Savior

Kapitola 3.

Přináším další díl savior, koment či vote potěší a přeji vám krásné počtení. :3

Polknu, ale ani se nehnu. Dále mi totiž maže záda. "O-omlouvám se, nemusíte...to dělat. Myslel jsem si, že to...přišla máma."Řeknu nervózně a polknu. Sakra, jak se tohle mohlo stát? A co tu dělá?! No, vždyť on vlastně bydlí ve stejném hotelu. Sakra.Ale tedy nechápu, proč mi stále maže záda. Je to...dotek!Sakra, vždyť on se mě dotýká! Proč? Pro něj to ani nic není,ale já.. "Děje se něco?" Z přemýšlení mě vyruší jeho hlas a já si až teď všimnu, že zrychleně dýchám. Sakra,bylo to až moc příjemné. "Uhm, ne. V pořádku. Potřeboval jste něco?" Zamluvím to rychle, i když na mé tváři se objeví červeň, která by se možná dala přičíst sluníčku, i když já vím, že to za to opravdu nemůže. Chvíli na mě hloubavě kouká, ale pak si povzdechne a prsty z mých zad sundá."Měl bych na tebe prosbu. Vím, že to zní divně, ale bavil jsem se o tom u snídaně i s tvou matkou a ta svolila. Prý by se tito hodilo." Začne a já se přetočím na záda, následně si sednu, abych na něj lépe viděl. Hodilo by se mi to? Co ta zase vymyslela? "Říkal jsi, že studuješ na obchodní akademii a mně by se dnes hodila pomoc. Kolem páté jedu na jedno jednání a celkem by se mi hodila pomocná ruka. Můj...kolega totiž onemocněla nemohl sem se mnou jet, takže vše musím dělat sám. Neboj, vše ti vysvětlím a dostaneš za to i peníze." Sdělí mi, na čem se s mámou domluvili a já jen pootevřu ústa. Pak se ale vzpamatuji a zavrtím hlavou. "Uhm, opravdu já? Vždyť se ani neznáme.." Řeknu, ne moc přesvědčivě. S lehkým úsměvem se na mě zadívá. "Tvá matka mi říkala, že svému otci často pomáháš s papíry. Takže věřím, že to zvládneš."Ujistí mě. Chvíli nevím, co říci. Mami, asi tě ukřižuju."No...tak tedy dobrá. Ale nemám tu žádný oblek a ani nic takového. Možná bych si stihl ještě něco koupit, ale.."Přeruší mě v půli věty máchnutím ruky. "S tím si nedělej starosti. Před tím než půjdeš na zmrzlinu, stav se u mě v apartmá. 18. patro." Řekne a s tím se zvedne. Nestačím nato nic říci, ale až pak mi dojde...jak sakra ví o té zmrzlině?!To snad umí italsky? No...možná by se ani nebylo čemu divit. Ale teď...no páni! O firmě, kde pracuje, jsme se často bavili ve škole, a pokud budu mít tu čest pracovat, i když jen chvíli, sním...no páni! To je paráda! Jistě se něčemu přiučím. Je pravda, že tátovi jsem s papíry pomáhal, ale to bylo něco jiného. Ale což, to se zvládne. Setkání s Mattem mi do žil vlilo nové odhodlání a energii. Proto jsem vstal a ještě jednou zašel do vody. Doplaval jsem až k bojkám a poté zpět. Cestou jsem potkal mámu a vše jí řekl. Uculovala se na mě. Byla ráda,že se aspoň nějak zaměstnán a nebudu mít čas se utápět v depresích. Na pláži jsem si vzal věci, osušil se a s kartou se vydal do hotelu. Prvně jsem se u nás v apartmá vykoupal a oblékl do dalších, volných kraťas a dlouhého tílka. To jsem rád nosil samotné, sahalo mi tak do půlky stehen. Poté jsem ale vyjel výš,do 18. patra a po chvíli již zvonil na dveře od Mattova bytu.Netrvalo dlouho a přišel mi otevřít. Vlasy měl vlhké,rozcuchané a na sobě jen ručník kolem pasu. Po hrudi mu stékaly kapičky vody a objížděly každý záhyb svalů. Na sucho jsem polkl a nevěděl, co říci. "O-omlouvám se já...poz- přijdu později." Vykoktám nakonec, na patě se otočím a už už chci odejít, ale zastaví mě jeho ruka. "V klidu, pojď dál,jen se obléknu. Nemusíš se bát, já tě neukousnu. ... možná."Řekne, ale to možná pronese tak tiše, až si říkám, jestli to spíše nebyla má představivost. Dobrá, on je opravdu krásný a mám jistotu, že s ním na minulost myslet nebudu.

