Savior

Kapitola 20.

Zdravím, zde přináším další díl Savior. Hlavně mě prosím nezabíjejte za pozdější vydání, trpěla jsem bolestí zubů kvůli rostoucímu moudráku. Kdo zná, pochopí. >>
A jsem zvědavá, jak dlouho vás ještě budu trápit. Avšak kdo vydrží, dočká se vysvětlení a jisté odměny. Samotné mi to trhá srdce. 
 Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Netrvalo dlouho, než jsem se ocitl v posteli. S povzdechem jsem se přetočil na druhý bok a deku si přitáhl až po bradu. Musel jsem nad tím stále přemýšlet. Nespokojeně jsem zakňučel a dekou si překryl hlavu. Nechápal jsem to, v hlavě mi to stále šrotovalo. Co se stalo? Proč? Večer byl přece úžasný, nejsem si vědom, že by se něco pokazilo. A oba jsme usínali s úsměvem na rtech. I ráno se ze spánku usmíval. Navštívil ho snad někdo? Pochybuji, že by se takhle choval kvůli špatnému snu nebo pokažené snídani. A ta navíc byla dobrá. Tohle bylo zvláštní, jeho chování. Skousl jsem si ret. Ne, každý den přece nebude skvělý, občas nějaký splín přijde. Zafuněl jsem a zavřel oči. Zítra už to bude fajn, určitě. 
Probral jsem se úplně dezorientovaný, netušil jsem, kde jsem. Byla mi zima a strašně mě zebou nohy. V hlavě mi tepalo a já si pevně sevřel spánky. Sen...ten sen. Co se mi zdálo? Chlad, bolest, vítr... Otevřel jsem oči dokořán a rozhlédl se kolem. Srdce mi vyskočilo až do krku. Dveře byly pootevřené. Ale byl jsem u sebe, to se dalo brát jako výhoda. No, výhoda by to asi byla, kdyby od otevřených dveří nevedly tmavé stopy až k mé posteli. Ztuhl jsem a polkl. Pod postelí...někde jinde? Tiše, pomalu a opatrně jsem ze sebe sundal deku, abych se mohl podívat. Myslel jsem si, že tu někdo je. Kde jinde by se tu vzaly tmavé ťápoty, že? Pochopil jsem až ve chvíli, co jsem se odkryl úplně. To mé nohy byly celé zablácené. 

