Savior

Kapitola 21.

Zdravím, zde přináším další díl Savior. Snad to dnes přežijeme bez zabíjení. :D 
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Ani pořádně nevím, jak se mi podařilo dostat domů. Jisté bylo, že jsem najednou ležel v posteli a deku jsem měl přitaženou až ke krku. Prázdný pohled jsem upíral kamsi do neznáma a vnímal pulsovací bolest v pozadí. Stále jsem to měl před očima. Ten jeho pohled. Ty oči. Ten výraz. A stále jsem to cítil. Jako by to dělal stále. Dalo se to brát jako...znásilnění? Ne, asi. Nebo ano? Nevím. Ale...ale třeba má tohle Matt rád. Třeba ho to takto vzrušuje více. Pevně jsem stiskl víčka. Nechtěl jsem si připustit to očividné. To, co úplně bilo do očí. Měl mě Matt už od začátku jen jako nějakého šukacího panáka? Zpod zavřených očí se mi ven draly slzy. Nemohlo se to stát. Třeba...třeba to byl jen zlý sen a já spadl z postele. A ten Mattův výraz...někdo ho třeba naštval. Ano, určitě nejde o realitu. Matt by mi neublížil. Neublížil.. Už jsem plakal. Víčka jsem k sobě stále pevně tiskl, snad jako by to mohlo zadržet nechtěné slzy. Avšak to bohužel nemělo žádný účinek. Slzy tekly, jak se jim zachtělo. Snažil jsem se je stírat, ale pořád se objevovaly nové a nové. Byl to marný boj. 
Probralo mě houkání policejní sirény. Zmateně jsem otevřel oči a rozhlédl se kolem. Musel jsem vyčerpáním usnout. Ale...co? Opět jsem se rozhlédl kolem. Byl jsem venku. Na ulici a u mě zastavovalo policejní auto. "Dobrý večer, vaše doklady prosím." Poví policista a já se zmateně rozhlédnu kolem. "Kde...to jsem?" Zeptám se a protřu si paže. Bylo chladno a já na sobě měl jen tílko a boxerky. A byl jsem bos. "Vaše doklady a jistě svolíte k dechové zkoušce." Poví znovu policista. Zvednu k němu pohled. "Omlouvám se, ale...nemám doklady. Asi...nevím, co se stalo. Před chvílí jsem ležel v posteli a pak jsem se probral až tu.." Zablekotám. Policista nedůvěřivě nakrčí obočí. "Trpíte náměsíčností?" Zeptá se druhý policista, co se zařadil po bok mladšího kolegy, a já váhavě přikývnu. "Asi ano, poslední dobou se mi to děje.." Řeknu tiše. No, stalo se to jen jednou, aspoň čeho si jsem vědom, ale to nemusejí vědět. Akorát by mi to nevěřili. "Pojďte do auta, odvezeme vás domů." Pobídne mě pak starší s úsměvem. Mladší se zamračí. "Ale Mirku, to nejde. Vždyť-" Starší ho přeruší mávnutím ruky. "Podívej se na něj, je to ještě dítě. Je oblečený jako by se chystal spát. Mluví srozumitelně,  zorničky má v pořádku. Nemotá se, nic. Není pod vlivem alkoholu a ani drog. Je promrzlý, tak mu dej nějakou deku a zavezeme ho domů." Zamítne starší a na mě se usměje. Tiše zamumlám omluvu a převezmu deku, co mi mladší podává. Následně usednu do auta a nadiktuji jim adresu. Doma se svítilo a když policie zazvonila, ven vylétla máma v noční košili, celá vyděšená. Když mě uviděla, ihned mě objala. "Mami...promiň, asi jsem byl náměsíčný. Policie byla tak hodná, že mě dovezli domů." Zamumlám omluvně. Máma těm dvěma moc poděkuje. Mladší byl jejím odhaleným tělem tak zaujat, že jen cosi zakoktal. Kdežto starší se tvářil nečekaně vážně. "Měla byste s ním zajít k doktoru. Psychiatrovi. Kdybychom ho nenašli, mohlo se mu něco stát. Poslední dobou se tu ztrácejí lidé a váš syn by byl v tomto stavu snadný cíl." Zamračí se, ale pak se usměje. "Tak, dobrou noc a ty už necestuj." Pocuchá mi pak vlasy a s kolegou odejdou. 
