to nelíbilo. Po rozchodu jsem zhubl až moc. Ani mně se to nelíbilo, ale opravdu mě to zdeptalo. Ano, chápu, byl to jen rozchod, ale pro mě to bylo úplně poprvé. Vždy jsem byl citlivější, proto jsem se do něj asi...zamiloval? Pravděpodobně. A ten čas s ním byl tak krásný, ale...ne! Dost sakra! Jsem na dovolené, je tu spousta lidí, nebudu tu za chudinku. Musím se přesto přenést. Odhodlaně jsem si pro sebe přikývl a pustil se dojídla. Ta lehce vystouplá žebra je potřeba schovat. Jinak mě máma opravdu někam strčí. A o to nestojím. Jenže kvůli jedné situaci, co nastala v zápětí, jsem se skoro utopil ve sklenici vody. "Dobré ráno." Uslyším totiž až moc dobře známý hlas. Do vody vyjde pár bublinek a já se zakuckám, jak vdechnu vodu. Mou drahou sestřičku nenapadne nic lepšího, než odhodit...ano, odhodit, namazaný rohlík, co má v ruce a začít mě zuřivě mlátit do zad. Já jsem v pohodě, ale mámě se zadrhne křik v ústech a jen se zděšením sleduje rohlík, co letí vzduchem. Letí...letí...a skončí v kaši jednoho kluka stolu před námi. Vypadá tak o pár let starší než já. Mně už smrt nehrozí, ale když to uvidím, koutky úst mi vesele zacukají a já si ústa překreju rukou, abych v sobě zadusil smích, co se až nebezpečně rychle dere nahoru. Avšak pak si uvědomím, čí hlas vlastně způsobil to mé zakuckání a smích mě ihned přejde. Pomalu, opatrně zvednu oči k mému včerejšímu zachránci. Na rtech mu hraje pobavený úsměv a pohled mi oplácí. "D-dobré...ráno." Vydechnu pak a rychle pohledem uhnu. Mou pozornost teď upoutá právě onen kluk, co se všude rozhlíží, aby si zjistil, kdo mu překazil snídani. Vím, že to byla ta rodinka, co mluvila italsky, skvělé. Zvedám se a mířím k jejich stolu. Ještě zachytím mámin zuřivý pohled, ale to už ke stolu s výmluvným úsměvem přijdu. "Ciao. Srusarsi, bensï miesorella ćë persona dalle mani di pasta frolla." (Omlouvám se,ale moje sestra je nešika.) Pronesu a lehce se na lidi u stolu pousměju. Je tu žena s mužem, pravděpodobně manželé a jejich syn. Asi. Ten se na mě hloubavě zadívá a já se pod jeho pohledem nervózně ošiju. On se ale pak zářivě usměje. (Dále budu psát normálně v češtině. Mezi nimi to bude jakože v italštině. Jsem moc líná přemýšlet. .-.) "To je v pořádku. Nic se nestalo. Oplatíš mi to ale tak, že spolu zajdeme na zmrzlinu, ano?" Oznámí mi a já jen překvapeně zamrkám. Oh, tak to jsem netušil. "No...tak dobrá. Ale teď musím se sestrou na pláž. Co třeba odpoledne? Že bychom se kolem druhé sešli tady?" Zkusím navrhnout. S lehkým úsměvem přikývne. Domluveno. Vrátím se, lehce zaražen, ke stolu a snažím se nevnímat pohledy pár ostatních lidí. "Tak co? Vše v pořádku? O čem jste se bavili?" Zeptá se máma, lehce nervózně. Já si prvně musím napít, abych vůbec dokázal něco říci. "Jako omluvu chce, abych s ním šel na zmrzlinu." Řeknu pak. Máma se zarazí, ale pak se zasměje a pohladí mě po ruce. "Vidíš, že to tu třeba nakonec bude dobré. Ale hlavně opatrně, ano?" Klade mi na srdce. Ach mami, kdybys věděla.. "Andy! Jdeme na pláž, pojď, honem!" Tahá mě už ale sestra pryč. Já se zasměju a vstanu. "Tak se uvidíme někdy pak." Rozloučím se s mámou a krátce pohlédnu na mého zachránce, co si právě pročítá noviny. Jako by můj pohled vycítil, rovněž se na mě podívá a zachytí můj pohled. Chvíli se utápím v jeho očích, ale pak už mě sestřička tahá pryč. Zavrtím hlavou, abych se vzpamatoval a raději již opravdu jdu. Pro jistotu. Nechci zažít další trapas.Ještě se v apartmá stavíme pro věci a můžeme vyrazit. Hlavně nesmím zapomenout kartu do hotelu, abych se sem vůbec dostal.