Chvíli jsem na své nohy jen zíral a nevěděl, co si mám myslet. Spal jsem snad ještě? Ne, na to jsem byl až moc unavený a vše bylo až moc reálné. Až po chvíli jsem se krkolomně zvedl a vydal se do koupelny, kde jsem si nohy vydrbal. Chlad...byl jsem bos. Bolest...šlápl jsem na něco? Vítr...byl jsem venku. Ale proč to nevím? A proč jsem tak vyděšený? Kriste...byl já snad náměsíčný? To ne. Ne! Tohoto jsem se vždy bál. A teď se mi to stalo. Podíval jsem se na hodiny a z úst se mi vydralo zaúpění. Bylo pět, nemá cenu jít spát, dnes budu u Matta naprosto mrtvý. Abych se zaměstnal, vstal jsem a došel do kuchyně, kde jsem si začal chystat jídlo. Rovnou i oběd pro sebe a Matta, aby nemusel jíst ty blafy, co v práci vařili. Ach, budu rád, když dnešek přežiju. A ani to kafe mě neprobralo. 
Matt mě vyzvedl před domem v půl osmé. Konečně se usmíval. Na přivítanou mě políbil a vyrazil. Avšak úsměv mu z tváře zmizel, když si všiml mých kruhů pod očima. "Copak se stalo, špatně jsi spal?" Zeptá se a koutkem oka se na mě zadívá. "Ano, měl jsem zlý sen. Brzy jsem se probudil a pak už nemělo cenu jít spát." Zívnu a zabořím se více do sedačky. Ruku jsem mu položil na stehno a lehce ho po něm začal hladit. "Venku byla asi bouřka, při těch vždy neklidně spím." Dodám pak s mírným úsměvem, aby si náhodou nemyslel, že je to kvůli tomu, co se stalo včera. Pohled upřel opět na silnici a přikývl. V duchu jsem si oddechl. Vlastně jsem si sám nebyl jistý, co je na tom pravdy. O náměsíčnosti jsem si četl a byla vyvolána i špatnou psychikou či stresem. Byl já ve stresu? No...no. Těžko říci. 
Netrvalo dlouho, než jsme dorazili do firmy a společně se vydali výtahem nahoru do kanceláře. "Dnes budeš mít více samostatné práce. Moc tu nebudu, mám dvě jednání a pak školení." Nespokojeně zakroutí očima. Tiše jsem se zasmál a přitulil se k němu. Jednu ruku mi obmotal kolem pasu a druhou si mou hlavu za bradu pozvedl k sobě, načež mě jemně políbil. Spokojeně jsem mu polibek oplatil a volnou rukou ho pohladil po tváři. Ano, konečně se choval normálně. "Počkat...neměl bych ti harmonogram sestavovat já?" Nakrčím pak obočí, když se od něj odtáhnu. Shlédne na mě a zasměje se. "Kdybys nechodil do školy a byl tu na plný úvazek, tak ano, ale tím, že tu jsi jen na prázdniny, si to budu dělat sám a pak to dám asistentovi nebo asistentce, co tu bude na trvalo." Cvrnkne mě do nosu a já se zasměju. Poté ale chápavě přikývnu. Jo, to dává smysl. Stejně bych asi ani pořádně nevěděl, co a jak. Výtah zastavil a my došli do jeho kanceláře. Dal mi nějakou práci a já se vydal k sobě. Ještě mezi dveřmi mě zastavil. "Až to budeš mít hotové, klidně si můžeš jít lehnout, když budeš unaven. Nechci, aby ses mi tu zhroutil." Mrkne na mě a já přikývnu. Jo, to bude fajn. A bude se mi to hodit. A také že ano. Matta jsem za celou tu dobu spíše slyšel než viděl. Dnes měl opravdu hodně práce. Ani oběd jsme společný neměli. No, snad mu aspoň chutnalo, ale nikdy si na jídlo ode mě nestěžoval. Avšak po obědě už se to nedalo vydržet. Půjdu si lehnout. Byl jsem si jist, že nebudu spát dlouho, za nějaké tři, čtyři hodiny je konec a Matt mě jistě probudí. Dodělal jsem kalkulaci jednoho druhu zboží a vydal se do 'odpočinkové' místnosti, kde jsem padl na postel a po chvíli jsem již nevěděl o světě, jak jsem byl unaven. 
Probral mě až nějaký divný...tlak. O co jde jsem pochopil až ve chvíli, kdy jsem pořádně procitl z říše snů. Ležel jsem čelem do postele a zadek jsem měl ve vzduchu. Cítil jsem na holé kůži chladný vánek a někdo se do mě dostával. Vcelku neurvale. Začal jsem se vzpouzet a chtěl jsem křičet, ale pak jsem uviděl, o koho se jedná a zasekl jsem se. Matt. Otevřel jsem rty, abych něco řekl, ale místo slov mi unikl bolestný vzlyk, když do mě najednou naplno pronikl. A ihned začal přirážet. "Matte, to bolí, přestaň!" Vyjeknu a začnu se bránit. Ne že by to šlo, když na něj nedosáhnu. Zatlačí mi hlavu do polštáře a pokračuje dál. "Buď ticho." Uslyším jen. Ticho, ticho. Co se děje? Proč to dělá? Bolí to...bolí! Polštář vsakoval slzy, co se mi řinuly z očí, i když jsem se je snažil zadržet. Nešlo to. Cítil jsem se zrazený. Proč to dělal? Vždyť dnes...se usmíval. Byl milý. Hodný. Tak jemný...a teď jsem měl pocit, že puknu. 
Nevím, jak dlouho to celé trvalo. Nevím, jestli jsem se vzrušil. Nevím nic. Byl jsem jako někde jinde. Až pak Matt prudčeji přirazil a udělal se do mě. A bylo ticho. Pustil mou hlavu a opustil mé útroby. Až po chvíli, kdy se postel prohnula, jsem se odvážil uslzenou tvář otočit směrem k němu. Jeho oči mě vyděsily. Nebyl jsem schopný ze sebe nic vypravit. Matt byl oblečený, jen si zapnul poklopec u kalhot. Tvářil se netečně. A pak udělal to nejhorší, co mohl. 
Odešel.