Savior

Kapitola 29.

Zdravím, zde přináším další díl. Prvně bych  chtěla poděkovat za tolik přečtení a hvězdiček. Ani nevíte, jak moc mě těší, že má můj příběh úspěch, bez vás by to nebylo ono, děkuji. ♥ Zároveň bych chtěla oznámit, že snad ještě během tohoto měsíce začnu vydávat další příběh. A další upozornění: Vypadá to, že již v následující kapitole dojde k velkému zvratu, tak se na to psychicky připravte. 
No, komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Nechápal jsem to. Jak mě mohl znát déle? Vždyť já ho v životě neviděl! Nebo ano..? Ne! Ne. Neznal jsem ho. Neměl jsem ani tušení, kdo to sakra je, dokud jsem ho nepoznal. A vlastně i teď jsem měl pocit, že ho pořádně neznám. Zbytek večera jsme strávili nečekaně klidně. Jen mě k sobě tiskl a já nakonec poklidně usnul v jeho náruči. I tak mi ale stál hlodalo v hlavě, odkud mě znal. Kde mě potkal. A mohl jsem někde potkat já jeho? A proč mi nechtěl nic říci? A proč...ah! Moc otázek. A až moc málo odpovědí. Vlastně spíše téměř žádné. 
Neděle byla rovněž poklidná. Odpoledne jsem od něj odešel domů, kde mě seřvala máma, že jí prý mám dát příště vědět dříve a bla bla. Nevím, co jsem jí měl dávat vědět dříve, když jsem řekl, že budu u Matta. No, nakonec jsem u něj stejně byl, ale tu malou schůzku s psychiatrem jí raději zmiňovat nebudu. On se ale připomněl sám. Kolem třetí odpoledne jsem si všiml, že mám na mobilu zprávu. Od něj. Ptal se, jak to dopadlo a jestli jsem v pořádku. Jeho starost mě dosti překvapila. Ale i potěšila. Nebyl jsem na to zvyklý, ne od někoho cizího. Odepsal jsem mu, že vše dopadlo dobře, ale že si s ním budu potřebovat ve středu o něčem promluvit. Ano...mám tu něco, co budu potřebovat probrat. Zase Matta. A to, co mi řekl. 
V noci jsem zase cestoval. Naštěstí jsem byl přivázaný, ale...bral jsem si prášky. Stalo se to i přes ně. Proto jsem se odvázal a vzal si další. A hned dva. Opět jsem se přivázal a ulehl do postele. Po chvíli na mě přišel spánek a já se odebral do říše snů. Nebyla to nejlepší možnost. Opět jsem se probudil s křikem. Probralo mě až třesení a ostré světlo. U mě byl táta a třásl se mnou. Ve dveřích byla máma a vyděšeně na mě zírala. Já zase vyděšeně zíral na tátu. Ihned se začal vyptávat, co se stalo, ale já nebyl schopen mu odpovědět. Co se stalo? Proč jsem křičel? "Sen, byl...to jen sen." Hlesnu a ruce si přiložím na tváře. Zavřel jsem oči a vydýchával se. Pak se stalo něco nečekaného a já si nebyl jist, jestli se mi to stalo nebo jestli to byl jen další výplod mé mysli. Táta mě pohladil po vlasech. Opravdu se tak stalo? Ano...stalo se to. Zachumlal jsem se do deky a čekal, než odejdou. Poté jsem si rozsvítil lampičku  na nočním stolku a posadil se. Bylo kolem druhé ráno. Ah, zase jsem je probudil tak brzy. Tiše jsem popotáhl a vstal. Odvázal jsem se, zabalil se do županu a došel ke stolu, kde jsem usedl na židli a zapnul notebook. Raději jsem si pustil nějaký film, než abych znovu usnul. Nechtěl jsem je zase děsit křikem. Po konci jsem si pustil další. A pak další. A další, než bylo sedm a já vylezl z pokoje. Se zíváním jsem došel dolů a nasnídal se. Dokonce jsem si udělal kafe. Kafe, které já normálně nepil. Byl jsem ospalý. Proč ta antidepresiva nemohla mít jako vedlejší účinek více energie? Pff, nechápu. Nebylo to fér. 
