Savior

Kapitola 25.

Zdravím, zde přináším další díl Savior. Andy se konečně dostává k psychiatrovi. Jaký asi bude? Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Bylo to úžasné. Naprosto dokonalé a já na chvíli úplně vypustil okolní svět. To vše, co se stalo. To vše, co mě trápilo. Jen jsem si užíval jeho blízkost. Jeho ruce, co mě lehce hladily po bříšku či rty, které jsem občas pocítil na holém krku. Přál bych si, aby to tak bylo vždy. Aby už tu nebylo nic zlé a ošklivé, co se nám dělo doposud. Ale to bych chtěl asi moc. Protože ten blahodárný klid nikdy nepřijde. 
Odjel. Ve zbytku noci jsme se k sobě jen tulili v posteli a mně bylo mou vlastní myslí dovoleno poklidně usnout, nyní bez jakéhokoliv nechtěného cestování. Ráno přišla ale ta rána v podobě jeho odjezdu. Omluvil se mi, že musí na nějaký čas odjet kvůli práci. Nechtěl jsem, aby odjel, ale co se dalo dělat, že? byl to šéf a ten má práce nad hlavu. Domů jsem se dostal nepozorovaně, aby máma nevěděla, že jsem v noci zmizel. Zalezl jsem do postele a schoulil se do klubíčka. Přemýšlel jsem. Spíše jsem tedy chtěl, ale bolest hlavy mi to nedovolovala. Proto jsem do sebe opět naládoval několik prášků, než se mi podařilo znovu usnout. Bylo to ironické, že jen ve spánku, který mi přinášel takové útrapy, jsem měl klid. Sám jsem to nechápal, ale co se dá dělat. Ve spánku byla má mysl otupělá a já se nemusel soustředit na tu krutou pravdu. 

Dny utíkaly a najednou tu byla středa. Den, kdy jsem měl jít poprvé k psychiatrovi. Již od samého rána jsem byl jako na jehlách. Obával jsem se toho. Bál jsem se, že třeba zjistí něco...něco, a nechá mě zavřít do blázince. To bych nepřežil! Nechtěl jsem zažít tu potupu, kdy by to věděl Matt. Nechtěl jsem, aby to věděl. Když jsem vzpomínal na Matta, psal mi snad každý den. Až mě to udivilo, ale asi si dělal starosti, poté, co jsem se před ani ne týdnem ocitl u něj, v noci, polonahý a spící. Další věc, co mě mátla. On. Matt mě nikdy nepřestane mást. 
"Andy dělej, nebo přijedeme pozdě!" Křikne na mě ze zdola mamka, čímž mě vyruší z přemýšlení. Hodil jsem na sebe mikinu a vydal se dolů. Sestřičku hlídal táta, co byl výjimečně doma. S mamkou jsme nasedli do auta a vyjeli. Já po cestě koukal z okna a ignoroval máminy řeči. Povídala něco o tom, že vše bude dobré a bla bla. A já přitom věděl, že dobré nebude nic. Ne, dokud se to celé nevyřeší. Ale vyřeší se to vůbec někdy? Ah, zase řeším kraviny. 

Dojeli jsme na danou adresu a po chvíli jsme již vstupovali do čekárny. Byla taková...studená. Bílo modrá, nezajímavá. Jako někde v blázinci. Usedli jsme do křesel a jen čekali. Nemuseli jsme dlouho. Dveře se otevřely a dovnitř nakoukl psychiatr. Mohl mít okolo 180 cm, mohutnou postavu měl zahalenou v bílém plášti a v očích divoký výraz. Vlasy měl černé, krátce střižené a na bradě mu rašilo pečlivě udržované strniště. Máma vstala a já hned za ní. "Dobrý den, jsem Vitaly Yakov, před týdnem jsme spolu volali." Oslnivě se na mamku usměje a ta mu na seznámení podá ruku. "Ah, ano, těší mě, já...uhm, nejsme tu kvůli mně, ale kvůli mému synovi, Andy." Řekne a popostrčí mě dopředu. Chtě nechtě jsem zvedl hlavu a zadíval se psychiatrovi do očí. Soudě podle jak jména, tak i přízvuku pocházel z Ruska. Vždy mě zajímalo, jestli je pravda to vše ohledně vodky. No, třeba se ho na to jednou zeptám. "Ahoj Andy, rád tě poznávám." Přívětivě se na mě usměje. Nejistě mu úsměv oplatím. Pod očima mi byly znát tmavé kruhy a oči jsem měl od nevyspání červené. Jo, každou noc jsem se probouzel na zemi, jak mě provaz zadržel od nočního nechtěného cestování. Psychiatr na mě chvíli hleděl, ale pak nám pokynul, ať vejdeme dovnitř. S mámou jsme se následně usadili naproti němu a na jeho pobídku máma spustila. Že se poslední dobou nevyspím, protože jsem náměsíčný, že mě jednou dokonce přivezla policie, když jsem ve spánku vyšel ven, že jsem podrážděný a bla bla. Těch že tam bylo ještě hodně a zatím co máma mluvila, já jen seděl a koukal na toho divného chlápka, co byl opřený o zeď a hleděl z okna. Ani se nepředstavil, pff.