Savior

Kapitola 22.

Zdravím, zde přináším další díl Savior. Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Nevím, jak to máma udělala, ale tentýž den mi odpoledne oznámila, že k psychiatrovi jdu ve středu odpoledne. Bylo to vcelku rychlé. Aspoň mi to tedy tak připadalo. Vždyť pokud je tak dobrý, jak máma tvrdí, musí mít stále plno. Nu což, třeba mu ale někdo vypadl.
Zbytek dne a celou neděli jsem strávil nicneděláním. Což bylo ještě horší. Stále jsem totiž přemýšlel. O tom, co se stalo. O Mattovi. Každou chvíli jsem kontroloval mobil, jestli se neozval...ale nic. Ani zpráva, ani zmeškaný hovor. Proto jsem byl první, kdo mu v neděli večer napsal. "Chybíš mi." Stojí jen ve zprávě. Asi pět minut jsem hypnotizoval obrazovku a přemýšlel, jestli to mám či nemám poslat. Poté jsem ale zakroutil hlavou a rychle zmáčkl odeslat, abych si to náhodou nerozmyslel. Zpráva zpět mi přišla po chvíli. Další tři minuty jsem zíral do zdi a váhal, jestli se na to mám vůbec podívat. Jasně že jsem váhal. Bál jsem se odmítnutí. Ale pak jsem si zprávu přečetl a srdce mi poskočilo. "Ty mě také." Ano...ano! Byl to jen nějaký zkrat. Matt by mi vědomě neublížil. Prostě se jen asi něco stalo, to je celé. Uvolnil jsem se. Srdce mi bušilo jako splašené a na rtech jsem měl úsměv. Ano, vše je v pořádku. "Ráno tě vyzvednu u vás doma." Přijde mi pak další zpráva a já se zachumlám do peřiny. Konečně je zase vše v pořádku. Jak prosté. Ještě jsem se přivázal k posteli, kdybych zase chtěl někam jít, ale poté již netrvalo dlouho, než jsem usnul. 