V půl osmé byl před domem Matt a my spolu jeli do práce. Cesta probíhala v tichosti, což mi zase nějak extra nevadilo. Aspoň jsem mohl přemýšlet. V práci to bylo jako jindy. Dal mi nějaké papíry a sám byl u sebe. Po chvíli se ozval křik, až jsem sebou cukl a papíry mi vylétly z ruky. Nadával, opět v ruštině. Já si raději klekl na zem a začal papíry sbírat, aby se Matt nezlobil, kdyby to zjistil. Křik ustal a bylo ticho. Až pak jsem na vyšpuleném pozadí pocítil dotek a překvapením jsem vyjekl. "Klid, to jsem já.." Ozve se a já si oddechnu, když poznám Mattův hlas. Jenže jsem nebyl v klidu dlouho. Vytáhl mě na nohy a za ruku vedl vedle. Papíry se mi rozlétly všude kolem, ale to mu bylo jedno. "Počkej, pap-" Nedokončím. Zamířil do místnosti s pohovkou a zamkl za námi. Do mě strčil a já dopadl na měkkou matraci. "Matte, co-" Opět jsem nedokončil, nyní mě ale zastavil jeho pohled. Tak temné oči. Plné zlosti. A...ještě něčeho. Než jsem ale stačil poznat, o co se jedná, přetočil mě na břicho. A já tušil co přijde. Začal jsem se zmítal, ale pak...jsem přestal. Jen jsem nehybně ležel a smířeně jsem zavřel oči. Udělá to zase. Zase si mě vezme jako nějakou děvku. Sakra, a já se tak i cítil. Ale on toho nechal. Když pocítil, že jsem se přestal bránit, zastavil se. Chvíli jsem ještě vyčkával, ale poté jsem natočil hlavu na stranu a otevřel oči. Seděl na posteli, hlavu v rukách. Sedl jsem si a natáhl stažené oblečení. "Jdu...dodělat svou práci." Zamumlám, odemknu a přejdu k sobě, kde usednu na židli a chvíli jen sedím. Poté jsem ale otevřel tašku, vyndal prášky a začal vymačkávat jeden za druhým. Už bych to vše spolkl, nehledě na množství, kdyby se neotevřely dveře a v nich by se neobjevil Matt. Otevíral ústa, ale když uviděl platíčko na stole a bílé prášky v ruce, zbrunátněl v obličeji a ihned byl u mě. Do ruky mi vrazil a prášky se rozletěly všude kolem. Následně jsem ránu schytal já, až to zaštípalo. Nechápavě jsem si přiložil ruku na tvář, kam mi před chvílí dopadla facka. Opravdu...mi jednu vrazil? "Ty bereš prášky?!" Křikne na mě, jako by to bylo snad něco špatného. No...normálně by to asi špatné nebylo, kdyby to nevypadalo, jako že se chci předávkovat. Uchopil do ruky lísteček a četl si o lécích. Než jsem se nadál, přilétla mi další facka. "Vypadni." Zasyčí a já v úleku pootevřu ústa. "Vypadni odsud." Poví pak ještě jednou. Do očí se mi nahrnou slzy a já vstanu. Vzal jsem se věci a vydal se pryč. Ještě ve dveřích jsem se na něj otočil a chtěl něco říci. "Vypadni odsud kurva!" Křikne, až sebou cuknu. To už jsem neváhal a opustil místnost, po chvíli celou budovu. Zoufal jsem. Srdce mi tlouklo neuvěřitelnou rychlostí a před očima se mi dělaly mžitky. Ani nevím jak jsem se dostal ven. A pak do parku. Usedl jsem na lavičku, nohy si přitáhl k tělu a stěží popadal dech. Zalykal jsem se vzlyky, hlava se mi motala a chtělo se mi strašně plakat. Ale slzy ven nešly. Nešlo to. Pak jsem ale neodolal. Opět jsem vytáhl platíčko a vymáčkl další léky. Tentokrát mi v jejich spolknutí nikdo nezabránil. Hlavu jsem zabořil do kolen, dokud jsem nich neucítil letmý dotek. Ihned jsem vzhlédl a spatřil před sebou onoho muže, co byl i minule v ordinaci s Vitalym. Co tu dělal? Tiše jsem popotáhl. Byl rozmazaný. Asi tím, že jsem měl oči plné slz. Nemohl jsem pořádně rozeznat jeho obličej, což mě trochu štvalo. Avšak když jsem si oči otřel, znovu se mi zaplnily slzami. Opět mě pohladil po vlasech a vzhlédl k nebi. Rovněž jsem tam pohlédl a když jsem pohled opět sklopil, už tu nebyl. Co? Odešel? Jen tak? To...není fér. Vytáhl jsem mobil a už téměř vytáčel Vitalyho číslo, než jsem se zarazil a mobil zastrčil zpět do kapsy. Ne, tohle nejde. Nemůžu se stále spoléhat na Vitalyho. Má i další pacienty, ne jen mě. Zvedl jsem se a s nečekaně tvrdým pohledem zamířil domů. Musím si s ním promluvit. Musím zjistit, co se to sakra děje.