Máma mě zatáhla dovnitř a teprve zde začala pravá vřava. Bral jsem to jako jako právoplatný trest. Musela se o mě bát. "Jak dlouho to trvá?" Zeptá se pak a dá přede mě horký čaj. Prvně ho vyfoukám a trochu si usrknu. "Stalo se mi to asi jednou, aspoň co vím. Probral jsem se v posteli a měl jsem zablácené nohy." Přiznám se jí s nevolí. Nevypadá šťastně a já se ani nedivím. Asi...asi se budu muset přivazovat. "Objednám tě k psychiatrovi. Mám kontakt na jednoho dobrého, pomáhal kolegyni." Řekne pak. Chci něco namítnout, ale zabrání mi v tom už jen její pohled. Ústa ihned zaklapnu a cosi zamumlám. Po dopití čaje se odeberu k sobě. Chvíli hledám v šuplíku, ale pak najdu špagát, co jsem používal, když mě bavilo vyrábět různé kraviny. V posteli ulehnu a podívám se na mobil. Dvanáct, zítra do práce naštěstí nemusím. Naštěstí? Opravdu jsem rád? A...to jsem předtím s Mattem chtěl být stále. 
Rozhodně jsem zavrtěl hlavou a přivázal se jednou rukou k posteli. Ano, tohle bude lepší. A jistější. Když budu chtít někam jít, špagát mi to nedovolí. Doufám tedy. Nevím, čeho všeho jsem schopen, když jsem náměsíčný. Ulehl jsem a přikryl se. Dobrá, tohle bylo opravdu velmi nepraktické, ale co s tím nadělám. Nic. Je to jistota. Ale psychiatr...vždy jsem doufal, že budu mít čistý záznam a nikdy k podobným lidem nebudu muset chodit. Jak se ale zdá, teď mám tak trochu smůlu. 
Do rána jsem již spal klidně. Žádné cestování nebylo a já se probudil kolem osmé. Vstal jsem a skoro spadl na zem, když mě zadržel provaz na ruce. Dobrá, aspoň teď vím, že to funguje. Oblékl jsem se, upravil a sešel dolů do kuchyně. Táta byl, jako obvykle, pryč a máma dělala snídani. Kolem létala sestřička a když mě uviděla, vrhla se mi kolem krku. Tiše jsem sykl, když můj zadek zaprotestoval při větším ohnutí a sestřičku jsem vzal do náruče. "Ty mě neopustíš, že?" Cvrnknu ji do nosu a ona se uculí. "Nikdy! Navždy budu se svým bráškou!" Řekne a mně to normálně vžene slzy do očí. Jak je ještě nezkažená...kéž by taková zůstala stále. Bylo by to dokonalé. "Ochráním tě před vším zlým! Mamka říkala, že jsi večer špatně spal...já je všechny zaženu, ochráním tě před zlými sny!" Dodá pak a já ji k sobě přitisknu. Poté se ale zasměju, abych zakryl bolest v očích a zatočím s ní ve vzduchu. "To je ale přece moje povinnost! Jako tvůj starší bráška tě musím ochraňovat!" Ona nadšeně výskne a když ji položím na zem, běží ke stolu, kam už mamka dává jídlo. Přidám se k nim a vcelku spokojeně jíme. Až na to, že vše je jen přetvářka. U mě. Dnes ano. Uvnitř se rozpadám. Na kousky. Složí se zase někdy dohromady?
Děje se něco divného. Nebo mi to jen divné připadá? Bolí mě hlava. Jsem náměsíčný. A Matt...ano, Matt. To je střed všeho. Vytáhl mě z propasti a zacelil díru v srdci. Myslel jsem, že...ne! Dost. Nesmím upadat do depresí. Musím se tomu postavit. Matta se v pondělí v práci zeptám, co se to s ním děje a proč se chová tak, jak se chová. Určitě se pro to najde reálné vysvětlení. Ale...ale další věc. Co se to děje se mnou?