S lehkým neklidem jsem vešel do jeho apartmá a rozhlížel se všude kolem. Vlastně to tu měl stejné jako my dole, jen měl hezčí výhled. No, a možná to tu měl i jinak poskládané. Ještě jednou jsem se na něj krátce podával, nemohl jsem prostě odolat.Kdo by také mohl? Ale to on tak již zašel do ložnice a já přešel k velikému oknu, ze kterého jsem se zahleděl na moře, na které byl krásný výhled. Okouzleně jsem vydechl. Byla to krása! Po chvíli se za mnou ozvalo odkašlání a já se s úsměvem na rtech otočil. "Za chvíli sem přijde krejčí, ušije ti oblek. A ne, žádné peníze chtít nebudu, hradí to firma, takže si o to starosti nedělej. Budeme jednat s celkem prosperující firmou,takže musíme vypadat k světu." Oznámí mi. Opravdu ani nestačím nic namítnout, neboť se již ozve zvonek a Matt dovnitř vpustí slušně oblečeného muže, co je...jednoznačně gay. Navíc mi to pak potvrdí i jeho hlas. Jen tak tak udržím tvář vážnou."Buon giorno, signore." Pronese a já se raději pootočím, aby neviděl, jak mi cukají koutky úst. Matt mi položí ruku na rameno, které stiskne a přistrčí mě blíže k muži. Ten spustí cosi rychle francouzsky. Eh, francouzštinu jsem nikdy moc nemusel,ale táta tam často jezdil, takže něco umím. Naštěstí pro mě to Matt vše vyřídí. "Teď se svlékni do spodního prádla,ať ti může vzít míry, pak už tě nechám jít. Oblek bude hotov." Po jeho slovech mírně zblednu. Svléknout? A...sakra.To ne. Co když to- Ne. Neuvidí. Nohy mi přece roztahovat nebude.Proto se skloním a pomalu si svléknu kraťasy. Nyní tu jsem jen v tílku a nervózně po Mattovi cuknu pohledem. Pak ale raději pohled odvrátím. Proč na mě sakra stále kouká?! Pootočím se k němu bokem a nakonec si přes hlavu přetáhnu i dlouhé tílko. Teď jsem zde jen v černých boxerkách. Aspoň že tak. Krejčí ke mně přijde a začne si mě různě štelovat, aby mohl zapsat mé míry.Postupuje od krku přes ramena, hruď přeměří asi na třech místech, šířka, výška...až m z toho jde hlava kolem. A pak přijdou na řasu boky. Ne že bych se chlubil, ale vím, že zadek mám opravdu pěkný. To díky běhání. Jenže poté mi chce přeměřit i nohy. Přitom se mírně zarazím a pohlédnu nejdříve na krejčího, potom na Matta. Avšak pak sklopím hlavu a nohy od sebe lehce odtáhnu, aby mohl přeměřit šířku stehen. Na tříslech se mi rýsují tři ošklivé, velké a tmavé modřiny.Spíše kousance. Všimnu si, jak se krejčí zarazí, ale pak se s profesionálním výrazem pustí zpět do práce. Na Matta se ani nedívám. Raději.
Po chvíli má krejčí hotovo a já se v rychlosti obléknu. Matt se ještě domluví s krejčím ohledně nějakých věcí a já jen pomalu, nepozorovaně, couvám ke dveřím. "Stůj." Ozve se, až sebou cuknu. Polknu, ale zastavím se a jen se sklopenou hlavou počkám, až kolem mě s rozloučením projde krejčí. Pak zůstaneme s Mattem sami a já jen koukám do země. Slyším, jak se nadechuje a nevědomky se přikrčím, jako bych očekával nějaké nadávky. A vlastně také očekávám. Avšak on místo toho jen vydechne a chvíli se nic neděje. Po zvednutí hlavy zjistím, že na mě upírá pohled s neidentifikovatelným výrazem. "Běž,ať to nezmeškáš." Pobídne mě. Chvíli ještě otálím, avšak pak už se s tichým rozloučením odeberu rychle pryč. Teď není čas na přemýšlení. Teď se musím připravit. Čeká mě totiž...rande, eh.