Probudila mě dutá rána, jak jsem dopadl na zem. Tiše jsem zaúpěl a zvedl se. Dobře, zdá se, že jsem se asi zase někam chystal. Vydrápal jsem se zpět do postele a zachumlal se do deky. Už už jsem zavíral oči, ale v tom jsem zaslechl nějaký šramot. Ucho mi cuklo a já pootočil hlavu na stranu. Krve by se ve mně nedořezal. Než jsem si uvědomil, co dělám, z úst se mi vydral hlasitý výkřik. Chvíli na to se prudce otevřely dveře do mého pokoje a v nich stála mamka, za ní otec. Já ale jen vyděšeně zíral do rohu, ale...nic tam nebylo. "Co se děje?!" Vyjekne máma a rozhlíží se kolem, načež ihned přejde ke mně a kontroluje, jestli nejsem zraněný. Všimne si provazu kolem ruky a zamračí se. Pomalu na ní otočím pohled. "J-já...myslel jsem, že v koutě někdo je.." Hlesnu. Máma usedne na postel a pohladí mě po vlasech. "To byl jen zlý sen, nikdo tu není.." Šeptne a já přikývnu. Ano, jen...jen zlý sen. Ne! Vždyť já byl vzhůru! Spadl jsem přeci z postele...Halucinace? Nebo jsem spíše jen byl rozespalý, i to je možnost. I tak mě to ale vyděsilo. "Spi, je pozdě. Zítra jdeš zase do práce, tak ať jsi čilý. Chceš nechat svítit velké světlo?" Zeptá se mamka a táta to vše sleduje ode dveří. Zavrtím hlavou. "Ne, to je dobré, lampička mi postačí. Omlouvám se." Zamumlám omluvně. Máma mi jen ještě popřeje klidné sny, načež se vydá pryč a já osiřím. Chtěl jsem spát, chtěl, ale...bál jsem se. Proto jsem jen sáhl po mobilu a začal hrát nějaké hry. To bude lepší. Zítra sice budu unavený, ale vyspím se když tak doma přes den. To už snad žádné noční můry mít nebudu. Snad. 
Se svítáním jsem se zvedl z postele připravil se do práce. Uvidím Matta. Konečně ho zase uvidím! Jistě...jistě už bude hodný. Tamto byl prostě jen nějaký zkrat, nic víc, nic míň. Prostě mu jen nebylo dobře. Připravil jsem si snídani a oblékl se do práce. Kolem půl osmé jsem si všiml přijíždějícího auta a srdce mi poskočilo. Bál jsem se. I tak jsem s nádechem vyšel ven a po chvíli se již poutal na sedadle spolujezdce. "Ahoj.." Špitnu s lehkým úsměvem. Matt se pousměje a přitáhne si mě do polibku. Prvně jsem lehce ucukl. Opravdu jsem ucukl. Poté jsem se k němu ale sám natáhl a políbil ho. Následně se Matt rozjel a já mlčky zíral na cestu. Nepříjemně jsem se ošil. Byla tu divná atmosféra. "Matte.." Zamumlám a podívám se na něj. Stočí na mě krátce pohled, než zase pohlédne na silnici, abychom nebourali. "Ano?" Zeptá se a já najednou nevím, co a jak. Proto se jen široce zazubím. Nedá se říci, že by to byl pravý úsměv. "V noci jsem spadl z postele a myslel jsem, že mi praskne srdce, jak jsem se lekl. Křikl jsem tak, až i máma přilétla." Zasměju se. Dobrá, není to pravda. Vlastně jsou to dvě pravdy spojené dohromady. Ale to on nemusí vědět. Dnes jsem křičel kvůli tomu, co jsem viděl. Ne kvůli tomu, že jsem spadl z postele. Matt se uchechtl, natáhl ke mně ruku a pocuchal mi vlasy. "Rodiče z tebe musí být jako na větvi, nechceš zase dnes přespat u mě, ať mají klid?" Zeptá se a já ztuhnu. Ihned se mi na mysli objevilo to, co mi provedl. Chvíli jsem mlčel. Poté jsem se ale pousmál a lehce o sebe začal třít koleny, což jsem dělal, když jsem byl nervózní. "Ano, moc rád. Jen se po práci budeme muset stavit ještě doma, abych si vzal nějaké věci.." Řeknu tiše, s nerozhodným úsměvem na rtech. Měl bych, neměl..? Neměl. Ale já jej miluji. A chci s ním být i přes to...tamto. 
Dorazili jsme do práce a Matt mi přidělil nějaké věci, co jsem měl udělat. Opět nic těžkého, jen nějaké třídění papírů, kontrola šanonů a nakonec výpočet mezd. To mě bavilo asi nejvíce. Oči se mi téměř protočily, když jsem viděl, kolik tu lidé berou. Bylo to...opravdu hodně. Opravdu, pracovat v tomto oboru vynáší hodně. Ale já se v tom nechtěl babrat i po maturitě. Po maturitě jsem chtěl jít studovat něco úplně jiného.  I když pracovat po boku Matta bylo velmi lákavé. No, těžký výběr. Uvidíme, co bude za ty dva roky. Na oběd jsem dnes šel dolů, neboť jsem dnes nic nevařil. A jak jsem litoval. Tohle se opravdu nedalo pořádně jíst. Nebo já jen byl rozmlsaný? Mhh, i to bylo možné. 
Odpoledne uteklo vcelku rychle a já si vyčíhal chvíli, kdy tam Matt nikoho neměl. Vešel jsem k němu a dal mu zpracované šanony. Při odchodu jsem chvíli váhal. Pak jsem se k němu ale postavil čelem. "Matte? Potřeboval bych se tě na něco zeptat." Povím a zahledím se mu do očí. Pohled mi opětuje, ale pak si poklepe na koleno a já k němu váhavě přejdu, načež na něj usednu. Ihned se k němu ale přitulím. Tomu prostě nejde odolat. "No? Co potřebuješ?" Zeptá se a já k němu váhavě zvednu pohled, který zase ihned sklopím. "Já, no...jen jsem se chtěl zeptat...co mělo znamenat to...včera? co se stalo, když jsem usnul?" Zeptám se tiše. Já to prostě potřeboval vědět. Musel jsem to vědět. Nechápavě se na mě zahledí. "Co myslíš?" Zeptá se a já sebou cuknu. Dělá, jako by se nic nestalo? Zpříma se mu zahledím do očí. "Myslím to, co jsi mi udělal, když jsem spal. Jak jsi toho...zneužil." Nechtěl jsem říkat 'mě zneužil'. Nedokázal bych to vyslovit nahlas. Pohled mi oplácel, avšak...vypadalo to, jako by ani nevěděl, o čem mluvím. "Pokud vím, včera jsem se vrátil do kanceláře a ty jsi spal na pohovce. Musel jsem pryč, ale nechtěl jsem tě budit. Proto jsem tě tu nechal s tím, že se domů jistě nějak dostaneš. Měl jsem jednání." Poví. Po jeho slovech jsem chvíli nebyl schopen reálně uvažovat. Přemýšlel jsem. Přehodnocoval. Jak...co? Lhal mi? Vždyť ještě večer mě zadek bolel! A od čeho jiného by to bylo? Nebo...nebo se mi to jen zdálo? To by byl vcelku živý sen. Tak kde byla pravda?